Psychoterapeuti přicházejí k lidem, kteří zažili tragédii, čelí nepochopení a prožívají duševní bolest. Jsou ale i jiné situace, kdy je ve vnějším světě vše radostné a pozitivní a klient se z tohoto proudu doslova vyřazuje, schovává se a touží. V případech, kdy není jasná příčina toho, co se děje, může pomoci arteterapie, říká psychoterapeutka Taťána Potěmkina.
Rozhodujeme se přestěhovat do jiné země v naději, že se náš život zlepší. Ne nutně jednodušší, ale zajímavější, jasnější, prosperující. A na potíže jsme připraveni. Ale čekáme na ně zvenčí: nový jazyk, zvyky, prostředí, úkoly. A někdy vycházejí zevnitř.
V době, kdy mě Julia (34) kontaktovala přes Skype, nevycházela z domu pět měsíců. Ve skandinávské zemi, kam se přestěhovala před dvěma lety, jí nic nehrozilo. Můj manžel se snažil trávit co nejvíce času doma. Když byl nepřítomen, poslal asistentku, kdyby něco potřebovala. A Julia byla čím dál horší.
"Jdu ke dveřím a polije mě studený pot, mám tmu v očích, skoro omdlím," stěžovala si. Nechápu, co se to se mnou děje!
Když „nic není jasné“, arteterapie může pomoci. Požádal jsem Julii, aby připravila papír a kvaš na další sezení. A ujistila mě, že nemusíte být umělec. „Otevřete všechny sklenice, vezměte kartáč a chvíli počkejte. A pak si dělej, co chceš."
Julia namočila štětec do několika barev za sebou a nechala na papíře dlouhé pruhy. Jeden list, druhý... Zeptal jsem se, jak se cítí. Odpověděla, že je to velmi smutné – jako když zemřel její bratr.
Nahromaděná bolest našla cestu ven a uvolnila energii. Strach zeslábl
Ivan byl její bratranec. Vrstevníci, v dětství byli kamarádi, léto trávili na společné dači. Zavolali si zpátky jako teenageři, ale Yulinini rodiče už nechtěli, aby se scházeli: vyšlo najevo, že Ivan byl závislý na psychoaktivních látkách.
Ve 20 letech zemřel na předávkování. Julia věřila, že za to může on sám, když se tak směšně zbavoval svého života. Litovala ale, že mu nemohla pomoci. Byla to směs vzteku, smutku, viny. Tento zmatek se jí nelíbil, pokusila se na Ivana zapomenout a vrhla se po hlavě do studia, pak do své kariéry: moderovala populární televizní program, byla poznána na ulicích.
Nechyběl ani osobní život. Julia se stala manželkou úspěšného podnikatele, kterého si vážila pro jeho veselou povahu. Rozhodli se emigrovat společně a nepochybovali o jeho správnosti.
Manžel pokračoval v podnikání a Julia se rozhodla následovat jeho příklad a otevřít kurzy ruského jazyka. Ale věci se nepovedly. Bála se začít další.
"Nikdy jsem nebyla závislá," řekla Yulia, "a teď sedím svému manželovi na krku." Deprimuje mě to…
— Jak souvisí váš současný zdravotní stav se vzpomínkami na vašeho bratra?
— Myslel jsem, že jsme úplně jiní, ale jsme si podobní! Taky to nezvládám. Váňa se pro jeho rodiče stala přítěží. Bylo jim ho líto, ale když zemřel, zdálo se, že se jim ulevilo. Bylo by to se mnou stejné?
Znovu a znovu jsem Julii povzbuzoval, aby použila barvu, aby dala pocitům barvu a formu. Oplakala ztráty: smrt svého bratra, svou impotenci, odloučení od rodičů, změnu společenského postavení a ztrátu obdivu, který ji obklopoval předtím…
Nahromaděná bolest našla cestu ven a uvolnila energii. Strach zeslábl a Julia se vrátila k životu – a k sobě. Přišel den, kdy vyšla ven a jela metrem. "Dále já sama," rozloučila se se mnou.
Nedávno od ní přišla zpráva: získala nové vzdělání a začíná pracovat.