Tatyana Bednik: „Věnujte pozornost náhlým změnám v chování dítěte“

psychologie: Počítačové hry jsou novou realitou, která vtrhla do našich životů a která se samozřejmě dotkla i dětí. Myslíte si, že existuje skutečné nebezpečí, že se hry jako Pokemon Go stanou běžným šílenstvím, nebo jako vždy přeháníme nebezpečí nové technologie a děti mohou bezpečně pronásledovat Pokémony, protože je to baví?¹

Tatiana Bednik: Samozřejmě, toto je nějaká nová, ano, věc v naší realitě, ale zdá se mi, že nebezpečí nehrozí jen z příchodu internetu. Toto je způsob použití. Samozřejmě máme co do činění s větším přínosem, protože dítě nesedí před počítačem, jde alespoň ven na procházku... A zároveň s velkou škodou, protože je to nebezpečné. Dítě ponořené do hry může srazit auto. Proto existuje výhoda a škoda společně, jako u každého použití gadgetů.

V říjnovém vydání magazínu jsme si s dalšími odborníky povídali o tom, jak určit, kdy je čas vzít dítě k psychologovi. Jaké jsou příznaky potíží? Jak odlišit situaci vyžadující zásah od běžných věkově podmíněných projevů dítěte, které je třeba jen nějak prožít?

T. B.: Nejprve bych chtěla říci, že dětský psycholog není vždy a nejen o problémech, protože pracujeme jak na rozvoji, tak na odemykání potenciálu a zlepšování vztahů… Pokud má rodič potřebu, tato otázka vyvstala v obecně: „A Mám vzít své dítě k psychologovi? ", Musím jít.

A co řekne psycholog, když za ním přijde matka nebo otec s dítětem a zeptá se: „Co můžeš říct o mém chlapci nebo o mé dívce? Co bychom mohli udělat pro naše dítě?

T. B.: Psycholog samozřejmě umí diagnostikovat vývoj dítěte, říci alespoň to, zda vývoj odpovídá našim podmíněně věkovým normám. Ano, může se s rodičem bavit o jakýchkoli potížích, které by chtěl změnit, napravit. Ale pokud mluvíme o průšvihu, tak na co si dáváme pozor, na co by si měli dát pozor rodiče bez ohledu na věk?

Jsou to za prvé náhlé změny v chování dítěte, pokud bylo dítě dříve aktivní, veselé a najednou se stává zamyšleným, smutným, depresivním. Nebo naopak, dítě, které bylo takové velmi tiché, klidné povahy, se najednou stane vzrušeným, aktivním, veselým, to je také důvod zjistit, co se děje.

Takže samotná změna by měla přitáhnout pozornost?

T. B.: Ano, ano, je to prudká změna v chování dítěte. Také, bez ohledu na věk, jaký by mohl být důvod? Když se dítě nemůže zařadit do žádného dětského kolektivu, ať už je to školka, škola: to je vždy důvod k zamyšlení, co je špatně, proč se to děje. Projevy úzkosti, ty se samozřejmě mohou projevovat různě u předškoláka, u teenagera, ale chápeme, že dítě má z něčeho úzkost, velké obavy. Silný strach, agresivita — tyto momenty, samozřejmě vždy, v jakémkoliv věku, jsou důvodem pro kontaktování psychologa.

Když vztahy neklapou, když je pro rodiče těžké porozumět svému dítěti, není mezi nimi vzájemné porozumění, i to je důvod. Pokud se budeme bavit konkrétně o věcech souvisejících s věkem, co by se tedy mělo týkat rodičů předškoláků? Že si dítě nehraje. Nebo roste, jeho věk se zvyšuje, ale hra se nevyvíjí, zůstává primitivní jako dříve. Pro školáky jsou to samozřejmě potíže s učením.

Nejčastější případ.

T. B.: Rodiče často říkají: "Tady je chytrý, ale líný." My jako psychologové věříme, že nic jako lenost neexistuje, vždy je nějaký důvod… Z nějakého důvodu se dítě odmítá nebo se nemůže učit. Pro teenagera bude znepokojivým příznakem nedostatek komunikace s vrstevníky, to je samozřejmě také důvod, proč se snažit porozumět — co se děje, co je s mým dítětem?

Jsou ale situace, kdy je z boku více vidět, že se s dítětem děje něco, co tam předtím nebylo, něco je alarmující, alarmující, nebo se vám zdá, že rodiče vždy dítě lépe znají a dokážou lépe rozpoznat příznaky nebo nějaké nové jevy?

T. B.: Ne, bohužel ne vždy mohou rodiče objektivně posoudit chování a stav svého dítěte. Stává se také, že ze strany je více vidět. Pro rodiče je někdy velmi těžké přijmout a pochopit, že něco není v pořádku. Toto je první. Zadruhé si s dítětem poradí i doma, zvláště když jde o malé dítě. To znamená, že si na něj zvyknou, nezdá se jim, že by jeho izolace nebo samota byla něčím neobvyklým…

A ze strany je to vidět.

T. B.: To je vidět zvenčí, zvláště pokud máme co do činění s pedagogy, učiteli s obrovskými zkušenostmi. Samozřejmě, že už cítí mnoho dětí, rozumí jim a mohou to říct svým rodičům. Zdá se mi, že jakékoli připomínky pedagogů nebo učitelů by měly být akceptovány. Pokud se jedná o autoritativního specialistu, mohou se rodiče ptát, co je špatně, co přesně se trápí, proč si to ten či onen specialista myslí. Pokud rodič pochopí, že jeho dítě s jeho vlastnostmi prostě není přijímáno, pak můžeme usoudit, komu své dítě dáváme a komu důvěřujeme.

Rodiče se bojí vzít své dítě k psychologovi, zdá se jim, že jde o uznání jejich slabosti nebo nedostatečných výchovných schopností. Ale my, protože takových příběhů slýcháme hodně, víme, že to vždy přináší výhody, že mnoho věcí lze snadno napravit. Tato práce většinou přináší úlevu všem, jak dítěti, tak rodině, rodičům a není důvod se jí bát... Protože jsme měli na začátku září smutný příběh kolem jedné z moskevských škol, chtěl jsem se zeptat o tělesných hranicích. Můžeme tyto tělesné hranice v dětech vychovávat, vysvětlit jim, kteří dospělí se jich mohou dotýkat a jak přesně, kdo je může hladit po hlavě, kdo brát za ruce, jak se liší různé tělesné kontakty?

T. B.: To by se samozřejmě mělo vychovávat u dětí od raného dětství. Tělesné hranice jsou zvláštním případem hranic osobnosti obecně a dítě musíme od dětství učit, ano, že má právo říkat „ne“, nedělat to, co je mu nepříjemné.

Vychovatelé nebo učitelé jsou autoritativní postavy s mocí, takže se někdy zdá, že mají mnohem větší moc, než ve skutečnosti jsou.

T. B.: Tím, že projevíme respekt k těmto hranicím, včetně tělesnosti, můžeme dítěti vštípit odstup od jakéhokoli dospělého. Dítě by samozřejmě mělo znát název svého pohlavního orgánu, je lepší ho nazývat vlastními slovy od dětství, vysvětlit mu, že jde o intimní oblast, na kterou se nikdo bez dovolení nemůže dotýkat, pouze lékař, kterého máma a táta důvěřoval a přivedl dítě. Dítě to musí vědět! A musí jasně říct „ne“, když najednou někdo vyjádří touhu se ho tam dotknout. Tyto věci by měly být v dítěti vychovávány.

Jak často se to v rodině děje? Přichází babička, malé dítě, ano, nechce se k němu teď objímat, líbat, tisknout. Babička se urazila: "Tak jsem přišla na návštěvu a ty mě takhle ignoruješ." To je samozřejmě špatně, je potřeba respektovat to, co dítě cítí, k jeho přáním. A samozřejmě musíte dítěti vysvětlit, že existují blízcí lidé, kteří ho mohou obejmout, pokud chce obejmout svého kamaráda na pískovišti, pak „zeptejme se ho“ ...

Můžeš ho teď obejmout?

T. B.: Ano! Ano! Stejně tak, jak dítě roste, rodiče by měli projevovat respekt k jeho tělesným hranicím: nevstupovat do vany, když se dítě myje, když se převléká, klepejte na dveře jeho pokoje. To vše je samozřejmě důležité. To vše je potřeba vychovávat od velmi, velmi raného dětství.

¹ Rozhovor natočila šéfredaktorka časopisu Psychologies Ksenia Kiseleva pro pořad «Stav: ve vztahu», rádio «Kultura», říjen 2016.