S Pierrem, naším adoptivním synem, bylo adaptační období těžké
Lydia, 35, adoptovala 6měsíčního chlapečka. První dva roky bylo těžké žít, protože Pierre měl problémy s chováním. Díky trpělivosti se mu dnes daří dobře a žije šťastně se svými rodiči.
Když jsem poprvé vzal Pierra do náruče, myslel jsem, že mi vybuchne srdce, protože jsem byl tak dojatý. Díval se na mě svýma velkýma nádhernýma očima, aniž by cokoli ukázal. Říkal jsem si, že je to klidné dítě. Našemu chlapečkovi bylo tehdy 6 měsíců a žil v sirotčinci ve Vietnamu. Jakmile jsme dorazili do Francie, náš společný život začal a tam jsem si uvědomil, že věci nemusí být tak jednoduché, jak jsem doufal. Samozřejmě jsme s manželem věděli, že nastane adaptační období, ale události nás rychle zavalily.
Pierre měl daleko k tomu, aby byl klidný, ale skoro pořád plakal… Její neustálý pláč, ve dne v noci, mi trhal srdce a vyčerpával mě. Uklidňovala ho jen jedna věc, malá hračka vydávající jemnou hudbu. Často odmítal své lahve a později i dětskou výživu. Dětská lékařka nám vysvětlila, že jeho růstová křivka zůstala v normách, je potřeba být trpělivý a nebát se. Na druhou stranu mou největší bolestí bylo, že se vyhýbal mému pohledu a pohledu mého manžela. Úplně točil hlavou, když jsme ho objímali. Myslel jsem, že nevím, jak to udělat, a byl jsem na sebe velmi naštvaný. Můj manžel se mě snažil uklidnit tím, že mi řekl, že si musím nechat čas na čas. Moje matka a moje tchyně se zapojily tím, že nám radily, a to mě naštvalo na nejvyšší míru. Měla jsem pocit, že všichni kromě mě věděli, jak se postarat o dítě!
Pak mě některé jeho chování hodně znepokojovalo : vsedě by se mohl houpat tam a zpět celé hodiny, kdybychom nezasáhli. Toto houpání ho na první pohled uklidnilo, protože už neplakal. Zdálo se, že je ve svém vlastním světě, oči se mu zatemnily.
Pierre začal chodit kolem 13 měsíců a to mě uklidnilo tím spíš, že pak hrál trochu víc. Stále však hodně plakal. Uklidnil se až v mém náručí a vzlyky začaly znovu, jakmile jsem ho chtěla položit zpátky na podlahu. Všechno se změnilo, když jsem ho poprvé viděl bouchat hlavou o zeď. Tam jsem opravdu pochopil, že se mu vůbec nedaří. Rozhodl jsem se ji vzít k dětskému psychiatrovi. Můj manžel nebyl příliš přesvědčený, ale také měl velké obavy a nechal mě to udělat. Tak jsme vzali našeho chlapečka spolu do psychiatrie.
Samozřejmě jsem přečetl spoustu knih o adopci a jejích potížích. Ale zjistil jsem, že Petrovy symptomy přesahují problémy adoptovaného dítěte, které se snaží zvyknout si na nový domov. Jeden můj přítel mi velmi nešikovně navrhl, že by mohl být autista. Tehdy jsem věřil, že se svět zhroutí. Cítil jsem, že bych nikdy nemohl přijmout tuto hroznou situaci, kdyby se ukázalo, že je to pravda. A zároveň jsem se cítila velmi provinile, když jsem si řekla, že kdyby byl mým biologickým dítětem, snesla bych všechno! Po pár sezeních mi dětská psychiatrička řekla, že na stanovení diagnózy je ještě brzy, ale že bych neměl ztrácet naději. Už se starala o adoptované děti a mluvila o „syndromu opuštění“ u těchto vykořeněných dětí. Demonstrace, jak mi vysvětlila, byly velkolepé a skutečně mohly připomínat autismus. Trochu mě uklidnila, když mi řekla, že tyto příznaky postupně zmizí, až se Pierre začne psychicky přestavovat se svými novými rodiči, v tomto případě s námi. Opravdu, každý den plakal o něco méně, ale stále měl potíže setkat se s mými očima a očima jeho otce.
Přesto, Nadále jsem si připadala jako špatná matka, měla jsem pocit, že mi v prvních dnech adopce něco uniklo. Tuhle situaci jsem neprožíval moc dobře. Nejhorší na tom byl den, kdy jsem přemýšlela o tom, že to vzdám: cítila jsem se neschopná ho dál vychovávat, určitě bylo lepší najít mu novou rodinu. Možná jsme pro něj nebyli rodiče. Moc jsem ho milovala a nemohla jsem vystát, aby si ubližoval. Cítil jsem se tak provinile, že mě napadla tato myšlenka, jakkoli letmá, že jsem se sám rozhodl pro psychoterapii. Musel jsem si definovat své hranice, své skutečné touhy a především se uklidnit. Můj manžel, který málokdy dává najevo své emoce, mi oponoval, že to beru příliš vážně a že našemu synovi bude brzy lépe. Jenže jsem se tak bála, že je Pierre autista, že jsem nevěděla, jestli budu mít odvahu tuhle zkoušku vydržet. A čím víc jsem o této možnosti přemýšlel, tím víc jsem si to vyčítal. Tohle dítě jsem chtěl, tak jsem to musel předpokládat.
Poté jsme se vyzbrojili trpělivostí, protože se věci vracely do normálu velmi pomalu. Věděl jsem, že to jde mnohem lépe v den, kdy jsme se konečně podělili o skutečný pohled. Pierre už neuhnul pohledem a přijal moje objetí. Když začal mluvit, kolem 2 let přestal mlátit hlavou o stěny. Na radu cvokaře jsem ho dala do školky na poloviční úvazek, když mu byly 3 roky. Tohoto odloučení jsem se hodně bála a zajímalo mě, jak se bude chovat ve škole. Nejprve zůstával ve svém koutku a pak postupně šel k ostatním dětem. A tehdy se přestal houpat tam a zpět. Můj syn nebyl autista, ale musel si před adopcí projít velmi těžkými věcmi a to vysvětlovalo jeho chování. Dlouho jsem si vyčítal, že jsem si, byť jen na okamžik, představoval, že se s tím rozloučím. Cítil jsem se zbaběle, že jsem měl takové myšlenky. Moje psychoterapie mi hodně pomohla převzít nad sebou kontrolu a osvobodit se od viny.
Dnes je Pierrovi 6 let a je plný života. Je trochu temperamentní, ale nic takového, jako jsme s ním první dva roky prožívali. Samozřejmě jsme mu vysvětlili, že jsme ho adoptovali a že kdyby jednoho dne chtěl do Vietnamu, budeme po jeho boku. Adopce dítěte je gestem lásky, ale nezaručuje, že věci prostě dopadnou. Hlavní je udržet si naději, když je to složitější, než jsme snili: naše historie to dokazuje, všechno se dá vyřešit. Nyní jsme zahnali špatné vzpomínky a jsme šťastná a sjednocená rodina.
NABÍDKY SBĚRANÉ GISELE GINSBERG