Šťastný věk

„Až budu tak starý jako ty, nebudu taky nic potřebovat,“ řekl mi můj syn, když mu bylo 15 a mně 35. Stejnou větu by mohlo říct 70leté dítě 95- roční rodič. Přesto lidé v 95 a 75 letech potřebují totéž, co v 35. Jednou řekl 96letý pacient a mírně se začervenal: „Víte, pane doktore, duše nestárne.“

Hlavní otázkou samozřejmě je, jak vidíme starší lidi. Před 30-40 lety, když člověk odešel do důchodu, byl vymazán ze života. Stal se přítěží, se kterou si nikdo nevěděl rady a on sám nevěděl, co se sebou. A zdálo se, že v tom věku nikdo nic nepotřebuje. Ale ve skutečnosti je stáří velmi zajímavé období. Šťastný. Existuje spousta studií, které potvrzují, že lidé ve věku 60 a 90 let se cítí šťastnější než lidé mladší. Psychoterapeut Carl Whitaker ve svých 70 letech poznamenal: „Střední věk je únavný těžký maraton, stáří je požitek z dobrého tance: kolena se mohou ohýbat hůř, ale tempo a krása jsou přirozené a nenucené.“ Je zřejmé, že starší lidé mají stále střízlivější očekávání a nechybí ani pocit svobody: nikomu nic nedlužíme a ničeho se nebojíme. Sám jsem to ocenil. Odešel jsem do důchodu (a pracuji dál, jak jsem pracoval – hodně), ale na svůj věk dostávám cenu útěchy. Z těchto peněz se nedá žít, dá se z nich přežít, ale když jsem je dostal poprvé, chytil mě úžasný pocit – teď můžu skórovat se vším. Život se stal jiným – svobodnějším, jednodušším. Stáří obecně umožňuje věnovat se více sobě, dělat, co chcete a na co vaše ruce dříve nedosáhly, a vážit si každé takové minuty – moc času nezbývá.

Čtěte více:

• „Stáří může být nejšťastnějším obdobím našeho života“

Úskalí

Jiná věc je, že stáří má své problémy. Vzpomínám na své dětství – bylo to v době narozenin, a nyní žiji v době pohřbu – ztráta, ztráta, ztráta. Je to velmi těžké i s mým profesionálním zabezpečením. Ve stáří zní problém osamělosti, být sám sebou jako nikdy předtím… Bez ohledu na to, jak se rodiče a děti milují, staří lidé mají své vlastní otázky: jak koupit místo na hřbitově, jak uspořádat pohřeb, jak zemřít… Děti to bolí, když to poslouchají, brání se: „Nech to mami, dožiješ se sta let!“ Nikdo nechce slyšet o smrti. Často od pacientů slýchám: „O tom mohu mluvit jen s vámi, s nikým jiným.“ O smrti v klidu diskutujeme, vtipkujeme o ní, připravujeme se na ni.

Dalším problémem stáří je zaměstnání, komunikace. Hodně jsem pracovala v denním centru pro seniory (v USA. – pozn. red.) a viděla jsem tam lidi, které jsem předtím potkala. Pak se neměli kam dát a celé dny seděli doma, nemocní, napůl uhašení, s hromadou příznaků… Objevilo se denní centrum a stali se úplně jinými: jsou tam přitahováni, mohou tam něco dělat. , někdo je tam potřebuje, umí spolu mluvit a hádat se – a to je život! Cítili, že potřebují sami sebe, jeden druhého, mají plány a starosti na zítřek, a to je jednoduché – potřebujete se obléknout, nemusíte chodit v županu… Způsob, jakým člověk žije svůj poslední segment, je velmi Důležité. Jaké stáří – bezmocné nebo aktivní? Pamatuji si své nejsilnější dojmy ze zahraničí, v Maďarsku v roce 1988 – děti a staří lidé. Děti, které nikdo netahá za ruku a nevyhrožuje, že je dá policistovi. A staří lidé – upravení, čistí, sedící v kavárně… Tento obrázek byl tak odlišný od toho, co jsem viděl v Rusku…

Věk a psychoterapie

Psychoterapeut se může stát kanálem pro aktivní život pro staršího člověka. Dá se s ním mluvit o všem, navíc také pomáhá. Jednomu z mých pacientů bylo 86 let a měl potíže s chůzí. Abych mu pomohl dostat se do mé kanceláře, zavolal jsem ho, cestou jsme si o něčem povídali, pak pracovali a odvezl jsem ho domů. A byla to celá událost v jeho životě. Vzpomínám si na dalšího svého pacienta s Parkinsonovou chorobou. Zdálo by se, co s tím má společného psychoterapie? Když jsme se s ní setkali, nemohla sama vstát ze židle, nemohla si obléknout bundu, s podporou manžela se nějak dostala na lavičku. Nikdy nikde nebyla, občas ji děti odnesly v náručí do auta a odnesly ji pryč… Začali jsme s ní pracovat a o šest měsíců později jsme chodili kolem obrovského domu ruku v ruce: když jsme poprvé šli do kruhu , bylo to vítězství. Šli jsme 2-3 kola a po cestě jsme dělali terapii. A pak s manželem odjeli do své vlasti, do Oděsy, a když se vrátila, řekla, že poprvé v životě zkusila… vodku tam. Byla mi zima, chtěl jsem se zahřát: "Nikdy jsem si nemyslel, že je to tak dobré."

I těžce nemocní lidé mají obrovský potenciál, duše dokáže hodně. Psychoterapie v každém věku pomáhá člověku vyrovnat se se životem. Neporazte to, neměňte to, ale vyrovnejte se s tím, co je. A je v tom všechno – bláto, špína, bolest, krásné věci… Můžeme v sobě objevit možnost nedívat se na to všechno jen z jedné strany. To není „chýše, chýše, postavte se zpátky do lesa, ale ke mně vepředu“. V psychoterapii si člověk vybírá a získává odvahu vidět to z různých úhlů pohledu. Život se už nedá pít jako v mládí brýlemi – a netáhne. Upíjejte pomalu a vnímejte chuť každého doušku.