Úryvek z knihy S. Soloveichika «Pedagogika pro všechny»
Dlouho se vedla debata o autoritářském a permisivním rodičovství. První spočívá v podřízení se autoritě: "Komu jsem to řekl?" Permisivní znamená, že je povoleno mnoho věcí. Lidé však nechápou: pokud je „všechno dovoleno“, odkud pochází princip disciplinárního řízení? Učitelé prosí: buďte k dětem laskaví, milujte je! Rodiče je poslouchají a vyrostou rozmarní, rozmazlení lidé. Všichni se chytají za hlavu a křičí na učitele: „Vy jste to učili! Zničil jsi děti!"
Faktem ale je, že výsledek výchovy nezávisí na tvrdosti či měkkosti, a nejen na lásce, ani na tom, zda jsou děti hýčkány či nehýčkány, a ne na tom, zda se jim dává všechno nebo ne všechno — záleží jen na spiritualita lidí kolem.
Když říkáme „duch“, „duchovno“, aniž bychom tomu sami jasně rozuměli, mluvíme o velké lidské snaze o nekonečno – o pravdu, dobro a krásu. S touto touhou, s tímto duchem, který žije v lidech, bylo stvořeno vše krásné na zemi – města jsou stavěna s tím, jsou s ním dosahovány výkony. Duch je pravým základem všeho nejlepšího, co je v člověku.
Je to spiritualita, tento neviditelný, ale zcela reálný a jednoznačný fenomén, který přináší posilující, disciplinující moment, který člověku nedovolí dělat špatné věci, ačkoli je mu vše dovoleno. Pouze duchovnost, aniž by potlačovala vůli dítěte, aniž by ho nutila bojovat se sebou samým, podmaňovat se – sebe, z něj dělá disciplinovaného, laskavého člověka, muže povinností.
Kde je vysoký duch, tam je všechno možné a všechno prospěje; tam, kde vládnou jen omezené touhy, jde dítěti na škodu všechno: bonbón, pohlazení i úkol. Tam je pro něj jakákoliv komunikace s dítětem nebezpečná a čím více se jí věnuje dospělí, tím horší je výsledek. Učitelé píší rodičům do dětských deníků: „Jednejte opatření!“ Ale v jiných případech, upřímně řečeno, by bylo potřeba napsat: „Váš syn se špatně učí a překáží ve třídě. Nech ho být! Nepřibližuj se k němu!"
Matka má smůlu, syn parazita vyrostl. Je zabita: "Můžu za to já, nic jsem mu neodmítla!" Koupila dítěti drahé hračky a krásné oblečení, «dala mu všechno, cokoli požádalo». A všichni svou matku litují, říkají: „To je pravda... Utrácíme za ně příliš mnoho! Jsem můj první kostým…“ a tak dále.
Ale vše, co lze hodnotit, měřit v dolarech, hodinách, metrech čtverečních nebo jiných jednotkách, to vše je možná důležité pro rozvoj mysli a pěti smyslů dítěte, ale pro výchovu, tedy pro rozvoj ducha, postoj nemá. Duch je nekonečný, nelze jej měřit v žádných jednotkách. Když si špatné chování dospělého syna vysvětlujeme tím, že jsme za něj hodně utratili, podobáme se lidem, kteří se ochotně přiznávají k malému provinění, aby zakryli vážnou. Naše skutečná vina před dětmi je v poloduchovním, neduchovním postoji k nim. Samozřejmě je snazší přiznat si materiální extravaganci než duchovní lakomost.
Pro všechny příležitosti požadujeme vědecké poradenství! Pokud by ale někdo potřeboval doporučení, jak vědecky utírat dítěti nos, tak tady je: z vědeckého hlediska může duchovní člověk utírat nos dítěti, jak chce, ale neduchovní — k malému se nepřibližovat . Nechte ho chodit s mokrým nosem.
Nemáš-li ducha, nic neuděláš, ani na jednu pedagogickou otázku neodpovíš pravdivě. Ale přeci jen o dětech není mnoho otázek, jak se nám zdá, ale jen tři: jak pěstovat touhu po pravdě, tedy svědomitost; jak pěstovat touhu po dobru, tedy lásku k lidem; a jak pěstovat touhu po kráse v činech a v umění.
Ptám se: ale co ti rodiče, kteří tyto aspirace na vysoké nemají? Jak by měli vychovávat své děti?
Odpověď zní hrozně, rozumím, ale musíte být upřímní… v žádném případě! Ať takoví lidé dělají, co dělají, neuspějí, děti budou horší a horší a jedinou záchranou jsou nějací další vychovatelé. Výchova dětí je posilování ducha duchem a jiná výchova, ani dobrá, ani špatná, prostě není. Takže – ukázalo se, a tak – to nefunguje, to je vše.