Nové vychytávky a módní oblečení, nejlepší lektoři a výlety k moři, možnosti, které jsme my sami v dětství neměli… Zdá se, že my, rodiče, děláme průběžné zkoušky donekonečna a přísní a vybíraví zkoušející – naše děti – jsme neustále nespokojeni něco. O tom, co s tím dělat, psychoterapeutka Anastasia Rubtsova.
Kamarádka přivezla syna k moři. Syn je 12letý pohledný módní chlapec, ještě ne úplně teenager, ale skoro. Vyšel na pláž, opovržlivě našpulil rty, řekl, že obecně, na kamenech vlevo jsou řasy a nejsou tam žádné padáky. V zimě byly v Dubaji padáky.
„Nasťo,“ píše přítel, „jak ho utěšit? Co když vůbec neplave? Co dělat?"
"Zkuste," píšu, "místní ryby." A víno. To je moje odborná rada."
Dcera, okouzlující dívka, která vypadala jako Hermiona, obvinila dalšího svého přítele, že dům je zaprášený a nepořádek. "Sakra," říká přítel skoro s pláčem, "souhlasím, nepořádek, druhý týden není čas vysávat, pak předám zprávu, pak běžím do nemocnice k tetě Leně, pak jdu sportovat - no, možná jsem nemusel chodit na sport, v té době jsem mohl vysávat.“
Další kamarádce dcera s pohrdavou grimasou říká: "No, ó, ó, koupíš mi konečně v červenci xBox, nebo máš zase málo peněz?" Přítel se stydí, protože peněz je opravdu málo. A jsou potřeba pro ostatní. A není hned dobrým otcem, který svému dítěti poskytuje vše potřebné (včetně tepla, opory a kola), ale provinilým smolařem, který už třetí měsíc nemá dost peněz na xBox.
Tak tohle je past.
Je zajímavé, že do této pasti se většinou chytí ti nejzodpovědnější a nejcitlivější rodiče. Ti, kteří se opravdu snaží a opravdu jim záleží na tom, jak se dítě cítí. Koho to zajímá, jsou imunní vůči výčitkám. Trpí rodiče, jejichž výdaje „na dítě“ (studium, doučování, léčba, zábava, módní věci) jsou ne-li největší, tak určitě znatelnou položkou v rozpočtu.
Ale přesto oni, vyděšení knihami o traumatech z dětství a rodičovské bezcitnosti, sami nekonečně pochybují: nedělám dost, ach, nedělám dost? A proč potom dítě nestačí? Možná byste se měli více snažit?
Dítě nemá spolehlivá kritéria, podle kterých by naši rodičovskou práci mohlo hodnotit jako „dobrou“ nebo „špatnou“
Ne. Musíme se snažit méně.
Všichni (ok, ne všichni, ale mnozí) sdílíme iluzi, že pokud jste dobří starostliví rodiče, snažte se dělat všechno správně, pak se to dítěti bude „líbit“. On ocení. Bude vděčný.
Ve skutečnosti je dítě velmi špatným odhadcem. Má – zdá se to být zřejmé, ale není zřejmé – neexistují žádná spolehlivá kritéria, podle kterých by mohl hodnotit naši rodičovskou práci jako „dobrou“ nebo „špatnou“. Má velmi málo životních zkušeností, nikdy u nás nebyl, city ho stále často klamou. Zejména teenager, který je obecně hormony házen sem a tam jako míč.
Dítě – jako každý člověk – si bude myslet, že nám jde všechno snadno a nic nestojí, dokonce ani úklid, dokonce ani vydělávání peněz. A pokud něco neděláme, je to ze škodlivosti a hloupé tvrdohlavosti. Dokud nezjistí, že ne.
Dítě – jako každý člověk – bude předpokládat, že „dobré“ je, když je to lepší než „normální“. A pokud je pro něj „normální“ zimní moře v Dubaji, dárky, módní vychytávky, čistota v domácnosti a ke všemu pozorný trpělivý rodič, tak za něj můžete být na jednu stranu rádi, vážně. Na druhou stranu opravdu nemá jak poznat, že existuje ještě nějaké „normální“.
A to se stává.
Dítě nedokáže ocenit, co nás toto „normální“ stálo a má cenu. Nevidí, co odmítáme a jak se snažíme. A není věcí dítěte a zvláště teenagera, aby nám jako rodičům dával zaslouženou pětku (nebo chcete-li pětku s mínusem).
A to rozhodně není věcí společnosti – ostatně i ona jako miminko věří, že bychom se měli snažit ještě víc a víc, víc a víc.
Tuto pětku můžeme dát jen my sami. Můžeme a dokonce bych řekl, že bychom měli.
Jsme to my – ne naše děti a ne externí diváci – kdo musí tápat po bodu, ve kterém k proměně dochází. Když naše děti přejdou od něžných miminek, které potřebují náklonnost, teplo, bezpečí a „vše nejlepší“, k teenagerům, kteří potřebují něco úplně jiného.
Potřebují něco překonat a s čím se vyrovnat. A jsou potřeba obtíže a omezení. Představte si, že někdy potřebují říct: „Špinavý? Zajíčku, ukliď a umyj podlahy. Jste líní, ale věřte, že lenost je mnohem víc. A jsem velmi unavený."
Někdy je pro ně velmi střízlivé slyšet: „Nemáte rádi moře? No vymysli něco, abych mi nezkazil dovolenou, protože to mám rád.
A dokonce i tato hloupá rodičovská fráze, která nás v dětství rozzuřila: „Tipu peníze? — lze někdy rehabilitovat. Ve skutečnosti je netiskneme.
A víte, děti opravdu potřebují někoho, kdo by jim řekl o penězích. Že se dost těžko vydělávají. Že většina z nás není tak úspěšná jako Elon Musk nebo dokonce Oleg Děripaska. Vždyť i stát se vedoucím nákupního oddělení je někdy hodně práce a štěstí. Často na něco není dost peněz, a to je normální.
A pokud chceme vděčnost, tak proč neukázat to, za co v zásadě může být člověk druhému vděčný?
My, rodiče, jsme nikde neskryli nekonečný zdroj bohatství a síly, trpělivosti a sebeobětování. Velice líto. Ale pro všechny bude lepší, když to dítě uhodne dřív, než mu bude 18.
Nejlepší je, když si sami všimneme svých předností. Pak si dítě, pokud má štěstí, všimne nejen toho, co rodič NEKUPUJE a NEDĚLÁ, ale náhodně i toho, co rodič dělá. Ne prach na policích, ale skutečnost, že za předchozích 10 let jej někdo pravidelně otíral. Že v lednici je jídlo a dítě samo má tenis a lektora angličtiny.
Zde je umění ukázat to dítěti, aniž byste ho napadli. Nedostat se do pozice žalobce a nehodit slovo „nevděčný“.
Ne „nevděčný“. Nezkušený.
A pokud chceme vděčnost, tak proč neukázat to, za co v zásadě může být člověk druhému vděčný? Ano, za všechno, doslova za všechno: za uvařenou večeři a tenisky jako dárek, za útěchu i za to, že máme kouzelně vyprané prádlo, za to, že nám někdo plánuje dovolenou a toleruje naše kamarády v jejich domě. A koneckonců, jak poděkovat, dítě také neví. Ukázat. Řekni mi to. Tato dovednost se nevytváří sama o sobě a není vytažena ze vzduchu.
A ten je k nezaplacení. Je to mnohem užitečnější než schopnost přimět ostatní, aby se cítili provinile. Nebo než dovednost být nespokojený.
Jednou za něj budeš vděčná. I když to není přesné. Mezitím ochutnejte ryby a víno.