Zrození Théa, hodinu po hodině
Sobota 11. září, je 6 hodin ráno Probudím se, jdu do koupelny a vracím se do postele. V 7 hodin ráno mám dojem, že mám promočené pyžamo, vracím se na záchod a tam se neovládám... Začínám ztrácet vodu!
Jdu za Sébastienem, tátou, a vysvětlím mu, že můžeme jít. Jde pro tašky nahoru a sděluje rodičům, kteří byli přítomni, že odjíždíme do porodnice. Oblékáme se, beru ručník, abych nezatopil v autě, upravuji vlasy a presto, vyrážíme! Colette, moje tchyně, mi před odchodem řekla, že to cítila večer, že vypadám unaveně. Odjíždíme do Bernayovy porodnice… Brzy se seznámíme…
7h45:
Příjezd do porodnice, kde nás vítá Céline, porodní asistentka, která mě auskultuje a monitoruje. Závěr: je to kapsa, která je rozbitá. Mám pozdní těhotenské kontrakce, které necítím a děložní čípek je otevřený na 1 cm. Najednou si mě nechají, do zítřejšího rána nic nezpůsobí a pokud neporodím do 19h, dostanu antibiotika.
8h45:
Jsem ve svém pokoji, kde mám právo na snídani (chléb, máslo, džem a káva s mlékem). Jíme také pains au chocolat, které jsme měli doma, a Sébastien má také nárok na kávu. Zůstává se mnou, využíváme možnosti telefonovat mým rodičům, že jsem v porodnici. Vrací se domů, aby poobědval s rodiči a přinesl nějaké zapomenuté věci.
11h15:
Celine se vrátí do ložnice, aby zavedla monitorování. Začíná se to dobře stahovat. Jím jogurty a kompoty, víc nesmím, protože se blíží porod. Jdu si dát horkou sprchu, dělá mi to dobře.
13h00:
Sébastien je zpět. Vážně mě to začíná bolet, Už se neumím polohovat a nemůžu už pořádně dýchat. chce se mi zvracet.
V 16 hodin mě vezmou do pracovny, děložní čípek se otevírá pomalu, bylo mi laskavě řečeno, že na epidurál už je pozdě! Jak je to pozdě, jsem tady ze svých 3 cm! No nic velkýho, ani se neboj!
17h, přijde gynekolog (který musí vidět konec svého dne a být netrpělivý, buďme pomlouvači) a prohlédne mě. Rozhodne se rozbít kapsu s vodou, aby proces urychlil.
Takže dělá, stále žádná bolest, vše je v pořádku.
Přichází kontrakce, muž mi to oznamuje sledováním monitoringu, děkuji miláčku, naštěstí jsi tam, jinak bych to propásla!
Až na to, že se píseň změnila! Vůbec mi není do smíchu, kontrakce se zrychlují a tentokrát to bolí!
Je mi nabídnuto morfium, které přiměje mé dítě k odchodu do inkubátoru na 2 hodiny po porodu. Po hrdinském odmítnutí měním názor a vyžaduji to. Morfinová + kyslíková maska, Jsem zen, trochu moc, mám jedinou touhu: jít spát, zvládnout to beze mě!
No zřejmě to není možné.
19h, vrací se gynekolog a ptá se mě, jestli cítím nutkání tlačit. Vůbec ne !
20h, stejná otázka, stejná odpověď!
21 hodin, srdíčko miminka se zpomalí, lidé kolem mě panikaří, rychlá injekce a zdá se, že se vše vrací do normálu.
Kromě toho, že je plodová voda zabarvená (krví), že dítě stále sedí na vrcholu dělohy a vůbec se nezdá, že by spěchalo dolů, jsem rozšířená na 8 cm a ani se nepohnulo. dobrý okamžik.
Gynekolog ujde 100 kroků mezi porodnicí a chodbou, slyším zmateně „císařský řez“, „celková anestezie“, „spinální anestézie“, „epidurál“
A během té doby se kontrakce vracejí každou minutu, mám bolesti, je mi z toho špatně, Chci, aby to skončilo a někdo konečně rozhodl!
Nakonec mě odvezou na operační sál, táta se ocitne opuštěný na chodbě. Mám právo na spinální anestezii, která mi vrátí úsměv, Kontrakce už necítím, je to štěstí!
22h17, konečně vychází můj andělíček, postrčený porodní asistentkou a chycený gynekologem.
Sotva dost času ji vidět, když ji vezmou do vany s tátou jako první dojatý svědek.
Malá prohlídka v zotavovací místnosti a vracím se do svého pokoje, bez mého syna, jak se očekávalokvůli morfiu.
Dojemné shledání
Mám 5 minut s miminkem, abych se s ním rozloučila, a on odchází daleko. Aniž bych věděl, jestli ho ještě uvidím.
Hrozné čekání, nesnesitelné utrpení. Teprve ve čtvrtek ráno bude operován pro omfalomesenterickou píštěl, jakousi spojnici mezi střevem a pupkem, která se má před narozením uzavřít, ale kdo zapomněl udělat svou práci u mého malého pokladu. Jeden z 85000 XNUMX, pokud mě paměť neklame. Řekli mi laparotomii (velký otvor přes břicho), nakonec chirurg prošel pupeční cestou.
Ve 23 hodin si tatínek přijde domů odpočinout.
O půlnoci do mého pokoje přichází sestra, za ní dětská lékařka a bez obalu mi to oznamuje „Vaše dítě má problém“. Zem se propadá, v mlze slyším dětskou lékařku, jak mi říká, že moje dítě ztrácí mekonium (1.stolička dítěte) pupíkem, že je to extrémně vzácné, že neví, jestli je v sázce jeho život ohrožující prognóza resp. ne a že ho přijede SAMU odvézt na novorozenecké oddělení do nemocnice (rodila jsem na klinice), pak že zítra odjede do jiné nemocnice vybavené týmem dětské chirurgie, vzdálené více než 100 km.
Kvůli císařskému řezu ho nesmím doprovázet.
Svět se rozpadá, nekonečně pláču. Proč my ? Proč on ? proč?
Mám 5 minut s miminkem, abych se s ním rozloučila, a on odchází daleko. Aniž bych věděl, jestli ho ještě uvidím.
Hrozné čekání, nesnesitelné utrpení. Teprve ve čtvrtek ráno bude operován pro omfalomesenterickou píštěl, jakousi spojnici mezi střevem a pupkem, která se má před narozením uzavřít, ale kdo zapomněl udělat svou práci u mého malého pokladu. Jeden z 85000 XNUMX, pokud mě paměť neklame. Řekli mi laparotomii (velký otvor přes břicho), nakonec chirurg prošel pupeční cestou.
V pátek mám oprávnění najít své dítě, jdu si lehnout do sanitky, dlouhá a strastiplná cesta, ale konečně zase uvidím své dítě.
Následující úterý jsme všichni šli domů, předtím jsme si vyléčili nádhernou žloutenku!
Cesta, která od té doby zanechala své stopy, ne fyzické, můj velký kluk si z tohoto „dobrodružství“ nenechává žádné následky a jizva je pro toho, kdo neví, neviditelná, ale psychologický pro mě. Mám všechny potíže světa být od něj oddělena, žiju v úzkosti, jako všechny matky, že se mu něco stane, Jsem slepičí matka, možná až příliš, ale především plná lásky, kterou mi můj anděl stonásobně vrací.
Aurélie (31 let), matka Noaha (6 a půl roku) a Camille (17 měsíců)