Obsah
Při výběru psychologa pečlivě studujeme jeho stránky na sociálních sítích. Pro někoho je důležité, aby byl odborník sympatický. Někdo hledá profesionála, který vůbec nemluví o osobním. O tom, zda je možné potěšit všechny zároveň, se přou sami odborníci.
Když se snažíme vybrat správného specialistu, často věnujeme pozornost tomu, jak se staví na sociálních sítích. Některé přitahují psychologové, kteří otevřeně a rádi mluví o svém životě. A někdo je naopak k takovým lidem opatrný a raději spolupracuje s terapeutem, který nevede ani Instagram, ani Facebook.
Ve skupinách klientů, kteří trpěli bezohlednými profesionály, se často přou o to, zda psycholog (který je ve skutečnosti stejný člověk jako my ostatní) má právo sdílet rodinné fotografie, recept na oblíbený koláč, popř. nová píseň od oblíbeného interpreta na sociálních sítích. Rozhodli jsme se zjistit, co si o tom myslí naši odborníci – psycholožka Anastasia Dolganová a specialistka na krátkodobou terapii zaměřenou na řešení, psycholožka Anna Rezniková.
Světlo v okně
Proč se na psychologa často díváme jako na nebeskou bytost? Možná je to jen část vývoje vědy: před pár staletími byl lékař, který uměl spojovat kosti nebo vytrhávat zub, považován za kouzelníka. A dokonce i trochu strach. Dnes jsme na jednu stranu méně překvapeni zázraky medicíny, na druhou stranu zcela důvěřujeme specialistům v domnění, že jsou zodpovědní za naše blaho.
„Od vnímání psychoterapeuta jako zlého nebo dobrého mága jsme se dostali k vnímání psychoterapeuta jako kolosu, ideálu, na který se můžete spolehnout na svůj vlastní křehký život,“ vysvětluje Anastasia Dolganova. – Klientova potřeba je stejně velká jako neschopnost psychologů a psychoterapeutů tyto touhy naplnit…
Mimo profesi existuje celá mytologie o tom, jaký by měl a neměl být psychoterapeut, jako odborník i jako člověk. Například: můžete mu všechno říct a on všechno přijme, protože je terapeut. Nesmí se na mě zlobit, nesmí být hrubý, nesmí se se mnou nudit. Neměl by o sobě mluvit, neměl by tloustnout, onemocnět nebo se rozvádět. Nemůže jet na dovolenou, když jsem nemocná. Nemůže být proti tomu, že absolvuji konzultaci s jiným specialistou. Měly by se mu líbit všechny moje pocity a rozhodnutí – a tak dále.
Psychoterapie je především práce. To není ideální život a nejsou ideální lidé. To je těžká práce
Někdy nás psychologa zklamou zcela nečekanými věcmi – a zdaleka ne všechny se týkají práce. Klient například odmítá spolupracovat s terapeutem, protože je „nesportovní“ a klient po třech sezeních přerušuje schůzky, protože ordinace specialisty není v naprostém pořádku. Každý má právo na vlastní představy o kráse, ale ani specialista nedokáže vždy předvídat, co přesně se pro klienta stane spouštěčem. A oba se v této situaci mohou zranit, a to velmi vážně.
Ale s půvabem by se také mělo zacházet velmi opatrně. Stává se, že uživatele sociálních sítí fotografie psychologa na motocyklovém závodě, ve společnosti milované babičky nebo kočiček, zaujmou natolik, že se chtějí dostat až k němu a jen k němu. Co tento přístup klienta psychologovi signalizuje?
„Pokud si klient vybírá terapeuta podle toho, že stále píše o svém osobním životě, bylo by dobré si o tom promluvit na sezení. Obvykle se za tímto přístupem skrývá spousta fantazií až bolestí klienta, o kterých lze diskutovat,“ říká Anna Řezníková.
Anastasia Dolganova vzpomíná: „Pravděpodobně jednou z nejméně pochopených myšlenek, jak samotnými psychology, tak jejich klienty, je, že psychoterapie je ve skutečnosti primárně práce. To není ideální život a nejsou ideální lidé. To je těžké dílo a romantická nebo démonická svatozář mu jen překáží.
Vědět či nevědět – to je otázka!
Někteří potenciální klienti hodnotí odborníka podle toho, jak upřímný je na internetu. Jaké pocity zažívá ten, kdo o specialistovi jako člověku zásadně nechce nic vědět a psychologa si vybírá podle zásady „pokud nejste na Facebooku, znamená to, že jste určitě dobrý profesionál“?
„Nechci o tobě nic vědět“ znamená „Chci, abys byl ideál,“ vysvětluje Anastasia Dolganova. — Dokonce ani psychoanalytici, pro něž byla absence sebeodhalení již dlouho nezbytnou součástí profesionální techniky, nyní nezacházejí s tímto principem kategoricky. Duševně a psychicky zdravý člověk je schopen tolerovat druhého člověka vedle sebe, aniž by si ho idealizoval – a to je součástí růstu a vývoje, úkolů, které bude každá hlubinná psychoterapie sledovat.
Práce je jen část osobnosti. Za každým specialistou jsou překonání a zkušenosti, chyby i vítězství, bolest i radost. Dokáže opravdu milovat bláznivé komedie, plstění a rybaření na ledu. A také o tom psát. Měli byste se tedy přihlásit k odběru aktualizací svého terapeuta? Rozhodnutí je jako obvykle na nás.
"Nechci vědět nic o svém specialistovi, stejně jako nechci, aby o mně věděl něco osobního."
„Člověk možná nebude chtít mít intimní informace o svém terapeutovi, stejně jako nemusí chtít mít takové informace o žádné jiné osobě, dokud to nebude odůvodněno vztahem,“ vysvětluje Anastasia Dolganova. "Takže toto není výhradní pravidlo pro terapeuta a klienta, ale univerzální lidská zdvořilost a respekt k druhému."
Jak se k tomuto problému staví psychologové? A proč dělají určitá rozhodnutí?
„Nepřihlašuji se k odběru svého terapeuta na sociálních sítích, protože pro mě je to o hranicích – mých a jiných,“ komentuje Anna Řezníková. "Jinak mám možná nějaké fantazie, které budou překážet naší práci." To není strach nebo devalvace: máme fungující vztah. Velmi dobré - ale stále to funguje. A v těchto ohledech nechci o svém specialistovi nic vědět, stejně jako nechci, aby o mně věděl něco osobního. Koneckonců, možná nejsem ani zdaleka připraven mu říct všechno…“
Rizika a důsledky
Extrémní upřímnost může být okouzlující. A obecně jsou sociální sítě jen proto, aby se ukázal nejen jako specialista, ale také jako živý člověk. Jinak proč jsou vůbec potřeba, že? Spíš ne.
"Na internetu jsem se setkal s názory jako: "Lidi, nestudoval jsem psychologii a prošel jsem osobní terapií, abych se teď omezil!" Chápu to, ale pro takovou upřímnost potřebujeme kromě chvástání a protestů alespoň dobře zformovaný, stabilní systém vnější podpory a sebepodpory,“ je si jista Anastasia Dolganova. "A také informovanost, kritičnost k tomu, co píšete, a schopnost předvídat reakci."
Co přesně riskuje psychoterapeut, který na sociálních sítích mluví o událostech a rysech svého osobního života? V první řadě upřímný, jasný kontakt s klientem.
„Psychoanalytička Nancy McWilliamsová napsala: „Pacienti vnímají odhalení psychoterapeuta jako děsivé obrácení rolí, jako by se terapeut přiznal pacientovi v naději, že ho uklidní,“ cituje Anna Rezniková. – To znamená, že těžiště pozornosti se přesouvá od klienta k terapeutovi a tím si mění místa. A psychoterapie zahrnuje velmi jasné rozdělení rolí: má klienta a specialistu. A tato jasnost poskytuje klientům bezpečný prostor, aby prozkoumali své pocity.“
Kromě toho můžeme předem posoudit způsobilost specialisty, ne vždy si všimneme rozdílu mezi ním jako profesionálem a jako jednoduchým člověkem.
„Pokud si klient uvědomuje zvláštnosti osobního života terapeuta: například, že nemá děti nebo je rozvedený, pak možná nebude chtít podobné problémy probírat s odborníkem,“ varuje Anna Řezníková. - Logika je asi tato: "Ano, co může vůbec vědět, když sám neporodil / nerozvedl se / nezměnil?"
Stojí za to udržovat kritický pohled – nejen na ostatní, ale také na sebe.
Existují ale také bezpečnostní problémy. Příběhy, jako je tragédie hlavního hrdiny filmu „Šestý smysl“, se bohužel vyskytují nejen na obrazovce.
"Nikdy nevíte, co má váš klient nebo jeho příbuzní v hlavě." V jedné ze skupin kolegové vyprávěli příběh: dívka chodila dlouho k psychologovi a přirozeně u ní došlo ke změnám. A manželovi se to nelíbilo. V důsledku toho přišel na odborníka a začal vyhrožovat svým rodičům, “říká Anna Rezniková.
Obecně se může stát cokoli a v každém případě stojí za to zachovat si kritický pohled – nejen na své okolí, ale i na sebe. A pro specialistu je to možná důležitější než pro klienta. Existují nějaké materiály, které by specialista rozhodně neměl nahrávat na své sociální sítě? Co a jak sami psychologové na své stránky nepíší?
„Všechno je zde velmi individuální a záleží na tom, jakým směrem se terapeut drží, a také na etických standardech, které jsou mu osobně blízké,“ říká Anna Rezniková. — Nezveřejňuji snímky svých blízkých, vlastní fotografie z večírků nebo v nevhodném oblečení, v komentářích nepoužívám „hovorové“ obraty. Píšu příběhy ze života, ale toto je velmi silně recyklovaný materiál. Smyslem mých příspěvků není vyprávět o sobě, ale předat čtenáři myšlenky, které jsou pro mě důležité.“
„Na webu bych nezveřejňovala žádné informace, které považuji za intimní,“ sdílí Anastasia Dolganova. „Nedělám to z důvodu hranic a bezpečnosti. Čím více o sobě prozradíte, tím jste zranitelnější. A ignorovat tuto skutečnost ve stylu „ale já to stejně udělám, protože chci“ je naivní. Začínající terapeuti se obvykle zabývají upřímnými příběhy o sobě. Zkušení a vyhledávaní terapeuti bývají rezervovanější. Prozradí o sobě jen věci, které dokážou zvládnout kritikou v případě negativní zpětné vazby.“
Osoba nebo funkce?
K psychoterapeutovi přicházíme jako profesionál, ale každý profesionál je především člověk. Srozumitelné nebo ne, líbí se nám to nebo ne, s podobným smyslem pro humor nebo vůbec – ale je vůbec psychoterapie možná, aniž bychom klientovi ukázali svou „lidskou“ stránku?
"Odpověď závisí na typu a délce terapie," vysvětluje Anastasia Dolganova. – Ne vždy úkoly, které klient stanoví pro terapeuta, vyžadují budování dobrých vztahů v rámci tohoto procesu. Některé práce jsou poměrně technické. Požadavky, které zahrnují hluboké osobní změny nebo nastolení komunikační či vztahové sféry, však vyžadují zkoumání emocionálních a behaviorálních jevů, které vznikají mezi terapeutem a klientem během jejich společné práce. V takové situaci se terapeutovo sebeodhalení a reakce klienta na něj stávají jedním z důležitých prvků rozvoje.
Uživatelé fór a veřejných stránek věnovaných práci psychologů někdy píší: „Specialista pro mě není vůbec člověk, neměl by mluvit o sobě a musí se soustředit pouze na mě a moje problémy.“ Nesnižujeme však v takových případech osobnost toho, komu se svěřujeme pouze do funkce? A můžeme říci, že je to rozhodně špatné nebo dobré?
Zkušený terapeut je docela schopný zažít, že je vnímán jako funkce.
„Není vždy špatné zacházet s terapeutem jako s funkcí,“ říká Anastasia Dolganova. – V některých případech tento pohled šetří čas a energii jak klientovi, tak psychologovi. Terapeut, který už ve svém vývoji prošel fází „Chci být každému nejlepším přítelem a dobrou matkou“, takové případy léčí, pravděpodobně i s úlevou. Myslí si něco jako: „Dobře, tohle bude na pár měsíců jednoduchý, srozumitelný a technický proces. Vím, co mám dělat, bude to dobrá práce.“
I když se profesionál chová bezvadně, nemůže nereagovat vůbec na to, že v něm klient vidí sadu možností. Jsou specialisté naštvaní, když zjistí, že mohou být pouze „simulátorem“? Zeptejme se jich!
"Zkušený terapeut je docela schopný zažít, že je vnímán jako funkce," je si jista Anastasia Dolganova. – Pokud to překáží v práci, ví, co s tím. Pokud mu to osobně zkazí život, má nadřízeného, který mu pomůže se s těmito pocity vyrovnat. Myslím, že zobrazení terapeuta jako přecitlivělého je jen druhým extrémem toho, že ho vylíčíme pouze jako funkčního.“
„Pokud psychologovi vadí, že se k němu klient chová tak či onak, je to další důvod, proč jít na supervizi a osobní terapii,“ souhlasí Anna Řezníková. Nebudeš ke všem milý. Ale pokud už k vám klient přišel, znamená to, že vám jako specialistovi důvěřuje. A tato důvěra je důležitější než to, jak se k vám chová. Pokud existuje důvěra, společná práce bude efektivní.“
Dejte mi knihu stížností!
Můžeme si stěžovat na toho či onoho terapeuta se zaměřením na etický kodex organizace nebo sdružení, se kterým spolupracuje. Společný dokument schválený pro všechny psychology, který by definoval normu ve vztahu mezi terapeutem a klientem, však u nás neexistuje.
„Nyní spousta lidí, kteří potřebují pomoc, končí u různých nešťastných specialistů. Po komunikaci s nimi jsou klienti buď zklamáni terapií, nebo se dlouhodobě zotavují, říká Anna Řezníková. – A proto je prostě nutný etický kodex, který podrobně stanoví, co lze a co nelze. Bohužel ne každý se může řídit zdravým rozumem: stále častěji se můžeme setkat se „specialisty“, kteří nemají základní vzdělání, řádné hodiny osobní terapie, dohled.“
A protože neexistuje jediný „zákon“, který by byl závazný pro všechny, využíváme my, klienti, páku vlivu, která je pro nás nejdostupnější, pokud nemůžeme najít spravedlnost pro neschopného specialistu: své recenze necháváme na různých stránkách Web. Na jedné straně internet výrazně rozšiřuje hranice svobody slova. Na druhou stranu to dává i prostor pro manipulaci: v komunitách, kde je zvykem nechávat recenze o psychologech, můžeme nejčastěji poslouchat jen jednu stranu – tu, která má právo mluvit o tom, co se stalo. A nejen guruové bez diplomů jsou v poslední době „v distribuci“…
„Za poslední tři roky se kontext práce etických komisí dramaticky změnil,“ vysvětluje Anastasia Dolganova. „Zatímco dříve pracovali hlavně se skutečně křiklavými případy vykořisťování a zneužívání klientů neprofesionálními osobami, nyní kultura stížností veřejnosti vytvořila situaci, kdy členové takových komisí musí většinu času trávit studiem nezdravých a neadekvátních nároků proti terapeuti, zabývající se zadržováním informací, přímými lžemi a pomluvami. Všeobecné dopravní zácpy se také staly znamením doby: stížností se píše v takovém počtu jako nikdy předtím.“
Psychoterapeuti potřebují ochranu před peripetiemi tohoto světa ne méně než klienti
„Pokud jsou v rámci profese vytvořeny mechanismy na ochranu klienta: stejný etický kodex, etické komise, kvalifikační programy, supervize, pak žádné mechanismy na ochranu terapeuta neexistují. Navíc: etikoterapeut má ve věci vlastní ochrany svázané ruce! “ říká Anastasia Dolganova. – Například každý klient Mášina psychologa může na jakémkoli místě az jakéhokoli důvodu napsat „Masha není terapeut, ale poslední bastard!“ Ale Máša píše: "Kolya je lhář!" nemůže, protože tím potvrzuje fakt jejich práce a porušuje podmínku mlčenlivosti, která je pro psychoterapii klíčová. To znamená, že to pro veřejné pole nevypadá moc dobře. V současné době neexistují žádné fungující mechanismy pro regulaci této situace, ale již existují rozhovory a úvahy na toto téma. S největší pravděpodobností se z nich časem zrodí něco nového. “
Má cenu samostatně upravovat normy, které by psychologům pomohly orientovat se ve světě internetu, což tak či onak znamená určitou upřímnost? Možná oni sami potřebují ochranu před peripetiemi tohoto světa ne méně než klienti.
„Domnívám se, že v profesionálních etických kodexech jsou potřeba nové body, které by terapeutovi umožnily orientovat se v moderním veřejném prostoru a starat se jak o bezpečnost svých klientů, tak o jejich vlastní. Jako takové body vidím například jasnou definici intimity a doporučení, co by terapeut měl a neměl dělat v případě veřejných negativních recenzí na jeho práci nebo jeho osobnost,“ uzavírá Anastasia Dolganova.