Všichni o tom sníme, ale když přijde do našeho života, málokdo to snese a dodrží. Proč se tohle děje? Prohlášení psychoterapeuta Adama Philipse o tom, proč láska nevyhnutelně přináší bolest a frustraci.
Nezamilujeme se ani tak do člověka, jako spíše do fantazie o tom, jak může člověk zaplnit naši vnitřní prázdnotu, říká psychoanalytik Adam Philips. Často je nazýván „básníkem frustrace“, kterou Philips považuje za základ každého lidského života. Frustrace je řada negativních emocí od vzteku po smutek, které zažíváme, když na cestě k vytouženému cíli narazíme na překážku.
Phillips věří, že naše neprožité životy – ty, které si vytváříme ve fantazii, představte si – jsou pro nás často mnohem důležitější než životy, které jsme žili. Bez nich si doslova a do písmene neumíme sami sebe představit. To, o čem sníme, po čem toužíme, jsou dojmy, věci a lidé, které v našem skutečném životě nejsou. Absence potřebného člověka nutí přemýšlet a rozvíjet se a zároveň zneklidňuje a deprimuje.
Ve své knize Ztraceni psychoanalytik píše: „Pro moderní lidi, kteří jsou pronásledováni možností volby, je úspěšný život životem, který žijeme naplno. Jsme posedlí tím, co nám v životě chybí a co nám brání získat všechna potěšení, po kterých toužíme.
Frustrace se stává palivem lásky. Navzdory bolesti je v něm pozitivní zrno. Působí jako znamení, že kýžený cíl existuje někde v budoucnosti. Máme tedy stále o co usilovat. Iluze, očekávání jsou nezbytné pro existenci lásky, ať už je tato láska rodičovská nebo erotická.
Všechny milostné příběhy jsou příběhy nenaplněné potřeby. Zamilovat se znamená dostat připomínku toho, o co jste byli připraveni, a nyní se vám zdá, že jste to dostali.
Proč je pro nás láska tak důležitá? Dočasně nás obklopuje iluzí splněného snu. Podle Philipse „všechny milostné příběhy jsou příběhy o nenaplněné potřebě... Zamilovat se znamená připomenout si, o co jste byli připraveni, a teď si myslíte, že to máte.“
Přesně „zdá se“, protože láska nemůže zaručit, že vaše potřeby budou uspokojeny, a i když ano, vaše frustrace se promění v něco jiného. Z hlediska psychoanalýzy je člověk, do kterého se skutečně zamilujeme, muž nebo žena z našich fantazií. Vymysleli jsme je, než jsme je potkali, ne z ničeho (nic nevzniká z ničeho), ale na základě předchozích zkušeností, skutečných i domnělých.
Máme pocit, že toho člověka známe už dlouho, protože ho v určitém smyslu opravdu známe, je z masa a kostí nás samých. A protože jsme na setkání s ním čekali doslova roky, máme pocit, jako bychom tohoto člověka znali mnoho let. Zároveň se nám jako samostatný člověk s vlastním charakterem a zvyky zdá cizí. Známý cizinec.
A bez ohledu na to, jak moc jsme čekali, doufali a snili o setkání s láskou našeho života, teprve když ji potkáme, začneme se bát, že ji ztratíme.
Paradoxem je, že objevení se předmětu lásky v našem životě je nezbytné, abychom pocítili jeho nepřítomnost.
Paradoxem je, že objevení se předmětu lásky v našem životě je nezbytné, abychom pocítili jeho nepřítomnost. Touha může předcházet jeho objevení se v našich životech, ale potřebujeme se setkat s životní láskou, abychom okamžitě plně pocítili bolest, že ji můžeme ztratit. Nově nalezená láska nám připomíná naši sbírku neúspěchů a selhání, protože slibuje, že teď bude všechno jinak, a proto se nadhodnocuje.
Jakkoli je náš pocit silný a nezaujatý, jeho objekt na něj nikdy nemůže plně reagovat. Proto ta bolest.
Philips ve své eseji „O flirtování“ říká, že „dobré vztahy mohou budovat lidé, kteří se dokážou vyrovnat s neustálou frustrací, každodenní frustrací, neschopností dosáhnout požadovaného cíle. Ti, kteří umí čekat a vydržet a dokážou skloubit své fantazie a život, který je nikdy nedokáže přesně ztělesnit.
Čím jsme starší, tím lépe se vyrovnáváme s frustrací, doufá Phillips, a možná tím lépe vycházíme i se samotnou láskou.