Egotismus je definován jako osobnostní rys, který se vyskytuje u lidí, kteří mají tendenci o sobě hodně mluvit, analyzovat se. Egoismus blízký narcismu umožňuje zlepšit obraz člověka o sobě samém, lichotením si a zveličováním jeho dovedností, schopností a dalších osobních vlastností.

Termín „egotismus“ pochází z překladu anglického slova „egotism“ z prvních let 19. století. Přeloženo především termínem „egoismus“, který známe, egoismus nemá stejný význam. Opravdu,sobectví je francouzské slovo, které znamená přehnaná sebeláska; 'sobectví znamená mánii mluvit o sobě. I když je latinský kořen slova „ego“ stejný, egoista, který přehnaně dbá na své vlastní zájmy, se velmi liší od egoisty, který se miluje přehnanou láskou.

Je to otázka sebeúcty, přehnaného vnímání vlastní osobnosti, zejména pak zvyku neustále o sobě mluvit.

Egoista pociťuje věčně nasycenou touhu ukázat a ukázat ostatním svou důležitost, což dělá s nesmírným potěšením. Často bezdůvodně připisuje velký význam světským nebo vlídným dovednostem.

Jak jsme viděli, egoista je člověk, který stojí na piedestalu a rád se obdivuje. Stává se tak člověkem, který se odstřihuje od ostatních a už si nevšímá dění kolem sebe.

Potřeby druhých mají přednost před jeho vlastními a z dobrého důvodu je považuje za mnohem vyšší prioritu. Egoista tak má zjevný nedostatek empatie k druhým a vede ho k tomu, aby je považoval pouze za prostředek k dosažení svých cílů. Cíle rozvoje ega, uspět v zářit o to více svým charismatem a svou osobností. Egoista rozvíjí nesmírně důležité, ne-li přehnané sebevědomí a sebeúctu. Díky tomu je tento člověk troufalý, uzavřený ve svých jistotách a neschopný otevřít se ostatním a jejich potenciálním talentům či úspěchům.

Na druhou stranu egoista má na věc perfekcionistický pohled: dává jasně najevo, že ví lépe než kdokoli jiný, jak by se měli ostatní chovat. To mu dává pocit kontroly, kterou hledá, jinak bude v defenzivě, když se věci nedělají podle pokynů.

Egotici, kteří jsou schopni narušit klid druhých, aby dostali, co chtějí, jsou lidé, kteří nepřijímají, že jim není nasloucháno.

Při pohledu zvenčí se zdá, že egoista má velké sebevědomí. Nicméně není. V sevření silné vnitřní nejistoty se ji snaží především skrývat, věří, že se tak vyhne tomu, aby člověk nezavrhl jeho osobnost.

Tím, že si o sobě udržují představu, kterou ve svých očích vnímají jako dokonalou (a v očích ostatních to myslí vážně), pokoušejí se být schopnější a efektivnější, než ve skutečnosti jsou. Stručně řečeno, jejich mantrou je nikdy nenechat to vypadat, že ztrácejí kontrolu, ať už nad situací a/nebo nad svou image. Ale to vše je samozřejmě jen iluze, protože ego je jako všichni ostatní: zranitelné a nedokonalé.

Když se denně potýkáte s egem, některé jeho zvláštnosti mohou rychle lézt na nervy a pauzu s ním jen letmo zahlédnou. Existuje však několik akčních pák, které mu umožňují dostat se ze svého uvěznění a postupně ho zajímat o ostatní a jejich vlastní touhy.

V první řadě je užitečné egoistovi lichotit, ujišťovat ho o jeho kvalitách (ač je neustále hlásá). Zdá se to paradoxní, ale musíme si uvědomit, že egoista se v hloubi duše tolik nemiluje a potřebuje být uklidněn, dostat důvěru. Když pochopí, že je v „přátelské“ zóně, přestane všechno kolem sebe točit sám.

Pak je vhodné být soucitný s egoistou. Když je v krizi se svým egem, když se mu uvědomí, že je pochopen, s jemností a empatií, tím, že se vžije do jeho kůže, okamžitě se mu uleví.

Projevováním laskavosti a tolerance, přehnanou trpělivostí dokazujeme egoistovi, že věříme v jeho schopnosti, že nemá co dokazovat. To uklidňuje jeho nepohodlí. Můžeme mu také naslouchat, ale bez toho, abychom ho nechali mluvit samotného, ​​tím, že ho donutíme k výměně, jinak opustíme rozhovor (nebo i pokoj či byt). Tím, že ho donutíte být ve výměně a nevracet mu vše zpět, si postupně uvědomí, že existují krásné věci, které je třeba znát a znát mimo něj.