Bella Meki, autorka knihy The Run: How It Saved My Life, se podělila se svými čtenáři: „Kdysi jsem žila život téměř zcela ovládaný úzkostí, obsedantními myšlenkami a paralyzujícím strachem. Strávil jsem roky hledáním něčeho, co by mě osvobodilo, a nakonec jsem to našel – ukázalo se, že to vůbec není nějaký druh medicíny nebo terapie (ačkoli mi pomohly). Byl to běh. Běh mi dal pocit, že svět kolem mě je plný naděje; dovolil mi pocítit ve mně nezávislost a skryté síly, o kterých jsem předtím nevěděl. Existuje mnoho důvodů, proč je fyzická aktivita považována za způsob, jak pomoci duševnímu zdraví – zlepšuje náladu a spánek a zmírňuje stres. Sám jsem si všiml, že kardio cvičení dokáže vyčerpat část adrenalinu způsobeného stresem. Moje záchvaty paniky ustaly, bylo méně obsedantních myšlenek, podařilo se mi zbavit se pocitu zkázy.
Přestože stigma spojené s duševním onemocněním v posledních letech pominulo, služby nastavené k poskytování péče jsou stále nefunkční a podfinancované. Pro někoho tedy může být léčivá síla fyzické aktivity skutečným zjevením – i když je stále nutné brát v úvahu, že samotné cvičení nemůže vyřešit psychické problémy a dokonce ani usnadnit život těm, kdo žijí s vážnými nemocemi.
Nedávná studie publikovaná v časopise JAMA Psychiatry podpořila teorii, že fyzická aktivita je účinnou strategií prevence deprese. (I když také dodává, že „fyzická aktivita může chránit před depresí a/nebo deprese může vést ke snížení fyzické aktivity.“)
Souvislost mezi cvičením a duševním zdravím byla prokázána již dlouhou dobu. V roce 1769 skotský lékař William Buchan napsal, že „ze všech příčin, které mají tendenci udržovat lidský život krátký a ubohý, žádná nemá větší vliv než nedostatek řádného cvičení“. Ale teprve nyní se tato myšlenka rozšířila.
Podle jedné teorie má cvičení pozitivní vliv na hipokampus, část mozku zapojenou do mechanismů utváření emocí. Podle Dr Brandona Stubbse, vedoucího specialisty na fyzioterapii a duševní zdraví NHS, „Hippocampus se zmenšuje při duševních chorobách, jako je deprese, bipolární porucha, schizofrenie, mírné kognitivní poruchy a demence.“ Bylo zjištěno, že pouhých 10 minut lehkého cvičení má na hipokampus krátkodobý pozitivní vliv a 12 týdnů pravidelného cvičení na něj dlouhodobě.
Navzdory často citovaným statistikám, že každý čtvrtý člověk je ohrožen duševním onemocněním, a navzdory vědomí, že cvičení tomu může pomoci předejít, mnoho lidí s aktivitou nespěchá. Údaje NHS England 2018 ukázaly, že pouze 66 % mužů a 58 % žen ve věku 19 a více let dodržovalo doporučení 2,5 hodiny mírného cvičení nebo 75 minut intenzivního cvičení týdně.
To pravděpodobně naznačuje, že mnoho lidí stále považuje cvičení za nudné. Přestože naše vnímání pohybu je utvářeno v dětství, statistika Public Health England z roku 2017 ukázala, že do posledního ročníku základní školy dokončilo doporučené množství denního pohybu pouze 17 % dětí.
V dospělosti lidé často obětují cvičení, ospravedlňují se nedostatkem času nebo peněz a někdy jednoduše konstatují: „to není pro mě“. V dnešním světě naši pozornost přitahují jiné věci.
Podle Dr. Sarah Vohra, konzultantky psychiatrie a spisovatelky, má mnoho jejích klientů obecný trend. Syndromy úzkosti a mírné deprese jsou pozorovány u mnoha mladých lidí, a pokud se zeptáte, čím jsou nejčastěji zaneprázdněni, odpověď je vždy krátká: místo procházek na čerstvém vzduchu tráví čas za obrazovkami a jejich skutečné vztahy jsou nahrazeny virtuálními.
Skutečnost, že lidé tráví stále více času online namísto skutečného života, může přispět k vnímání mozku jako abstraktní entity, oddělené od těla. Damon Young ve své knize Jak myslet na cvičení píše, že fyzický a psychický stres často vnímáme jako konfliktní. Ne proto, že bychom měli málo času nebo energie, ale proto, že se naše existence rozdělila na dvě části. Cvičení nám však dává možnost trénovat tělo i mysl zároveň.
Jak poznamenala psychiatrička Kimberly Wilson, existují také někteří specialisté, kteří mají tendenci léčit tělo a mysl odděleně. Profese duševního zdraví podle něj fungují v podstatě na principu, že jediné, co stojí za pozornost, je to, co se člověku odehrává v hlavě. Idealizovali jsme si mozek a tělo začalo být vnímáno jen jako něco, co hýbe mozkem v prostoru. Své tělo a mozek nepovažujeme za jediný organismus ani si je nevážíme. O zdraví ale ve skutečnosti nemůže být řeč, pokud vám záleží jen na jednom a na druhé neberete ohledy.
Podle Wybarra Cregan-Reida, autora Poznámek pod čarou: Jak nás běhání dělá člověkem, bude trvat hodně času a práce přesvědčit lidi, že cvičení je skutečně účinným způsobem, jak zlepšit duševní zdraví člověka. Podle něj mezi lidmi dlouhodobě převládala neznalost o obrovských možnostech pozitivního vlivu fyzických cvičení na psychickou složku. Nyní se veřejnost postupně dostává do povědomí, sotva uplyne týden, aby nebyla zveřejněna nová data nebo nový výzkum o vztahu určitých druhů fyzické aktivity k duševnímu zdraví. Bude ale ještě nějakou dobu trvat, než se společnost přesvědčí, že dostat se ze čtyř stěn na čerstvý vzduch je úžasným lékem na mnoho moderních nemocí.
Jak tedy lidi přesvědčit, že fyzická aktivita může mít skutečně blahodárný vliv na psychiku? Jednou z možných taktik, které by profesionálové mohli použít, je nabízet zlevněné členství v posilovně jako doplněk k lékům a terapiím. Přesvědčovat lidi, aby chodili častěji – chození ven během denních hodin, v blízkosti jiných lidí, stromů a přírody – je také možnost, ale může to fungovat, pokud o tom budete mluvit znovu a znovu. Lidé totiž s největší pravděpodobností nebudou chtít nadále trávit čas fyzickou aktivitou, pokud se od prvního dne nebudou cítit lépe.
Na druhou stranu lidem, kteří jsou v extrémně těžkém psychickém stavu, může návrh jít ven a projít se přinejmenším směšně. Lidé, kteří jsou v sevření úzkosti nebo deprese, se nemusí cítit na to, aby chodili do posilovny sami nebo se skupinou cizích lidí. V takové situaci mohou pomoci společné aktivity s přáteli, jako je běhání nebo jízda na kole.
Jedním z možných řešení je hnutí Parkrun. Jde o bezplatné schéma, vymyšlené Paulem Sintonem-Hewittem, ve kterém lidé každý týden uběhnou 5 km – zdarma, pro sebe, aniž by se zaměřovali na to, kdo jak rychle běží a kdo má jaké boty. V roce 2018 provedla Glasgow Caledonian University studii na více než 8000 lidech, z nichž 89 % uvedlo, že parkrun má pozitivní vliv na jejich náladu a duševní zdraví.
Existuje další schéma zaměřené na pomoc nejzranitelnějším členům společnosti. V roce 2012 byla ve Spojeném království založena Running Charity na pomoc mladým lidem bez domova nebo znevýhodněným, z nichž mnozí bojují s problémy duševního zdraví. Spoluzakladatel této organizace Alex Eagle říká: „Mnoho našich mladých lidí žije ve skutečně chaotickém prostředí a často se cítí zcela bezmocní. Stává se, že vynakládají tolik úsilí, aby našli práci nebo bydlení, ale jejich úsilí je stále marné. A běháním nebo cvičením mohou mít pocit, že se dostávají zpět do formy. Je v tom jistá spravedlnost a svoboda, která je bezdomovcům až příliš často společensky upírána. Když členové našeho hnutí poprvé dosáhnou toho, co považovali za nemožné – někteří lidé zaběhnou 5K poprvé, jiní vydrží celý ultramaraton – jejich pohled na svět se mimořádným způsobem změní. Když dosáhnete něčeho, co váš vnitřní hlas považoval za nemožné, změní to způsob, jakým vnímáte sami sebe.“
„Stále nemůžu přijít na to, proč moje úzkost opadla ve chvíli, kdy si zašněruji boty a jdu si zaběhat, ale myslím, že není přehnané říct, že mi běhání zachránilo život. A ze všeho nejvíc mě to samotnou překvapilo, “ uzavřela Bella Meki.