Získání autonomie
Kolem 2 a půl roku dítě cítí potřebu dělat věci samo. Nazout mu ponožky, stisknout tlačítko výtahu, zapnout kabát, sám si naplnit sklenici... Je technicky zdatný a cítí to. Nárokem na svou autonomii se tak snaží posunout hranice svých pohybových schopností. Navíc s osvojením si chůze nyní může chodit sám, jako dospělý, a proto se začíná ztotožňovat s dospělými. Rozvíjí se u něj stále naléhavější touha „dělat, co dělají“, tedy sám vykonávat činnosti, které je denně vidí dělat, a postupně se zříkat jejich pomoci.
Nezbytná potřeba sebedůvěry
Dostat se samy, bez pomoci dospělého, správně si obléknout rukávy svetru nebo zapnout košili, umožňuje dětem rozvíjet jejich dovednosti a inteligenci. A když se mu poprvé podaří své činy provést sám, jeví se mu jako skutečné výkony. Dítě z toho čerpá neuvěřitelnou hrdost a sebevědomí. Získání autonomie je tak pro něj zásadním krokem k získání sebevědomí. Být totálně závislý na dospělém je pro dítě také strašně tíživé, když se ocitne ve společenství s ostatními malými a veškerá pozornost se už nesoustředí na něj.
Nezbytný krok před nástupem do školy
Dnes mnoho lidí věří, že různé fáze vývoje jsou subjektivní, že „vše závisí na dětech“. Ale stejně jako existují pravidla růstu pro tělo, existují i jiná pro psychiku. Podle Françoise Dolto tak musí učení autonomie probíhat mezi 22. a 27. měsícem. Ve skutečnosti by dítě mělo vědět, jak se před zápisem do školy samo umýt, obléknout, najíst a použít toaletu. Jeho učitel totiž nebude moci být neustále za ním, aby mu pomohl, což ho může zneklidňovat, pokud si nebude vědět rady. V každém případě se dítě kolem 2. roku obecně cítí schopné tato gesta provádět a skutečnost, že ho takto nepovzbudíme, může jeho vývoj jen zpomalit.
Role rodičů
Dítě vždy věří, že jeho rodiče vědí všechno. Pokud ho posledně jmenovaní nepodporují, aby převzal svou autonomii, dospěl k závěru, že ho nechtějí vidět růst. Dítě pak bude nadále „předstírat“ a odmítat používat své nové schopnosti k tomu, aby je potěšilo. Je zřejmé, že tento krok není pro rodiče snadný, protože musí trávit čas tím, aby svému dítěti ukazovali každodenní gesta a pomáhali mu je opakovat. To vyžaduje trpělivost a navíc mají pocit, že osamostatněním se od nich jejich dítě odpoutává. Je však nezbytné nechat ho vzít na sebe vypočítaná rizika. Určitě ho podpořte zejména v případě neúspěchu, zabraňte mu v tom, aby si vybudoval myšlenku, že je hloupý nebo nešikovný. Vysvětlete mu, že k provedení každého úkonu existuje metoda, která je stejná pro všechny (dospělé i děti), kterou nikdo při narození nemá a že učení je nutně přerušováno neúspěchy.