Nepřemýšlíme o tom, že děti mají svou realitu, cítí se jinak, vidí svět po svém. A s tím je třeba počítat, pokud chceme s dítětem navázat dobrý kontakt, vysvětluje klinická psycholožka Erica Reischer.
Často se nám zdá, že naše slova pro dítě jsou prázdnou frází a žádné přesvědčování na něj nefunguje. Zkuste se ale na situaci podívat očima dětí…
Před několika lety jsem byl svědkem takové scény. Otec si pro dceru přijel do dětského tábora. Dívka si nadšeně hrála s ostatními dětmi a na otcova slova: „Je čas jít,“ odpověděla: „Nechci! Moc mě to tu baví!» Otec namítl: „Byl jsi tu celý den. Docela dost“. Dívka byla naštvaná a začala opakovat, že nechce odejít. Pokračovali v hašteření, až ji nakonec její otec vzal za ruku a odvedl k autu.
Zdálo se, že dcera nechce slyšet žádné argumenty. Opravdu museli jít, ale ona se bránila. Otec ale nevzal v úvahu jednu věc. Vysvětlování, přesvědčování nefungují, protože dospělí neberou v úvahu, že dítě má svou realitu, a nerespektují ji.
Je důležité projevovat úctu k pocitům dítěte a jeho jedinečnému vnímání světa.
Respekt k realitě dítěte znamená, že mu dovolíme cítit, myslet, vnímat prostředí po svém. Zdá se, že nic složitého? Ale jen do té doby, než nám dojde, že „vlastním způsobem“ znamená „ne jako my“. To je místo, kde se mnoho rodičů začíná uchylovat k výhrůžkám, používat sílu a vydávat příkazy.
Jedním z nejlepších způsobů, jak postavit most mezi naší realitou a realitou dítěte, je ukázat dítěti empatii.
To znamená, že projevujeme úctu k pocitům dítěte a jeho jedinečnému vnímání světa. Že mu opravdu nasloucháme a chápeme (nebo se alespoň snažíme pochopit) jeho úhel pohledu.
Empatie krotí silné emoce, které nutí dítě nepřijímat vysvětlení. To je důvod, proč jsou emoce účinné, když rozum selhává. Přísně vzato, termín «empatie» naznačuje, že se vcítíme do emocionálního stavu druhé osoby, na rozdíl od sympatie, což znamená, že rozumíme pocitům druhé osoby. Zde mluvíme o empatii v nejširším slova smyslu jako o zaměření se na pocity druhého, ať už prostřednictvím empatie, porozumění nebo soucitu.
Říkáme dítěti, že si s obtížemi poradí, ale v podstatě se hádáme s jeho realitou.
Často si neuvědomujeme, že nerespektujeme realitu dítěte nebo neúmyslně projevujeme neúctu k jeho vizi. V našem příkladu mohl otec projevit empatii od začátku. Když dcera prohlásila, že odejít nechce, mohl odpovědět: „Miláčku, dobře vidím, že se tady moc bavíš a opravdu se ti nechce odcházet (empatie). Omlouvám se. Ale přeci jen na nás maminka čeká na večeři a bylo by od nás ošklivé, kdybychom přišli pozdě (vysvětlení). Rozlučte se prosím s přáteli a sbalte si věci (žádost).»
Další příklad na stejné téma. Prvňáček sedí na úkolu z matematiky, předmět mu zjevně není zadán a dítě rozrušené prohlásí: „To nezvládnu!“ Mnoho rodičů, kteří to myslí dobře, namítne: „Ano, můžeš všechno! Dovolte mi, abych vám řekl…“
Říkáme, že se vyrovná s obtížemi, chceme ho motivovat. Máme ty nejlepší úmysly, ale v podstatě sdělujeme, že jeho zkušenosti jsou «špatné», tj. polemizují s jeho realitou. Paradoxně to vede k tomu, že dítě trvá na své verzi: «Ne, nemůžu!» Stupeň frustrace stoupá: pokud bylo dítě zpočátku potíže s problémem rozrušené, nyní je naštvané, že mu nerozumí.
Mnohem lepší je, když projevíme empatii: „Miláčku, vidím, že se ti nedaří, těžko teď řešíš problém. Dovol mi tě obejmout. Ukaž mi, kde jsi uvízl. Možná nějak vymyslíme řešení. Matematika se vám teď zdá těžká. Ale myslím, že na to přijdeš."
Nechte děti cítit a vidět svět po svém, i když tomu nerozumíte nebo s nimi nesouhlasíte.
Věnujte pozornost jemnému, ale zásadnímu rozdílu: „Myslím, že můžete“ a „Můžete“. V prvním případě vyjadřujete svůj názor; za druhé tvrdíte jako nezpochybnitelný fakt něco, co odporuje zkušenostem dítěte.
Rodiče by měli být schopni «zrcadlit» pocity dítěte a projevit mu empatii. Při vyjádření nesouhlasu se to snažte dělat tak, abyste zároveň uznali hodnotu prožitku dítěte. Neprezentujte svůj názor jako nezpochybnitelnou pravdu.
Porovnejte dvě možné reakce na poznámku dítěte: „V tomto parku není nic zábavného! Nelíbí se mi tu!"
První možnost: „Velmi pěkný park! Stejně dobrý jako ten, kam obvykle chodíme.“ Za druhé: „Chápu, že se ti to nelíbí. A já jsem pravý opak. Myslím, že různým lidem se líbí různé věci."
Druhá odpověď potvrzuje, že názory mohou být různé, zatímco první trvá na jednom správném názoru (vaše).
Stejně tak, pokud je dítě kvůli něčemu rozrušené, pak respektování jeho reality znamená, že místo frází jako „Nebreč!“ nebo "No, dobře, všechno je v pořádku" (těmito slovy popíráte jeho pocity v aktuální chvíli) řeknete například: "Nyní jste naštvaný." Nejprve nechte děti pocítit a vidět svět po svém, i když mu nerozumíte nebo s nimi nesouhlasíte. A poté je zkuste přesvědčit.
O autorovi: Erika Reischer je klinická psycholožka a autorka knihy o rodičovství Co dělají skvělí rodiče: 75 jednoduchých strategií pro výchovu dětí, které prospívají.