Již od pradávna je známo, že nemoci našeho těla mají dvě složky – fyzickou a psychosomatickou, přičemž ta druhá je hlavní příčinou nemocí. Na toto téma byly provedeny různé studie, mnoho psychologů a psychoterapeutů obhajovalo dizertační práce o psychosomatice, ale stále se marně snažíme léčit nemoci pouze pomocí oficiální medicíny, utrácíme obrovské peníze za léky. Ale co když se podíváte hluboko do sebe?
Napadlo vás někdy, že stojí za to se na chvíli zastavit a zamyslet se nad sebou, nad svými blízkými, pochopit každý čin a čin? Pokud teď říkáte, že na to není čas, budu s vámi souhlasit, ale s
toto, podotýkám, že není čas na co – na život? Koneckonců, každý náš krok, čin, pocit, myšlenka je náš život, jinak žijeme, abychom onemocněli, a onemocnět znamená trpět! Každý člověk může ukončit své utrpení tím, že se obrátí k duši a mysli, což promění „peklo v nebe a nebe v peklo“. Jen naše mysl nás může učinit nešťastnými, jen my sami a nikdo jiný. A naopak, jedině náš pozitivní postoj k procesu života nás může dělat šťastnými, navzdory událostem kolem nás.
Panuje názor, že lidé, kterým jsou jakékoli události v jejich i cizím životě lhostejné, se nic nenaučí a ti, kteří si vše berou k srdci, se naopak učí žít, bohužel, svými chybami a utrpením. Přesto je lepší přijmout a vyvodit závěr, než se nic nenaučit.
Bohužel je těžké posoudit stav mysli člověka v nepřítomnosti, bez znalosti života a životních okolností. Každý z vás, kdo četl tento článek, si jistě již dříve pomyslel: „Proč se mi tato nemoc přihodila?“. A takovou otázku je třeba přeformulovat ze slov „proč“ nebo „k čemu“ na frázi „k čemu“. Pochopit naše fyzické a psychické příčiny nemocí, věřte mi, není snadné, ale není pro nás lepšího léčitele, než jsme my sami. Nikdo nezná duševní stav pacienta lépe než on sám. Zjištěním příčiny svého trápení si jistě z 50 % pomůžete. Chápete, že ani ten nejhumánnější lékař nemůže cítit vaši bolest – fyzickou i psychickou.
"Duše člověka je největší zázrak světa", – řekl Dante a myslím, že se s tím nikdo nebude přít. Úkolem je správně pochopit a zhodnotit svůj stav mysli. Samozřejmě je to obrovská práce na sobě samém – zjistit přítomnost vnitřních stresů, protože „všichni jsme otroky toho nejlepšího, co je v nás, a toho nejhoršího, co je venku“.
Prožíváme všechny konflikty, stresy, své chyby, zavěšujeme se na ně, dál vše prožíváme znovu a znovu, někdy si ani neuvědomujeme, že tyto vnitřní stresy do nás jdou stále hlouběji a je těžší se jich později zbavit. Poháníme v sobě stres, hromadíme vztek, rozhořčení, zoufalství, nenávist, beznaděj a další negativní pocity. Všichni jsme individuality, a tak se někdo snaží vylít si vztek na druhých, na svých blízkých a někdo svírá v duši stres, aby nezhoršoval aktuální dění. Ale věřte mi, ani jedno, ani druhé není lék. Po uvolnění svých stresů emocionálními výbuchy se to zlepší jen na chvíli, protože ten člověk nepochopil to hlavní – proč mu to bylo dáno osudem a Pánem. Ostatně, jak tvrdil Belinsky: „Najít příčinu zla je téměř stejné jako najít na něj lék.“ A když najdete tento „lék“, už nebudete „nemocní“ a až se znovu setkáte s tímto onemocněním, budete přesně vědět, jak se chovat. Už nebudete mít stres, ale dojde k pochopení života a jeho konkrétních okolností. Jen sami před sebou můžeme být skutečně čestní a spravedliví.
Za vnější bravurou lidé často nedávají najevo, co mají na srdci a duši, protože v naší moderní společnosti není zvykem mluvit o emocionálních zážitcích, ukazovat se slabší než ostatní, protože stejně jako v džungli přežívají ti nejsilnější. Každý je zvyklý skrývat svou jemnost, upřímnost, lidskost, infantilnost za různé masky, a zejména za masky lhostejnosti a hněvu. Mnozí neruší své duše žádnými zážitky, když už dávno dopustili, aby jejich srdce zamrzlo. Takovou přísnost si přitom všimne jen jeho okolí, ale on sám ne.
Mnozí zapomněli, co je to dobročinnost, nebo se ji stydí ukázat na veřejnosti. Stres často vzniká z rozporu mezi tím, co říkáme, a tím, co si vědomě či podvědomě přejeme. Abyste porozuměli sami sobě, potřebujete nejen čas, ale také příležitost k sebepozorování a abyste se zbavili stresu – stojí za to to vyzkoušet.
Tvrdil to Suchomlinskij Vasilij Alexandrovič, ctěný učitel ruského jazyka a literatury "Člověk je tím, čím se stává, zůstává sám se sebou a pravá lidská podstata se v něm projevuje, když jeho jednání neřídí někdo, ale jeho vlastní svědomí."
Když osud dává překážky, jako jsou onemocnění kloubů, pak je čas přemýšlet a přemýšlet o tom, co bylo uděláno a co je třeba udělat správně. Jakékoli onemocnění kloubů, které se objevilo poprvé, je prvním znamením, že jednáte v rozporu se svými touhami, svědomím a duší. Nemoci, které se staly chronickými, již „křičí“, že promeškal okamžik pravdy a vy se stále více vzdalujete od správného rozhodnutí směrem ke stresu, strachu, hněvu a pocitu viny.
Pocit viny je u každého také jiný: před příbuznými, před druhými nebo před sebou samým za to, že neumíme, dosáhnout toho, co chtěli. Díky tomu, že fyzické a psychické stavy jsou vždy propojeny, naše tělo nám okamžitě vysílá signály, že něco není v pořádku. Vzpomeňte si na jednoduchý příklad, po velkém stresu kvůli konfliktu, zejména s blízkými, kteří jsou pro nás důležitější než vnější prostředí, nás často bolí hlava, někteří mají i strašnou migrénu. Nejčastěji to pramení z toho, že lidé nedokázali zjistit pravdu, o kterou se hádali, nedokázali určit příčinu stresu, nebo si pak člověk myslí, že dochází ke sporům, tedy chybí láska.
Láska je jedním z nejdůležitějších pocitů v našem životě. Existuje mnoho druhů lásky: láska blízkých lidí, láska mezi mužem a ženou, láska rodičů a dětí, láska k okolnímu světu a láska k životu. Každý se chce cítit milován a potřebný. Je důležité milovat ne pro něco, ale proto, že tato osoba je ve vašem životě. Milovat dělat radost je důležitější než zbohatnout. Samozřejmě materiální stránka je v současnosti důležitou součástí našeho života, jen je potřeba se naučit být spokojeni s tím, co máme, čeho jsme dokázali dosáhnout a netrpět pro to, co ještě nemáme. Souhlas, je jedno, jestli je člověk chudý nebo bohatý, hubený nebo tlustý, nízký nebo vysoký, hlavní je, že je šťastný. Častěji děláme to, co je nutné, a ne to, co by nás činilo šťastnými.
Když mluvíme o nejčastějších nemocech, můžeme zjistit pouze povrchní část problému a každý z nás sám zkoumá jeho hloubku, analyzuje a vyvozuje závěry.
Chci vás upozornit na skutečnost, že krevní tlak stoupá v době silné fyzické námahy, při emočním vypětí, při stresu a po určité době po odeznění stresu, tzv. stresu na srdce, se vrací do normálu. A hypertenze se nazývá stálý nárůst tlaku, který přetrvává i při absenci těchto zátěží. Základní příčinou hypertenze je vždy silný stres. Dopad stresu na organismus a na jeho nervový systém je jedním z hlavních faktorů způsobujících trvalé zvyšování krevního tlaku a hypertenzní krize. A každý člověk má v životě své vlastní stresy: někdo má problémy ve svém osobním životě, ve své rodině a / nebo v práci. Mnoho pacientů podceňuje dopad negativních emocí na svůj organismus. Každý, kdo se s takovým onemocněním zabývá, by proto měl zhodnotit a analyzovat určitý úsek svého života spojený s hypertenzí a „vystřihnout“ ze života to, co pacienta k této diagnóze vedlo. Je potřeba se snažit zbavit se stresu a strachu.
Tlakové rázy velmi často vyvolávají strach a opět platí, že tyto obavy jsou u každého jiné: někdo se bojí, že přijde o práci a zůstane bez živobytí, někdo se bojí zůstat sám – bez pozornosti a lásky. Slova o únavě, nespavosti, neochotě žít – potvrzují hlubokou depresi. Tato deprese není včerejší, ale byla složena z mnoha problémů, které jste buď neměli čas vyřešit, nebo zvolili špatná řešení a boj v životě nevedl k požadovaným výsledkům, to znamená, že neexistuje nic, co byste usilovali o. A hromadilo se to jako sněhová koule, kterou je v současnosti těžké zničit.
Ale je tu touha být mobilní, touha dokázat, že člověk za něco stojí, touha dokázat svou hodnotu nejen ostatním, ale hlavně sobě. To však nelze nijak provést. Je těžké přestat emocionálně reagovat na probíhající události v životě, nebudeme korigovat charaktery lidí kolem nás, kteří jsou vůči nám negativní, je třeba se snažit změnit svou reakci na svět. Souhlasím s vámi, pokud odpovíte, že je to těžké, ale přesto to můžete zkusit, ne kvůli někomu jinému, ale kvůli sobě a svému zdraví.
Voltaire řekl: "Přemýšlejte o tom, jak těžké je změnit sebe, a pochopíte, jak bezvýznamná je vaše schopnost změnit ostatní." Věřte mi, je. Potvrzuje to i vyjádření ruského spisovatele, publicisty a filozofa Rozanova Vasilije Vasiljeviče, který tvrdil, že „doma je zlo již proto, že dále – lhostejnost“. Můžete ignorovat zlo, které se vás týká, a považovat za zázrak dobromyslný přístup k vám ze strany ostatních lidí.
Rozhodnutí v konkrétních situacích je samozřejmě na vás, ale vztahy ve světě kolem nás měníme, počínaje sebou samými. Osud nám dává lekce, které se musíme naučit, naučit se za sebe správně jednat, takže nejlepší je změnit svůj postoj k aktuálnímu dění, přistupovat k rozhodnutím nikoli z emocionální, ale racionální stránky. Věřte, že emoce v obtížných situacích zatemňují pravdu toho, co se děje a člověk, který dělá vše na emoce, se nemůže správně, vyváženě rozhodnout, nevidí skutečné pocity člověka, se kterým komunikuje, nebo se dostává do konfliktu.
Působení stresu na organismus je opravdu tak neblahé, že může způsobit nejen bolesti hlavy, hypertenzi, ischemickou chorobu srdeční, arytmii, ale i nejneřešitelnější nemoc – rakovinu. Proč nyní oficiální medicína tvrdí, že rakovina není smrtelná nemoc? Nejde jen o léky, všechny nejúčinnější léky byly vynalezeny, prozkoumány a úspěšně používány. Vrátíme-li se k otázce vyléčení jakékoli nemoci, je důležité vědět, že si to přeje pacient sám. Polovina pozitivního výsledku je chuť žít a převzít zodpovědnost za léčbu.
Každý, kdo se potýká s rakovinou, by měl pochopit, že nemoc je dána osudem, aby přehodnotil svůj život, aby pochopil, co bylo uděláno špatně a co lze v budoucnu změnit. Nikdo nemůže změnit minulost, ale když si uvědomíte chyby a vyvodíte závěry, můžete změnit své myšlení pro budoucí život a možná požádat o odpuštění, dokud je na to čas.
Člověk s rakovinou se musí sám rozhodnout: přijmout smrt nebo změnit svůj život. A abyste se změnili přesně v souladu se svými touhami a sny, nemusíte dělat to, co nepřijímáte. Celý život jsi dělal, co jsi mohl, někteří snášeli, trpěli, uchovávali v sobě city, ždímali duši. Nyní vám život dal příležitost žít a užívat si života tak, jak chcete.
Poslouchejte a dívejte se blíže na svět kolem sebe: jak úžasné je být každý den naživu, užívat si slunce a jasného nebe nad hlavou. Na první pohled to může vypadat jako dětská hloupost, ale pokud přijdete o život, nemáte co ztratit! Volba je tedy pouze na vás: najděte štěstí a naučte se být šťastný navzdory okolnostem, milujte život, milujte lidi, aniž byste na oplátku něco požadovali, nebo všechno ztraťte. K rakovině dochází, když má člověk v duši hodně hněvu a nenávisti a tento hněv se nejčastěji nevykřikuje. Hněv nemusí být vůči určité osobě, i když to není nic neobvyklého, ale vůči životu, vůči okolnostem, vůči sobě samému za něco, co nevyšlo, nevyšlo podle představ. Mnoho lidí se snaží změnit okolnosti života, aniž by si uvědomili, že je třeba je brát v úvahu a snažit se je přijmout.
Možná jste ztratili smysl života, jakmile jste věděli, pro co nebo pro koho žijete, ale v tuto chvíli tomu tak není. Málokdo z nás dokáže okamžitě odpovědět na otázku: „Jaký je smysl života? nebo "Jaký je smysl tvého života?". Možná v rodině, v dětech, v rodičích... Nebo možná je smysl života v životě samotném?! Bez ohledu na to, co se stane, musíte žít.
Zkuste si dokázat, že jste silnější než selhání, problémy a nemoci. Abyste se vyrovnali s depresí, musíte se věnovat jakékoli činnosti, kterou máte rádi. Anglický spisovatel Bernard Shaw řekl: „Jsem šťastný, protože nemám čas přemýšlet o tom, že jsem nešťastný. Věnujte většinu svého volného času svému koníčku a nebudete mít čas na deprese!