Parents.fr: Proč děti kolem jednoho a půl roku začínají říkat všemu „ne“?
Bérengère Beauquier-Macotta: „Fáze bez“ signalizuje tři vzájemně související změny, které jsou všechny velmi důležité pro psychický vývoj dítěte. Za prvé, on se nyní vidí jako jednotlivec ve svém vlastním právu, s vlastními myšlenkami, a má v úmyslu to dát najevo. „Ne“ se používá k vyjádření jeho tužeb. Za druhé pochopil, že jeho vůle se často liší od vůle jeho rodičů. Použití „ne“ mu umožňuje, kousek po kousku, zahájit proces posilování vůči svým rodičům. Za třetí, dítě chce vědět, jak daleko tato nová autonomie sahá. Neustále proto „testuje“ své rodiče, aby poznali své limity.
P.: Jsou děti jen proti rodičům?
BB-M. : Obecně řečeno ano... A to je normální: rodiče vnímají jako hlavní zdroj autority. Ve školce nebo u prarodičů nejsou omezení úplně stejná... Rychle si osvojí rozdíl.
P.: Konflikty mezi rodiči a dětmi někdy nabývají nesmyslných rozměrů…
BB-M. : Intenzita odporu závisí na charakteru dítěte, ale také, a to je možná nejdůležitější, na tom, jak se s krizí vypořádají rodiče. Vyjádřeno koherentním způsobem, limity jsou pro dítě uklidňující. Na daný předmět „konfliktu“ mu musí být dána vždy stejná odpověď, ať už v přítomnosti otce, matky nebo obou rodičů. Pokud se navíc rodiče nechají přemoci vlastním vztekem a nepřijmou sankce úměrné situaci, dítě pak riskuje, že se v jeho opozici uzamkne. Když jsou nastavené limity nejasné a kolísají, ztrácejí uklidňující stránku, kterou by měli mít.
Ve videu: 12 kouzelných frází k utišení dětského hněvu
P.: Ale někdy, když jsou rodiče unavení nebo přetížení, nakonec to vzdají…
BB-M. : Rodiče jsou často bezradní, protože si netroufají dítě frustrovat. Tím se dostává do stavu vzrušení, které již nedokáže ovládat. V některých případech je však možné učinit určité ústupky. V tomto ohledu je třeba rozlišovat dva typy limitů. O absolutních zákazech, v situacích, které představují skutečné nebezpečí nebo když jsou v sázce výchovné zásady, kterým přikládáte velký význam (nespíte například s mámou a tátou), je vhodné mít obzvlášť jasno a nikdy neprodávat. Pokud však jde o „sekundární“ pravidla, která se mezi rodinami liší (např. čas na spaní), je jistě možné dělat kompromisy. Mohou být přizpůsobeny povaze dítěte, kontextu atd.: „Dobře, nepůjdeš hned spát. Na televizi se můžete výjimečně dívat o něco později, protože zítra nemáte školu. Ale dnes večer nebudu číst žádný příběh. “
P.: Nežádají rodiče po svých dětech příliš mnoho?
BB-M. : Požadavky rodičů je samozřejmě nutné přizpůsobit možnostem dítěte. Jinak nevyhoví a nebude to ze zlé vůle.
Ne všechny děti se vyvíjejí stejným tempem. Opravdu musíte vzít v úvahu, čemu každý rozumí nebo ne.
P.: Může „vzít dítě na jeho vlastní hru“ být metodou, jak znovu získat klid a vyrovnanost?
BB-M. : Musíte být opatrní, protože to dítě nemusí nutně prožívat jako hru. Nebylo by však dobré si s ním hrát. Přimět ho, aby věřil, že mu ustupujeme, když mu neustupujeme, by bylo naprosto kontraproduktivní. Pokud však dítě pochopí, že si s ním rodiče hrají, a že tak všichni sdílejí skutečné potěšení, může to přispět k uklidnění dítěte. K vyřešení jednorázové krize a za předpokladu, že nebudou nadměrně využíváni, se mohou rodiče pokusit odvést pozornost dítěte na jinou starost.
P: A když se dítě navzdory všemu stane „neobyvatelným“?
BB-M. : Pak se musíme snažit pochopit, co se děje. Další faktory mohou prohlubovat konflikty mezi dítětem a jeho rodiči. Mohou být spojeny s povahou dítěte, s jeho historií, s dětstvím rodičů…
V takových případech je jistě užitečné promluvit si o tom se svým dětským lékařem, který v případě potřeby může rodiče doporučit k dětskému psychiatrovi.
P.: Jak dlouho u dětí trvá opoziční fáze?
BB-M. : „Žádné období“ je dosti časově omezené. Obvykle končí kolem tří let. Během této fáze, stejně jako během krize dospívání, se dítě odděluje od rodičů a získává autonomii. Naštěstí si rodiče mezi tím užívají dlouhého klidu!