Maud Julien: „Matka mě právě hodila do vody“

Rodina zavřená v sídle kdesi na severu Francie: fanatický otec posedlý myšlenkou vychovat nadlidskou dceru, matka se slabou vůlí a obětní dívka. Kruté experimenty, izolace, násilí... Lze v tak extrémních podmínkách přežít a zachovat v sobě vše lidské? Maud Julien se o svůj děsivý příběh podělila ve své knize Příběh dcery.

V roce 1960 si Francouz Louis Didier koupil dům poblíž Lille a odešel tam se svou ženou do důchodu, aby uskutečnil projekt svého života – vychovat ze své malé dcery Maud nadčlověka.

Maud čekala přísná disciplína, zkoušky síly vůle, hlad, nedostatek sebemenší vřelosti a soucitu od rodičů. Maud Julien, projevující úžasnou odolnost a vůli žít, vyrostla v psychoterapeutku a našla sílu sdílet své zkušenosti veřejně. Uveřejňujeme ukázky z její knihy „Dcera pohádka“, kterou vydává nakladatelství Eksmo.

„Otec znovu opakuje, že všechno, co dělá, dělá pro mě. Že mi věnuje celý svůj život, aby ze mě učil, formoval, vyřezával vyšší bytost, kterou se mám stát…

Vím, že musím ukázat, že jsem hoden úkolů, které přede mě později postaví. Obávám se ale, že nebudu schopen splnit jeho požadavky. Cítím se příliš slabý, příliš neohrabaný, příliš hloupý. A já se ho tak bojím! Dokonce i jeho obézní tělo, velká hlava, dlouhé tenké paže a ocelové oči. Mám takový strach, že se mi podlomí nohy, když se k němu přiblížím.

Ještě strašlivější pro mě je, že proti tomuto obrovi stojím sám. Od maminky nelze očekávat žádné pohodlí ani ochranu. „Monsieur Didier“ je pro ni polobůh. Miluje ho i nenávidí, ale nikdy se neodváží mu odporovat. Nezbývá mi nic jiného, ​​než zavřít oči a roztřesený strachy se uchýlit pod křídla svého stvořitele.

Můj otec mi někdy říká, že bych nikdy neměl opustit tento dům, ani když zemře.

Můj otec je přesvědčen, že mysl může dosáhnout čehokoli. Úplně všechno: dokáže porazit jakékoli nebezpečí a překonat jakoukoli překážku. Ale k tomu je zapotřebí dlouhá, aktivní příprava, pryč od špíny tohoto nečistého světa. Vždy říká: „Člověk je ze své podstaty zlý, svět je ze své podstaty nebezpečný. Země je plná slabých, zbabělých lidí, kteří jsou svou slabostí a zbabělostí dohnáni ke zradě.

Otec je zklamán světem; byl často zrazen. "Ani nevíš, jaké máš štěstí, že jsi ušetřen poskvrny ostatních lidí," řekl mi. To je to, k čemu tento dům slouží, aby udržela miasma vnějšího světa na uzdě. Můj otec mi někdy říká, že nikdy nesmím opustit tento dům, ani po jeho smrti.

Jeho památka bude žít v tomto domě, a když se o něj postarám, budu v bezpečí. A někdy říká, že si později můžu dělat, co chci, můžu se stát prezidentkou Francie, milenkou světa. Ale až odejdu z tohoto domu, neudělám to, abych žil bezcílným životem „slečny Nikdo“. Nechám ho, aby dobyl svět a „dosáhl velikosti“.

***

„Matka mě považuje za svérázné stvoření, za bezednou studnici zlé vůle. Zjevně záměrně stříkám inkoust na papír a stejně záměrně jsem ulomil kousek poblíž skleněné desky velkého jídelního stolu. Při vytrhávání plevele na zahradě schválně klopýtám nebo stahuji kůži. Schválně spadnu a poškrábu se taky. Jsem „lhář“ a „předstíraný“. Vždy se snažím na sebe upozornit.

Ve stejné době, kdy začaly kurzy čtení a psaní, jsem se učil jezdit na kole. Měl jsem dětské kolo s tréninkovými kolečky na zadním kole.

"Teď je sundáme," řekla jednoho dne matka. Otec stál za námi a tiše sledoval scénu. Matka mě přinutila sednout si na náhle nestabilní kolo, pevně mě popadla oběma rukama a — fááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá, silně postrčená po šikmé příjezdové cestě.

Při pádu jsem si utrhl nohu o štěrk a propukl v slzy bolesti a ponížení. Ale když jsem viděl ty dvě netečné tváře, jak mě sledují, vzlyky přestaly samy od sebe. Matka mě beze slova posadila zpět na kolo a tlačila mě tolikrát, kolikrát to trvalo, než jsem se naučil balancovat sám.

Můžete tedy selhat u zkoušek a přesto nebudete chodícím zklamáním.

Odřeniny mi ošetřili na místě: maminka mě pevně držela za koleno a tatínek naléval přímo na bolavé rány lékařský lih. Pláč a sténání byly zakázány. Musel jsem skřípat zuby.

Taky jsem se naučil plavat. Jít na místní koupaliště samozřejmě nepřicházelo v úvahu. V létě, když mi byly čtyři roky, postavil otec na konci zahrady bazén „jen pro mě“. Ne, není to krásný bazén s modrou vodou. Byl to docela dlouhý úzký pás vody, z obou stran sevřený betonovými zdmi. Voda tam byla tmavá, ledová a na dno jsem neviděl.

Stejně jako na kole byla moje první lekce jednoduchá a rychlá: moje matka mě právě hodila do vody. Mlátil jsem se, křičel a pil vodu. Právě když jsem byl připraven potopit se jako kámen, ponořila se dovnitř a vylovila mě. A vše se opakovalo. Znovu jsem křičel, plakal a dusil se. Matka mě znovu vytáhla.

"Budeš potrestán za to hloupé fňukání," řekla, než mě bez okolků hodila zpět do vody. Moje tělo se snažilo vznášet, zatímco můj duch se ve mně pokaždé stočil do o něco těsnější koule.

"Silný muž nepláče," řekl otec a sledoval toto představení zpovzdálí a postavil se tak, aby sprej nedosáhl. – Musíte se naučit plavat. To je důležité v případě, že spadnete z mostu nebo budete muset utíkat jako o život.

Postupně jsem se naučil držet hlavu nad vodou. A postupem času se z ní dokonce stala dobrá plavkyně. Ale nenávidím vodu stejně jako tenhle bazén, kde musím pořád trénovat.“

***

(o 10 let později)

„Jednoho rána, když jsem sestoupil do prvního patra, všiml jsem si obálky ve schránce a málem jsem upadl, když jsem na ní viděl své jméno napsané krásným rukopisem. Nikdo mi nikdy nenapsal. Ruce se mi třesou vzrušením.

Na zadní straně dopisu vidím, že je od Marie-Noelle, kterou jsem potkal na zkouškách – dívka plná radosti a energie a navíc kráska. Luxusní černé vlasy má stažené vzadu na hlavě do culíku.

"Poslouchej, mohli bychom si dopisovat," řekla potom. – Můžete mi dát svou adresu?

Zběsile otevřu obálku a rozvinu dva plné listy, pokryté z obou stran modrými čarami, s květinami nakreslenými na okrajích.

Marie-Noelle mi říká, že neuspěla u zkoušek, ale to nevadí, i tak má krásné léto. Můžete tedy selhat u zkoušek a přesto nebudete chodícím zklamáním.

Pamatuji si, že mi řekla, že se vdávala v sedmnácti, ale teď říká, že se pohádala se svým manželem. Potkala dalšího chlapa a políbili se.

Pak mi Marie-Noel vypráví o svých prázdninách, o „mámě“ a „tátě“ a o tom, jak je ráda, že je vidí, protože jim toho má tolik co říct. Doufá, že jí napíšu a že se ještě potkáme. Pokud se na ni budu chtít přijet podívat, její rodiče mě rádi pohostí a já mohu zůstat u nich v letním domě.

Mám obrovskou radost: pamatuje si mě! Její štěstí a energie jsou nakažlivé. A ten dopis mě naplňuje nadějí. Ukazuje se, že po neúspěšných zkouškách jde život dál, že láska nekončí, že jsou rodiče, kteří se svými dcerami dál mluví.

O čem bych jí mohl psát? Nemám jí co říct... A pak si říkám: ne, je! Můžu jí vyprávět o knihách, které jsem četla, o zahradě a o Petovi, který nedávno zemřel a prožil dlouhý život. Můžu jí říct, jak se z něj v posledních týdnech stal „kulhavý kačer“ a jak jsem ho pozoroval, jak kulhá láskou.

Uvědomuji si, že i odříznutý od světa mám co říct, že život jde všude dál.

Dívám se přímo do očí svého otce. O udržování očního kontaktu vím všechno – ještě víc než on, protože on je ten, kdo odvrací zrak.

V duchu jí píšu dopis na několika stránkách; Milovanou osobu nemám, ale jsem zamilovaná do života, do přírody, do čerstvě vylíhnutých holubů… Prosím maminku o krásný papír a razítka. Nejprve požaduje, aby jí dala přečíst dopis Marie-Noelle, a téměř se dusí rozhořčením:

"Byl jsi venku jen jednou a už jsi se spletl s prostitutkami!" Dívka, která se v sedmnácti vdává, je prostitutka! A políbila jiného chlapa!

Ale ona se rozvádí…

Matka zabaví dopis a přísně mi zakáže kontakt s „tou špinavou kurvou“. jsem sklíčený. Co teď? Chodím kolem své klece a narážím na mříže ze všech stran. Bombastické řeči, které máma u stolu pronáší, mě štvou i urážejí.

„Chtěli jsme z vás vytvořit dokonalého člověka,“ říká, „a tohle se nám podařilo. Jste chodící zklamání.

Otec si vybral právě tuto chvíli, aby mě podrobil jednomu ze svých bláznivých cvičení: podřízl hrdlo kuře a požadoval, abych pil její krev.

– Je to dobré pro mozek.

Ne, tohle je moc. Copak nechápe, že už nemám co ztratit? Co má společného s kamikadze? Ne, nerozumí. Naléhá, ​​mluví, vyhrožuje... Když začne řvát do stejných basů, ze kterých mi jako dítěti tuhla krev v žilách, vybuchnu:

- Řekl jsem ne! Dnes ani jiný den nebudu pít kuřecí krev. A mimochodem, nebudu se starat o tvou hrobku. Nikdy! A v případě potřeby to zasypu cementem, aby se z toho nikdo nevrátil. Vím vše o přípravě cementu – díky vám!

Dívám se přímo do očí svého otce a držím jeho pohled. Vím také vše o udržování očního kontaktu – zdá se, že ještě víc než on, protože odvrací oči. Jsem na pokraji mdlob, ale zvládl jsem to.“


Kniha Maud Julien „Daughter's Tale“ vychází v prosinci 2019 v nakladatelství Eksmo.

Napsat komentář