Přátelé, chci se vyznat ze své lásky k psychologii. Psychologie je můj život, tohle je můj rádce, tohle je můj táta a máma, můj průvodce a velký, dobrý přítel — miluji tě! Jsem z celého srdce vděčný všem lidem v této oblasti, kteří zdravě přispěli k této vědě. Děkuji a chvála!
Co mě přimělo k tomuto uznání, jsem ohromen svými výsledky v různých oblastech, kterých jsem dosáhl pomocí psychologie za pouhé tři měsíce mého studia na univerzitě. Nedokážu si ani představit (ačkoli existuje plán!), co se stane za pár let, pokud budeme postupovat stejným tempem. Je to fantazie a zázraky.
Své úspěchy v osobních vztazích sdílím s rodiči. Posun byl takový, že jsem sám ohromen… tato oblast se mi zdála nejobtížnější a nejtěžší, nehybná, protože jsem si myslel, že na mně záleží jen málo. Takže můj nový příběh o budování vztahů s matkou a tchyní.
Mama
Moje maminka je velmi hodný člověk, má mnoho kladných vlastností, není v ní lakomost, svému milému dá i poslední a mnoho dalších krásných vlastností. Existují ale i negativní, jako je demonstrativní chování (všechny síly k vytvoření neuvěřitelně brilantního dojmu o sobě samém), neustálá aktivní pozornost k vaší osobě, vašim potřebám a přáním. Zpravidla to vše nakonec vyústí v agresivní formy — pokud toho nelitují, pak to exploduje. Vůbec netoleruje kritiku a názor někoho jiného na jakoukoli otázku. Jen věří, že jeho názor je správný. Nejsou ochotni revidovat své názory a chyby. Nejdřív s něčím pomůže a pak určitě zdůrazní, že pomohla a vyčítat, že zbytek je jí na oplátku nevděčný. Celý čas je v pozici Oběti.
Její oblíbená věta je "Nikdo mě nepotřebuje!" (a «brzy zemřu»), opakoval se 15 let, s normou zdraví v jejích letech (71). Tyto a další podobné tendence mě vždy vedly k nelibosti a podráždění. Navenek jsem se moc neprojevoval, ale vnitřně tam vždy byl protest. Komunikace se zredukovala na neustálé výbuchy agrese a rozcházeli jsme se ve špatné náladě. Další schůzky byly spíše na autopilota a pokaždé, když jsem šel na návštěvu bez nadšení, vypadá to jako matka a je třeba si jí vážit... A se studiem na UPP jsem začal chápat, že i já buduji Oběť ze sebe. Nechci, ale musím jít… a tak chodím na schůzky jako na „těžkou práci“ a lituji se.
Po měsíci a půl školení v UPP jsem začal přehodnocovat své trápení v tomto výklenku, rozhodl jsem se, že stačí hrát Oběť ze sebe, musíte být Autorem a vzít do svých rukou, co umím udělat pro zlepšení vztahů. Vyzbrojil jsem se svými dovednostmi, které jsem si na dálku rozvinul pomocí cvičení „Empatická empatie“, „odstraň NET“, „Klidná přítomnost“ a „Totální „Ano“, a myslím, že ať se stane, co se stane, ale já bude vytrvale ukazovat všechny tyto dovednosti při komunikaci s mámou! Na nic nezapomenu ani nezmeškám! A nebudete tomu věřit, přátelé, schůzka proběhla s nádechem! Bylo to seznámení s novým člověkem, kterého jsem předtím dobře neznal. Znám ji více než čtyři desetiletí. Ukazuje se, že v matčině vidění světa a v našem vztahu není všechno tak špatné. Začala jsem se měnit a ten muž se ke mně otočil s úplně jinou stránkou sebe sama! Bylo to super zajímavé sledovat a zkoumat.
Takže naše setkání s mámou
Sešli jsme se jako obvykle. Byl jsem přátelský, usměvavý a otevřený komunikaci. Položila několik pozorných otázek: „Jak se cítíte. Co je nového? Maminka začala mluvit. Rozhovor začal a byl živý. Zpočátku jsem jen aktivně poslouchala ženským typem empatického naslouchání — od srdce k srdci, pomáhala jsem udržet vlákno empatického rozhovoru s otázkami typu: „Co jsi cítila? Byl jsi naštvaný... Bylo pro tebe těžké to slyšet? Připoutala jste se k němu... Jak jste přežila to, co vám udělal? Moc ti rozumím!" — všechny tyto poznámky vyjadřují jemnou podporu, duchovní porozumění a sympatie. Na mé tváři byl celou dobu upřímný zájem, mlčel jsem víc, jen kýval hlavou, vkládal souhlasné fráze. I když o mnoha věcech, které řekla, jsem věděl, že je to naprostá nadsázka, ale nesouhlasil jsem s fakty, ale s jejími pocity, s jejím smyslem pro to, co se děje. Vyprávěný příběh jsem poslouchal po sté, jako by to bylo poprvé.
Všechny okamžiky matčina sebeobětování mi říkaly — že se nám dala, což byla jasná nadsázka — nevyvrátil jsem (jako — proč? Kdo se ptal?). Předtím to mohlo být. Ale nejen že jsem přestal vyvracet její pohled, ale co je v důvěrném rozhovoru mnohem důležitější, občas jsem si potvrdil, že ano, bez ní bychom jako jednotlivci opravdu neproběhli. Fráze zněly takto: „Udělal jsi pro nás opravdu hodně a velmi jsi přispěl k našemu rozvoji, za což jsme ti velmi vděční“ (dovolil jsem si odpovědět za všechny své příbuzné). Což byla upřímná pravda (vděčná), i když přehnaná, o jediném nejdůležitějším vlivu na naši osobnost. Maminka nebere ohled na náš další osobní vývoj, kdy jsme začali žít odděleně. Uvědomil jsem si ale, že to v našem rozhovoru není důležité, že není třeba její roli zlehčovat bezmyšlenkovitě kritickými (jak se mi zdálo, kdysi velmi pravdivě odrážejícími realitu) frázemi.
Pak si začala vzpomínat na svůj „těžký osud“. Osud průměrného sovětského období, tam nebylo nic zvlášť tragického a obtížného - standardní problémy té doby. V mém životě byli lidé s opravdu velmi těžkým osudem, je co srovnávat. Ale upřímně jsem s ní soucítil, s těmi každodenními těžkostmi, které musela překonávat a které už naše generace nezná, souhlasil jsem a povzbudil jsem větou: „Jsme na vás hrdí. Jsi naše super máma! (z mé strany pochvala a zvednutí její sebeúcty). Maminka se inspirovala mými slovy a pokračovala ve svém příběhu. Byla v tu chvíli ve středu mé totální pozornosti a přijetí, nikdo do ní nezasahoval – předtím došlo k vyvracení jejích přehánění, což ji velmi rozzlobilo, a nyní tu byl jen velmi pozorný, chápavý a přijímající posluchač. Maminka se začala ještě hlouběji otevírat, začala vyprávět své skryté příběhy, o kterých jsem nevěděl. Z čehož se rýsoval muž s pocitem viny za své chování, což pro mě byla novinka, proto mě ještě víc inspirovalo, abych naslouchal a podporoval svou matku.
Ukazuje se, že své neadekvátní chování (neustálé «pilování») ve vztahu k manželovi a nám skutečně vidí, ale skrývá, že se za to stydí a že je pro ni prostě těžké se se sebou vyrovnat. Dříve jste o jejím chování nemohli říct ani slovo, vše brala s nepřátelstvím: „Vejce nenaučí kuře atd. Došlo k ostře agresivní obranné reakci. Okamžitě jsem se toho držel, ale velmi opatrně. Vyjádřila svou myšlenku, že „to je dobře, když se vidíš zvenčí, pak to hodně stojí, jsi hotový a hrdina!“ (podpora, inspirace pro osobní rozvoj). A na této vlně začala dávat malá doporučení, jak si v takových případech počínat.
Začala radami, jak manželovi něco sdělit a říct, aby neublížil a neurazil, aby ji slyšel. Dala pár tipů, jak si vypěstovat nové návyky, jak dávat konstruktivní kritiku pomocí vzorce „plus-help-plus“. Diskutovali jsme o tom, že je potřeba se vždy uskromnit a nenechat se rozházet — nejprve se vždy uklidnit a pak dávat pokyny atd. Vysvětlila, že prostě nemá ve zvyku klidné reakce a potřebuje se to naučit: „Ty musíte to trochu zkusit a všechno bude v pořádku!" Klidně POSLOCHALA mé rady, nebyl žádný protest! A dokonce jsem se je snažil vyjádřit svým vlastním způsobem, a co je udělá, a co už se snaží — pro mě to byl průlom do vesmíru!
Začal jsem být ještě nadšenější a nasměroval veškerou svou energii k tomu, abych ji podporoval a chválil. Na což reagovala laskavými pocity – něhou a vřelostí. Samozřejmě jsme si trochu poplakali, no, ženy, víte... dívky mi budou rozumět, muži se budou smát. Z mé strany to byla taková exploze lásky k mé matce, že i teď píšu tyto řádky a ukáplo pár slz. Pocity, jedním slovem… Byl jsem plný dobrých pocitů – lásky, něhy, štěstí a péče o milované!
Maminka v rozhovoru vytáhla i svou obvyklou větu „nikdo mě nepotřebuje, všichni jsou už dospělí!“. Na což jsem ji ujistil, že ji jako moudrou mentorku opravdu potřebujeme (i když tam byla z mé strany jasná nadsázka, ale moc se jí to líbilo, ale komu by se to nelíbilo?). Pak zazněla další povinnost: "Brzy zemřu!". V reakci na to ode mě slyšela následující tezi: „Až zemřeš, pak se starej!“. Byla z takového návrhu v rozpacích, oči se jí rozšířily. Odpověděla: "Tak proč si dělat starosti?" Nenechal jsem se vzpamatovat a pokračoval jsem: „To je pravda, pak už je pozdě, ale teď je ještě brzy. Jste plní síly a energie. Žijte a užívejte si každý den, máte nás, tak se o sebe starejte a nezapomínejte na sebe. Vždy vám rádi pomůžeme! A my vám vždy vyjdeme vstříc.“
Nakonec jsme se zasmáli, objali a vyznali si lásku. Ještě jednou jsem připomněl, že je to ta nejlepší matka na světě a my ji opravdu potřebujeme. Takže jsme se rozloučili pod dojmem, tím jsem si jistý. Když jsem dorazil na vlně „Svět je krásný“, šel jsem šťastně domů. Myslím, že i moje maminka byla v té době na stejné vlně, její vzhled to signalizoval. Druhý den ráno mi sama zavolala a pokračovali jsme v komunikaci na vlně lásky.
Závěry
Uvědomil jsem si a pochopil jednu důležitou věc. Člověku chybí pozornost, péče a láska, význam jeho osoby a uznání relevance jednotlivce. A co je nejdůležitější — pozitivní hodnocení od životního prostředí. Chce to, ale neví, jak to od lidí správně dostat. A požaduje to nesprávným způsobem, prosí četnými připomínkami své relevance, vnucuje své služby, rady, ale v neadekvátní formě. Pokud nedojde k žádné reakci lidí, pak je proti nim agrese, určitý druh zášti, nevědomě se mění v pomstu. Člověk se tak chová, protože ho v dětství a v dalších letech nenaučili správné komunikaci s lidmi.
Jednou nehoda, dvakrát vzor
Ne náhodou píšu tuto práci po 2 měsících. Po tomto incidentu jsem dlouho přemýšlel, jak se mi to stalo? Vždyť se to nestalo jen tak, nestalo se to náhodou? A díky nějaké akci. Ale byl tu pocit, že se všechno stalo jaksi nevědomě. Sice jsem si vzpomněl, že v konverzaci je potřeba použít toto: empatie, aktivní naslouchání a tak… ale obecně vše probíhalo tak nějak spontánně a na pocitech, hlava byla až na druhém místě. Proto pro mě bylo důležité kopat zde. V duchu jsem přišel na to, že jeden takový případ může být nehoda — jednou jsem mluvil s úplně jinou osobou, ale pokud už jsou takové případy dva, je to už malá, ale statistika. Rozhodl jsem se tedy otestovat se s jinou osobou a právě taková příležitost se naskytla. Moje tchyně má podobnou povahu, stejnou vznětlivost, agresivitu, netrpělivost. Přitom vesnická žena s minimálním vzděláním. Pravda, můj vztah s ní byl vždy o něco lepší než s matkou. Na schůzku bylo ale potřeba se detailněji připravit. Začal jsem si vzpomínat a analyzovat první rozhovor, vytáhl jsem pro sebe několik módních výstřelků, na které se můžete spolehnout. A vyzbrojila se tím, aby si promluvila se svou tchyní. Druhé setkání nebudu popisovat, ale výsledek je stejný! Blahodárná vlna a dobrý konec. Tchýně dokonce řekla: "Choval jsem se dobře?". Bylo to něco, jen mě to zaskočilo a nečekal jsem! Pro mě to byla odpověď na otázku: mění se lidé s ne nejvyšší úrovní inteligence, znalostí, vzdělání atd.? Ano, přátelé, změňte se! A viníky této změny jsme my, kteří studujeme psychologii a aplikujeme ji v životě. Muž ve věku 80 let se snaží být lepší. Je jasné, že pomalu a po troškách, ale to je fakt a je to pro ně pokrok. Je to jako pohybovat zarostlou horou. Hlavní je pomáhat blízkým! A to by měli dělat domorodci, kteří vědí, jak správně žít a komunikovat.
Shrnu své počínání:
- Pozorné zaměření na partnera. Cvičení na dálku — «Opakování doslovně» — v tom může pomoci, rozvíjet tuto schopnost.
- Upřímná empatie, empatie. Apelujte na pocity partnera. Odraz jeho pocitů, skrze sebe k němu zpět. "Co jsi cítil?...to je úžasné, obdivuji tě, jsi tak bystrý..."
- Zvyšte jeho sebevědomí. Dejte člověku sebevědomí, přesvědčte ho, že to udělal dobře, hrdinou v určité situaci, v tom, co udělal dobře v určité situaci, nebo naopak, podpořte a ubezpečte, že všechno, co udělal, není tak špatné, musíte vidět to dobré. Každopádně dobrá práce, že ses hrdinsky držel.
- Přejít na spolupráci s blízkými. Vysvětlete, že se milujete, jen péče není úplně správná. Poraďte, jak se správně starat.
- Zvyšte jeho sebevědomí. Ujistěte se, že je to pro vás důležité, nezbytné a relevantní. Že se na něj v každém případě můžete vždy spolehnout. To člověku navíc ukládá povinnosti v jeho nových aspiracích na vlastní změny.
- Dejte důvěru, že jste vždy tam a můžete se na vás spolehnout. "Vždy rádi pomůžeme!" a nabídnout jakoukoli pomoc.
- Trochu humoru pro obětní fráze partnera, můžete si připravit a použít domácí úkoly, pokud jsou již známé otřepané obětní fráze.
- Rozchod na benevolentní vlně a opakování a potvrzení, upevnění vysokého sebevědomí člověka: „Dobře se ti s námi dařilo, bojovníku!“, „Jsi nejlepší! Kde to berou?", "Potřebujeme tě!", "Vždy jsem tam."
To je vlastně vše. Nyní mám schéma, které mi pomáhá produktivně a velmi radostně komunikovat s blízkými. A rád se o to podělím s vámi, přátelé. Zkuste to v životě, doplňte to svými zkušenostmi a budeme šťastní v komunikaci a lásce!