Měla jsem nekompatibilitu se spermatem mého manžela (tj. můj hlen ničil sperma mého partnera.) Po sedmi inseminacích a třech neúspěšných IVF nám učitelka doporučila, abychom přestali, protože, jak mi řekl tak „diplomaticky“, už nemám co dát.
Obrátili jsme se na adopci a po čtyřech letech čekání jsme měli to štěstí, že máme rozkošné 3 měsíce. Byl to takový šok, že jsem měla 2 měsíce menstruaci a pak na měsíc totální vysazení… Přesto jsem patnáct měsíců po příchodu malého otěhotněla…! dnes se mamince naplnily dvě rozkošné děti: malá Brice 34 měsíců a malá Marie 8 měsíců a 3 týdny. Brice ze mě udělal matku a Marie ženou. Kruh je kompletní.
LDC nejsou všelék. Je to těžké, vyčerpávající (fyzicky i psychicky) a lékařským týmům často chybí psychologie. I pro ně je selháním, když se vám nedaří a dávají vám to pocítit. Takže když to funguje, říkáme si, že je to skvělé, ale bohužel se o šachách dostatečně nemluví! Navíc se rychle stává drogou: je těžké ji zastavit. Mluvil jsem s jinými ženami, které tam byly, a měly stejný pocit. Chceme, aby to fungovalo tak špatně, že na to jen myslíme.
Osobně jsem měl pocit viny, cítil jsem se „nenormálně“. Je těžké přimět lidi, aby to pochopili, ale vadilo mi to tělo, které nedělalo to, co jsem chtěl. Myslím, že bychom se na tento problém měli podívat, protože je stále kuriózní, že stále více žen nerodí, přestože fyziologicky nic nemají. Lékaři stejně jako jejich pacienti se příliš rychle vrhají na přeléčení. Pokud jde o lásku, kterou člověk může mít ke svému dítěti, adopce nebo porod je přesně to samé. Pro mě Brice vždy zůstane ZÁZRAKEM.
Yolande