O těch, kteří jsou šťastní v lásce, práci nebo životě, se často říká, že mají štěstí. Tento výraz může vést k zoufalství, protože ruší talent, práci, riziko, bere zásluhy těm, kteří se odvážili a šli dobýt realitu.
co je realita? To je to, co udělali a čeho dosáhli, co zpochybnili a za co riskovali, a ne ono pověstné štěstí, které není nic jiného než subjektivní interpretace okolní reality.
Neměli „štěstí“. Nepokoušeli „své štěstí“ — nic takového. Nezpochybňovali štěstí, ale sami sebe. Zpochybnili svůj talent v hodině, kdy byl čas riskovat, v den, kdy přestali opakovat to, co už uměli. V ten den poznali radost z toho, že se neopakují: postavili se proti životu, jehož podstatou je podle francouzského filozofa Henriho Bergsona kreativita, a nikoli boží zásah nebo náhoda, zvaná štěstí.
Mluvit o sobě jako o šťastlivci může být samozřejmě užitečné. A z hlediska sebeúcty je spíše dobré dívat se na sebe jako na šťastlivce. Ale pozor na točení kola štěstí. Je velké riziko, že v den, kdy se to stane, jí začneme vyčítat její nestálost.
Pokud se bojíme života, pak v naší zkušenosti vždy bude něco, co ospravedlní naši nečinnost
Nemůžeme zpochybnit „štěstí“, ale je na nás, abychom vytvořili podmínky, ve kterých se příležitosti objeví. Pro začátek: opusťte útulný prostor známého. Pak – přestaňte poslouchat falešné pravdy, bez ohledu na to, odkud pocházejí. Pokud chcete jednat, vždy kolem vás bude mnoho lidí, kteří vás ujistí, že to není možné. Jejich představivost bude stejně velkorysá při uvádění důvodů, proč byste neměli nic dělat, jako když oni sami potřebují něco udělat.
A konečně otevřete oči. Všimnout si vzhledu toho, co staří Řekové nazývali Kairos – příznivá příležitost, vhodný okamžik.
Bůh Kairos byl holohlavý, ale stále měl tenký culík. Je těžké chytit takovou ruku — ruka klouže po lebce. Obtížné, ale ne úplně nemožné: musíte dobře mířit, abyste nepřehlédli malý ocas. Takto se naše oči cvičí, říká Aristoteles. Vycvičené oko je výsledkem zkušeností. Ale zkušenost může osvobodit i zotročit. Vše záleží na tom, jak zacházíme s tím, co známe a co máme.
K poznání se můžeme, říká Nietzsche, obracet srdcem umělce nebo chvějící se duší. Pokud se bojíme života, pak podle našich zkušeností vždy bude něco, co ospravedlňuje nečinnost. Pokud se ale necháme vést tvůrčím instinktem, budeme-li se svým bohatstvím zacházet jako s umělci, pak v něm najdeme tisíc důvodů, proč se odvážit skočit do neznáma.
A když se toto neznámé stane známým, až se budeme v tomto novém světě cítit jako doma, ostatní o nás budou říkat, že máme štěstí. Budou si myslet, že na nás spadlo štěstí z nebe a ona na ně zapomněla. A dál nic nedělají.