Obsah
"Cítil jsem se jako táta, jakmile jsem měl v porodnici svá miminka v náručí"
„V červnu 2009 jsme s manželkou zjistili, že je těhotná se dvěma dětmi. Bylo to poprvé, co mi bylo řečeno, že budu tátou! Byl jsem ohromen a zároveň velmi šťastný, i když jsem věděl, že to znamená, že se náš život změní. Kladl jsem si spoustu otázek. Ale rozhodli jsme se, že si miminka necháme s partnerem. Říkal jsem si: bingo, to bude skvělé a taky hodně složité. Mám sklon řešit věci v okamžiku, kdy se dějí. Ale tam jsem si řekl, že to dá dvakrát tolik práce! Porod byl naplánován na leden 2010. Mezitím jsme se rozhodli změnit svůj život, přestěhovali jsme se na jih Francie. Udělal jsem nějakou práci v novém domě, takže jsou všichni dobře usazeni. Vše jsme zorganizovali tak, abychom našim dětem nabídli určitou kvalitu života.
Porod podélně
V den D jsme dorazili do nemocnice a museli jsme dlouho čekat, než o nás bude postaráno. Dodávek bylo devět najednou, všechny dost komplikované. Manželčin porod trval skoro 9 hodin, byl super dlouhý, rodila poslední. Nejvíc si pamatuji bolesti zad a když jsem viděla svá miminka. Hned jsem se cítil jako TÁTA! Velmi rychle jsem je dokázal vzít do náruče. Můj syn dorazil jako první. Po chvilce kůže na kůži s jeho mámou jsem ho měla v náručí. Pak jsem ji pro svou dceru nosil jako první, před její matkou. Přijela 15 minut po bratrovi, měla trochu problém dostat se ven. Cítil jsem se, jako bych byl v tu chvíli na misi, poté, co jsem si je oblékl. Několik příštích dní jsem chodil tam a zpět z nemocnice do domu, abych dokončil přípravu na příjezd všech. Když jsme s manželkou opouštěli nemocnici, věděli jsme, že se vše změnilo. Byli jsme dva a odcházeli jsme čtyři.
Zpátky domů ve 4
Návrat domů byl hodně sportovní. Cítili jsme se na světě sami. Zapojila jsem se velmi rychle: v noci s miminky, nákupy, úklid, jídlo. Moje žena byla velmi unavená, potřebovala se vzpamatovat z těhotenství a porodu. Děti nosila osm měsíců, tak jsem si říkala, teď je na mně, jak se s tím vypořádám. Udělal jsem vše, abych jí pomohl v každodenním životě s našimi dětmi. O týden později jsem se musel vrátit do práce. I když mám to štěstí, že mám činnost, kdy pracuji jen deset dní v měsíci, udržuji narození dětí a rytmus v práci nepřetržitě po mnoho měsíců. Rychle jsme pocítili tíhu únavy na našich bedrech. První tři měsíce byly přerušované šestnáct lahví denně pro dvojčata, minimálně tři probuzení za noc, a to vše, dokud Eliotovi nebudou 3 roky. Po chvíli jsme si museli udělat pořádek. Náš syn v noci hodně plakal. Nejdřív s námi byli malí čtyři nebo pět měsíců na pokoji. MSN jsme se báli, celou dobu jsme se zdržovali v jejich blízkosti. Pak spali ve stejné místnosti. Ale můj syn netrávil noci, hodně plakal. Takže jsem s ním skoro první tři měsíce spala. Naše dcera spala sama, bezstarostně. Eliot byl ujištěn, že je po mém boku, oba jsme usnuli, bok po boku.
Každodenní život s dvojčaty
S manželkou jsme to dělali tři až čtyři roky, dali jsme všechno pro naše děti. Náš každodenní život se v podstatě soustředil na život s dětmi. Prvních pár let jsme neměli párovou dovolenou. Prarodiče se neodvážili vzít dvě miminka. Je pravda, že v té době se manželé dostali na zadní sedadlo. Myslím, že musíte být silní, než budete mít děti, velmi blízko a hodně spolu mluvit, protože mít dvojčata vyžaduje hodně energie. Taky si myslím, že děti ten pár drží dost od sebe, místo aby je sbližovaly, tím jsem si jistý. Takže poslední dva roky jsme si dávali týden dovolené, bez dvojčat. Necháváme je rodičům na dovolené na venkově a jde to. Oba odcházíme, abychom se znovu setkali. Je to dobrý pocit, protože na denní bázi jsem opravdový táta slepice, velmi investuji do svých dětí, a to vždy. Jakmile jsem pryč, děti mě hledají. S manželkou jsme zavedli určitý rituál, zvláště večer. S každým dítětem se střídáme asi 20 minut. Vyprávíme si o našem dni, dávám jim masáž od hlavy až k patě, zatímco se mnou mluví. Říkáme si „moc tě miluji z vesmíru“, líbáme se a objímáme, já vyprávím příběh a říkáme si tajemství. Moje žena dělá totéž na své straně. Myslím, že pro děti je to důležité. Cítí se milováni a posloucháni. Často jim blahopřeji, jakmile pokročí nebo dosáhnou něčeho, důležitého nebo ne, když na to přijde. Přečetl jsem několik knih o dětské psychologii, zejména knihy od Marcela Rufa. Snažím se pochopit, proč mají záchvaty v takovém věku a jak reagovat. S partnerem se hodně bavíme o jejich vzdělání. Hodně mluvíme o našich dětech, jejich reakcích, co jim dáváme k jídlu, bio či ne, sladkosti, jaké nápoje atd. Jako táta se snažím být pevný, je to moje role. Ale po bouřce a rozmaru jim vysvětluji své rozhodnutí a jak to udělat, aby se znovu nezačali hněvat a nedostali vynadáno. A také, proč nemůžeme udělat to či ono. Je důležité, aby rozuměli zákazům. Zároveň jim dávám velkou volnost. Ale co, jsem velmi prozíravý, preferuji „prevenci než léčbu“. Neustále jim říkám, aby si dávali pozor, aby si neublížili. Máme bazén, takže je stále hodně sledujeme. Ale teď, když jsou velké, je všechno jednodušší. Beat je také chladnější! “