Člověk jako subjekt praktické i teoretické činnosti, který poznává a mění svět, není ani nezaujatým kontemplátorem toho, co se kolem něj děje, ani stejným netečným automatem, který vykonává určité činnosti, jako dobře sehraný stroj <.. .> Zažívá, že to, co se mu děje a je mu děláno; určitým způsobem se vztahuje k tomu, co ho obklopuje. Prožívání tohoto vztahu člověka k okolí je sférou pocitů či emocí. Pocit člověka je jeho postoj ke světu, k tomu, co prožívá a dělá, formou přímé zkušenosti.
Emoce lze předběžně charakterizovat na čistě deskriptivní fenomenologické úrovni několika zvláště odhalujícími rysy. Za prvé, na rozdíl například od vjemů, které odrážejí obsah předmětu, emoce vyjadřují stav subjektu a jeho vztah k předmětu. Emoce se zadruhé obvykle liší polaritou, tj. mají kladné nebo záporné znaménko: potěšení – nelibost, zábava – smutek, radost – smutek atd. Oba póly nemusí být nutně mimo pozici. Ve složitých lidských citech často tvoří složitou protichůdnou jednotu: v žárlivosti koexistuje vášnivá láska se spalující nenávistí.
Podstatné vlastnosti afektivně-emocionální sféry, které charakterizují pozitivní a negativní pól v citu, jsou příjemné a nepříjemné. Kromě polarity příjemného a nepříjemného existují v emočních stavech (jak poznamenal Wundt) také protiklady napětí a vybití, vzrušení a deprese. <...> Spolu se vzrušenou radostí (radost-rozkoš, jásání) existuje radost z míru (dojatá radost, radost-něha) a intenzivní radost, plná snažení (radost z vášnivé naděje a chvějícího se očekávání); stejně tak existuje intenzivní smutek, plný úzkosti, vzrušený smutek, blízký zoufalství a tichý smutek — melancholie, ve které člověk pociťuje uvolnění a klid. <...>
Pro skutečné pochopení emocí v jejich charakteristických rysech je nutné jít nad rámec čistě popisných charakteristik nastíněných výše.
Hlavním východiskem, které určuje povahu a funkci emocí, je to, že v emočních procesech se ustavuje spojení, vztah mezi průběhem událostí probíhajících v souladu s potřebami jedince nebo v rozporu s nimi, průběhem jeho činnosti směřující k uspokojení tyto potřeby na jedné straně a průběh vnitřních organických procesů, které zachycují hlavní životní funkce, na nichž závisí život organismu jako celku, na straně druhé; v důsledku toho je jedinec naladěn na vhodnou akci nebo reakci.
Vztah mezi těmito dvěma řadami jevů v emocích je zprostředkován mentálními procesy — prostým přijímáním, vnímáním, chápáním, vědomým předjímáním výsledků průběhu událostí nebo jednání.
Emoční procesy nabývají pozitivního nebo negativního charakteru v závislosti na tom, zda jednání, které jedinec vykonává, a dopad, kterému je vystaven, je v pozitivním nebo negativním vztahu k jeho potřebám, zájmům, postojům; Postoj jednotlivce k nim a k průběhu činnosti, probíhající v důsledku souhrnu objektivních okolností v souladu nebo v rozporu s nimi, určuje osud jeho emocí.
Vztah emocí k potřebám se může projevovat dvojím způsobem — v souladu s dualitou potřeby samotné, která jako potřeba jedince po něčem, co mu odporuje, znamená jak jeho závislost na něčem, tak touhu po tom. Na jedné straně uspokojení či neuspokojení potřeby, které se samo o sobě neprojevuje ve formě pocitu, ale je prožíváno např. v elementární formě organických vjemů, může vyvolat emocionální stav slasti. — nelibost, radost — smutek atd.; na druhé straně samotná potřeba jako aktivní tendence může být prožívána jako pocit, takže pocit působí i jako projev potřeby. Ten či onen cit je náš pro určitý předmět nebo osobu — láska nebo nenávist atd. — se utváří na základě potřeby, když si uvědomujeme závislost jejich uspokojení na tomto předmětu nebo osobě, prožíváme ty emocionální stavy slasti, uspokojení, radost či nelibost, nespokojenost, smutek, které nám přinášejí. Jednat jako projev potřeby — jako specifická duševní forma své existence vyjadřuje emoce aktivní stránku potřeby.
Protože tomu tak je, emoce nevyhnutelně zahrnují touhu, přitažlivost k tomu, co je pro pocit přitažlivé, stejně jako přitažlivost, touha, je vždy více či méně emocionální. Původ vůle a emocí (afekt, vášeň) je společný — v potřebách: jelikož jsme si vědomi předmětu, na kterém závisí uspokojení naší potřeby, máme k němu směřovanou touhu; protože zažíváme tuto závislost samotnou v potěšení nebo nelibosti, kterou nám předmět způsobuje, vytváříme si k němu ten či onen cit. Jedno je jasně neoddělitelné od druhého. Zcela oddělená existence nezávislých funkcí či schopností, tyto dvě formy projevu jediného vedou pouze v některých učebnicích psychologie a nikde jinde.
V souladu s touto dualitou emocí, která odráží duální aktivní-pasivní postoj člověka ke světu, obsažený v potřebě, se duální, nebo přesněji bilaterální, jak uvidíme, role emocí v lidské činnosti obrací out to be: emoce se formují v průběhu lidské činnosti zaměřené na jeho uspokojení. potřeby; tedy vznikající v činnosti jedince, emoce či potřeby prožívané ve formě emocí jsou zároveň podněty k činnosti.
Vztah mezi emocemi a potřebami však zdaleka není jednoznačný. Již u živočicha, který má pouze organické potřeby, může mít jeden a tentýž jev různé a dokonce opačné – pozitivní a negativní – významy kvůli rozmanitosti organických potřeb: uspokojení jednoho může jít na úkor druhého. Proto stejný průběh životní aktivity může způsobit pozitivní i negativní emoční reakce. Ještě méně jasný je tento postoj u lidí.
Lidské potřeby již nejsou redukovány na pouhé organické potřeby; má celou hierarchii různých potřeb, zájmů, postojů. Vzhledem k rozmanitosti potřeb, zájmů, postojů jednotlivce může stejný čin nebo jev ve vztahu k různým potřebám nabýt odlišného a dokonce opačného – pozitivního i negativního – emocionálního významu. Jedna a tatáž událost tak může být opatřena opačným — pozitivním a negativním — emočním znakem. Odtud často ta nekonzistentnost, rozpolcenost lidských citů, jejich ambivalence. Odtud také někdy posuny v emocionální sféře, kdy v souvislosti s posuny ve směřování osobnosti přechází pocit, který ten či onen jev vyvolává, víceméně náhle ve svůj opak. Pocity člověka tedy nejsou určeny vztahem k izolovaným potřebám, ale jsou podmíněny postojem k jedinci jako celku. Pocity člověka, určované poměrem průběhu jednání, na kterém je jedinec zapojen, a jeho potřeb, odrážejí strukturu jeho osobnosti, odhalují jeho orientaci, jeho postoje; to, co nechává člověka lhostejným a co se dotýká jeho citů, co ho těší a co ho mrzí, obvykle nejjasněji prozrazuje – a někdy i prozrazuje – jeho skutečné bytí. <...>
Emoce a aktivity
Může-li v něm vše, co se děje, pokud to má k člověku ten či onen vztah, a tedy způsobuje ten či onen postoj z jeho strany, vyvolat určité emoce, pak účinné spojení mezi emocemi člověka a jeho vlastní činností je zejména zavřít. Emoce s vnitřní nutností vzniká z poměru — pozitivního nebo negativního — výsledků jednání k potřebě, která je jejím motivem, prvotním impulsem.
Tento vztah je vzájemný: na jedné straně průběh a výsledek lidské činnosti obvykle v člověku vyvolává určité pocity, na druhé straně pocity člověka, jeho emoční stavy ovlivňují jeho činnost. Emoce aktivitu nejen určují, ale samy jsou jí podmíněny. Závisí na tom povaha emocí, jejich základní vlastnosti a struktura emočních procesů.
<...> Výsledek akce může být buď v souladu, nebo v rozporu s nejrelevantnější potřebou jednotlivce v dané chvíli v této situaci. V závislosti na tom bude průběh vlastní činnosti generovat u subjektu pozitivní nebo negativní emoci, pocit spojený s potěšením nebo nelibostí. Vzhled jedné z těchto dvou polárních vlastností jakéhokoli emocionálního procesu tak bude záviset na měnícím se vztahu mezi průběhem jednání a jeho počátečními impulsy, který se vyvíjí v průběhu činnosti a v průběhu činnosti. Objektivně neutrální oblasti v akci jsou také možné, když jsou prováděny určité operace, které nemají nezávislý význam; nechávají člověka emocionálně neutrálního. Protože si člověk jako vědomá bytost stanoví určité cíle v souladu se svými potřebami, svou orientací, lze také říci, že pozitivní nebo negativní kvalita emoce je dána vztahem mezi cílem a výsledkem akce.
V závislosti na vztazích, které se vyvíjejí v průběhu činnosti, se určují další vlastnosti emočních procesů. V průběhu činnosti se obvykle vyskytují kritické body, ve kterých se zjišťuje příznivý nebo nepříznivý výsledek pro subjekt, obrat nebo výsledek jeho činnosti. Člověk jako vědomá bytost více či méně adekvátně předvídá přístup k těmto kritickým bodům. Když se k nim člověk přiblíží, jeho pocity – pozitivní nebo negativní – zvyšují napětí. Po překonání kritického bodu se pocity člověka – pozitivní nebo negativní – vybijí.
Konečně jakákoli událost, jakýkoli výsledek vlastní činnosti člověka ve vztahu k jeho různým motivům nebo cílům může získat „ambivalentní“ – pozitivní i negativní – význam. Čím více vnitřně rozporuplné, konfliktní povahy má průběh jednání a jím způsobený běh událostí, tím chaotičtější charakter nabývá emoční stav subjektu. Stejný efekt jako neřešitelný konflikt může vyvolat prudký přechod z pozitivního – zvláště napjatého – emočního stavu do negativního a naopak. Na druhou stranu, čím harmoničtěji, bezkonfliktněji proces probíhá, čím klidnější je pocit, tím menší je ostrost a vzrušení. <...>
Rozmanitost <...> pocitů závisí na rozmanitosti reálných životních vztahů člověka, které jsou v nich vyjádřeny, a na typech činností, jejichž prostřednictvím jsou <...> vykonávány. <...>
Emoce zase výrazně ovlivňují průběh činnosti. Jako forma projevu potřeb jedince působí emoce jako vnitřní motivace k činnosti. Tyto vnitřní impulsy, vyjádřené v pocitech, jsou určeny skutečným vztahem jedince k okolnímu světu.
Abychom si ujasnili roli emocí v aktivitě, je třeba rozlišovat mezi emocemi, neboli pocity, a emocionalitou neboli efektivitou jako takovou.
Ani jedna skutečná, skutečná emoce nemůže být redukována na izolovanou, čistou, tj. abstraktní, emocionální nebo afektivní. Jakákoli skutečná emoce je obvykle jednotou afektivní a intelektuální, zkušenosti a poznání, protože v té či oné míře zahrnuje volní momenty, pudy, aspirace, protože obecně je v ní do té či oné míry vyjádřen celý člověk. Pojato v konkrétní celistvosti, emoce slouží jako motivace, motivy k činnosti. Určují průběh činnosti jedince, jsou jím samy podmíněny. V psychologii se často mluví o jednotě emocí, afektu a intelektu v domnění, že tím překonávají abstraktní hledisko, které rozděluje psychologii na samostatné prvky nebo funkce. Mezitím výzkumník těmito formulacemi pouze zdůrazňuje svou závislost na myšlenkách, které se snaží překonat. Ve skutečnosti je třeba hovořit nejen o jednotě emocí a intelektu v životě člověka, ale o jednotě emocionální neboli afektivní a intelektuální v emocích samotných, jakož i v intelektu samotném.
Rozlišujeme-li nyní v emocích emocionalitu, respektive efektivitu jako takovou, pak bude možné říci, že vůbec neurčuje, ale pouze reguluje lidskou činnost určovanou jinými momenty; činí jedince více či méně citlivými na určité impulsy, vytváří jakoby systém bran, které jsou v emočních stavech nastaveny do té či oné výšky; upravuje, přizpůsobuje jak receptorové, obecně kognitivní, tak motorické, obecně účinné, volní funkce, určuje tón, tempo činnosti, její naladění na tu či onu úroveň. Jinými slovy, emocionalita jako taková, tzn. emocionalita jako moment či stránka emocí, určuje především dynamickou stránku či aspekt činnosti.
Bylo by špatné (stejně jako např. K. Levin) přenášet tuto pozici do emocí, do pocitů obecně. Role pocitů a emocí není redukovatelná na dynamiku, protože ony samy nejsou redukovatelné na jediný emocionální moment braný izolovaně. Dynamický moment a směrový moment jsou úzce propojeny. Zvýšení náchylnosti a intenzity působení je obvykle více či méně selektivní: v určitém emočním stavu, objatý určitým pocitem, se člověk stává náchylnějším k jednomu nutkání a méně k ostatním. Dynamické změny emočních procesů jsou tedy obvykle směrové. <...>
Dynamický význam emocionálního procesu může být obecně dvojí: emocionální proces může zvýšit tón a energii duševní činnosti, nebo ji může snížit či zpomalit. Někteří, zejména Cannon, který specificky studoval emoční vzrušení při vzteku a strachu, kladou důraz především na jejich mobilizační funkci (pohotovostní funkce dle Cannona), pro jiné (E. Claparede, Kantor aj.) jsou naopak emoce neodmyslitelně spjaty s dezorganizace. chování; vznikají dezorganizací a generují rozvrat.
Každý ze dvou protichůdných úhlů pohledu se zakládá na skutečných faktech, oba však vycházejí z falešné metafyzické alternativy „buď — nebo“, a proto, vycházejíce z jedné kategorie faktů, jsou nuceni zavírat oči před druhou. . Ve skutečnosti není pochyb o tom, že i zde je realita rozporuplná: emoční procesy mohou jak zvýšit efektivitu činnosti, tak ji dezorganizovat. Někdy to může záviset na intenzitě procesu: pozitivní efekt, který emoční proces poskytuje při určité optimální intenzitě, se může změnit ve svůj opak a poskytnout negativní, dezorganizační efekt s nadměrným nárůstem emočního vzrušení. Někdy je jeden ze dvou protikladných efektů přímo způsobený tím druhým: zvýšením aktivity v jednom směru ji emoce tím naruší nebo dezorganizuje v tom druhém; prudce narůstající pocit hněvu u člověka, schopný mobilizovat své síly k boji s nepřítelem a blahodárně působit v tomto směru, může zároveň dezorganizovat duševní činnost zaměřenou na řešení jakýchkoli teoretických problémů.