Už si nepamatuji, kolik mi tehdy bylo, asi tak sedm let. Jeli jsme s maminkou do vesnice za babičkou Věrou.
Vesnice se jmenovala Varvarovka, babičku odtamtud odvezl její nejmladší syn, ale ta vesnice, oblast, rostliny solončacké stepi, dům, který můj děda postavil z hnoje, zahrada, to vše mi utkvělo. vzpomínka a vždy způsobí směs mimořádné blaženosti duše a nostalgie, že tentokrát již nelze vrátit.
Na zahradě, v nejzazším koutě, rostly slunečnice. Mezi slunečnicemi byl vyčištěn trávník, uprostřed zaražený kolík. Ke kolíku bylo přivázáno malé telátko. Byl velmi malý, voněl mlékem. Pojmenoval jsem ho Borka. Když jsem k němu přišel, měl velkou radost, protože celodenní bloudění po kolíčku není moc zábavné. Vlídně mě ztišil takovým hustým basovým hlasem. Přistoupil jsem k němu a pohladil ho po srsti. Byl tak mírný, tichý... A pohled jeho obrovských hnědých bezedných očí pokrytých dlouhými řasami jako by mě uvrhl do jakéhosi transu, sedl jsem si na kolena vedle sebe a mlčeli jsme. Měl jsem mimořádný smysl pro spřízněnost! Chtěl jsem si k němu jen sednout, slyšet to popotahování a občas ještě takové dětské, lehce truchlivé hučení... Borka si mi asi stěžoval, jak je tu smutný, jak chce vidět maminku a chce utéct, ale provaz nedovolil by mu to. Kolem kolíku už byla vyšlapaná cestička... Bylo mi ho moc líto, ale odvázat jsem ho samozřejmě nemohla, byl malý a hloupý a samozřejmě by určitě někam vylezl.
Chtěl jsem si hrát, začali jsme s ním běhat, on začal hlasitě bučet. Přišla babička a vynadala mi, že lýtko je malé a mohlo by si zlomit nohu.
Obecně jsem utekl, bylo tam tolik zajímavých věcí… a on zůstal sám, nechápal, kam jdu. A pronikavě žalostně začal mumlat. Ale běhal jsem k němu několikrát denně...a večer ho babička odnesla do kůlny k mamince. A dlouze mumlal, očividně vyprávěl své matce krávě o všem, co během dne zažil. A moje matka mu odpověděla tak hustým, zvučným hučením…
Už je děsivé pomyslet na kolik let, a na Borku vzpomínám dodnes se zatajeným dechem.
A jsem rád, že telecí maso tehdy nikdo nechtěl a Borka měla šťastné dětství.
Ale co se s ním stalo potom, už si nepamatuji. Tehdy jsem moc nechápal, že lidé bez výčitek svědomí zabíjejí a jedí... své přátele.
Vychovávejte je, dejte jim láskyplná jména... mluvte s nimi! A pak přijde den a se la vie. Promiň příteli, ale musíš mi dát své maso.
Nemáš na výběr.
Zarážející je také zcela cynická touha lidí humanizovat zvířata v pohádkách a kreslených filmech. Takže polidštit a bohatství představivosti je úžasné... A nikdy jsme o tom nepřemýšleli! Zlidštit není děsivé, pak je tu určitý tvor, který je v našich představách již téměř člověkem. No, chtěli jsme…
Člověk je zvláštní tvor, nezabíjí jen tak, miluje to se zvláštním cynismem a svou démonickou schopností vyvozovat naprosto směšné závěry, vysvětlovat všechny své činy.
A je také zvláštní, že zatímco křičí, že ke zdravému životu potřebuje živočišné bílkoviny, dovádí své kulinářské lahůdky až do absurdna, kouzlí nad nesčetnými recepty, v nichž se tento nešťastný protein objevuje v tak nemyslitelných kombinacích a poměrech, a dokonce i ve spojení. s tuky a víny, které jen žasnou nad tímto pokrytectvím. Vše podléhá jedné vášni – epikureismu, a vše je vhodné k obětování.
Ale bohužel. Člověk nechápe, že si před časem kope vlastní hrob. Spíše se sám stává chodícím hrobem. A tak dožívá dny svého bezcenného života v neplodných a marných pokusech najít vytoužené ŠTĚSTÍ.
Na Zemi je 6.5 miliardy lidí. Z toho pouze 10–12 % tvoří vegetariáni.
Každý člověk sní asi 200-300 gr. MASO za den, alespoň. Některé samozřejmě více a některé méně.
DOKÁŽETE SPOČÍTAT, JAK DENNĚ potřebuje naše nenasytné lidstvo kg masa??? A kolik za den je potřeba vraždit??? Všechny holocausty světa by mohly vypadat jako letoviska ve srovnání s tímto obludným a nám již známým, KAŽDÝM procesem.
Žijeme na planetě, kde dochází k oprávněným vraždám, kde je vše podřízeno ospravedlnění vraždy a povýšeno na kult. Celý průmysl a ekonomika jsou založeny na vraždách.
A my unaveně třepeme pěstmi a obviňujeme zlé strýce a tety – teroristy... Tento svět a jeho energii si tvoříme my sami, a proč potom smutně voláme: Za co, za co??? Za nic, jen tak. Někdo tak chtěl. A nemáme na výběr. Ce la vie?