Budování bezpečného vztahu je odpovědností terapeuta. Ale co když specialista po vybudování důvěry a přesvědčení klienta o své spolehlivosti pochopí, že jediná věc, kvůli které tato osoba přišla, je zničit jeho osamělost?
Na recepci mám krásnou, ale velmi omezenou ženu. Je jí asi 40 let, i když vypadá na třicet. Už jsem na terapii asi rok. Jsme spíše viskózní a bez zjevného pokroku probíráme její touhu a strach změnit práci, konflikty s rodiči, pochybnosti o sobě, nedostatek jasných hranic, tiky… Témata se mění tak rychle, že si je nepamatuji. Ale pamatuji si, že to hlavní vždy obcházíme. Její osamělost.
Přistihl jsem se, že si říkám, že nepotřebuje ani tak terapii, jako někoho, kdo konečně nezradí. Kdo ji přijme takovou, jaká je. Nebude se mračit, protože není nějakým způsobem dokonalá. Objímá okamžitě. Bude tam, když se něco pokazí... Při pomyšlení, že vše, co potřebuje, je láska!
A tato zrádná představa, že moje práce s některými klienty je jen jejich zoufalým pokusem zaplnit jakési prázdno, mě nenavštíví poprvé. Někdy se mi zdá, že bych těmto lidem byl užitečnější, kdybych byl jejich přítelem nebo blízkou osobou. Náš vztah je ale limitován přidělenými rolemi, etika pomáhá nepřekračovat meze a chápu, že v mé impotenci je hodně o tom, na co je důležité si v práci dát pozor.
"Zdá se mi, že se známe tak dlouho, ale nikdy se nedotkneme toho hlavního," říkám jí, protože cítím, že teď je to možné. Prošel jsem všemi myslitelnými i nemyslitelnými zkouškami. Jsem svůj. A do očí se jí derou slzy. Tady začíná skutečná terapie.
Mluvíme o mnoha věcech: o tom, jak těžké je věřit mužům, pokud váš vlastní otec nikdy neřekl pravdu a použil vás jako lidský štít před vaší matkou. O tom, jak je nemožné si představit, že vás někdo bude milovat takového, jaký jste, když odmala jen slýcháte, že „takové“ lidi nikdo nepotřebuje. Někomu důvěřovat nebo jen někoho pustit blíže než na kilometr je příliš děsivé, pokud si v paměti uchováváme vzpomínky na ty, kteří když se přiblíží, způsobí nepředstavitelnou bolest.
„Nikdy nejsme tak bezbranní, jako když milujeme,“ napsal Sigmund Freud. Intuitivně všichni chápeme, proč se někdo, kdo se alespoň jednou spálil, bojí znovu vpustit tento pocit do svého života. Někdy ale tento strach přeroste do velikosti hrůzy. A to se zpravidla děje s těmi, kteří od prvních dnů života nemají žádnou jinou zkušenost s prožíváním lásky, kromě bolesti!
Krok za krokem. Téma za tématem. Společně s touto klientkou jsme se odhodlaně probojovali přes všechny její strachy a překážky, přes její bolest. Přes hrůzu k možnosti alespoň si představit, že by si mohla dovolit milovat. A pak jednoho dne nepřišla. Zrušil schůzku. Napsala, že odešla a určitě se ozve, až se vrátí. Ale setkali jsme se až o rok později.
Říká se, že oči jsou oknem do duše. Podstatu tohoto rčení jsem pochopil až v den, kdy jsem tuto ženu znovu viděl. V jejích očích už nebylo zoufalství a zmrzlé slzy, strach a zášť. Přišla za mnou žena, se kterou jsme se neznali! Žena s láskou v srdci.
A ano: změnila svou nemilovanou práci, vybudovala hranice ve vztazích s rodiči, naučila se říkat „ne“, začala tančit! Vyrovnala se se vším, s čím jí terapie nikdy nepomohla. Terapie jí ale pomohla i jinak. A znovu jsem se přistihl, jak si říkám: jediná věc, kterou všichni potřebujeme, je láska.