Bezpodmínečná láska by byl způsob, jak toho druhého úplně milovat, přijmout ho takového, jaký je, bez výhrad a s jeho chybami a vlastnostmi. Tato láska je často citována jako láska vyhrazená pro něčí děti, takže je vzácné dokázat takovou lásku nabídnout člověku v páru. Co je to neomezená láska? Je to výhodné? Jaká jsou rizika nerovnováhy?

Za prvé, existuje několik typů vztahů, ve kterých lze vyjádřit lásku:

• vztahy rodič-dítě;
• vazby bratr-sestra;
• párové dluhopisy.

Ve všech těchto svazcích mohou vzniknout dva druhy lásky: podmíněná láska a bezpodmínečná láska.

Při podmíněné lásce dáváte svou lásku „výměnou“ za něco, vědomě nebo nevědomě. Může to být mimořádná kvalita vnímaná druhým nebo materiální pohodlí, náklonnost, pozornost, strávený čas. Kvalita této lásky je mnohem horší než bezpodmínečné lásky, protože zde se láska „prodává“, dokonce i nevyslovenou. Ztrácíme mnoho krásy krásy, která je normálně zdarma a bez očekávání návratu.

V bezpodmínečné lásce dáváme svou lásku bez jakéhokoli omezení nebo očekávání návratu. Je mnohem obtížnější aplikovat, ale mnohem bohatší žít a naplňovat. Jde zde o přijetí toho druhého jako celku, s jeho chybami a jeho vlastnostmi, aniž bychom se ho snažili změnit. Můžeme v někom milovat jeho inteligenci, laskavost, jeho velkorysost ... Ale milovat tohoto člověka bezpodmínečně umožňuje milovat i jeho nepříliš elegantní nadváhu, jeho sklon zůstat skleslý na pohovce nebo dokonce jeho malé každodenní posedlosti. Když někoho bezpodmínečně milujete, odpouštíte mnohem více, a to i pokud jde o větší problémy, jako je nevěra nebo jiné morální chyby.

Je to obecně o lásce, kterou máme ke svému dítěti po celý život, ale může existovat mezi mužem a ženou v páru.

Je to láska, která žije v absolutnosti, oddanosti, intenzivní náklonnosti a jen těžko ji lze zlomit. Je to romantická láska. Nic se neočekává na oplátku, a v tom spočívá krása a čistota této lásky. V této neomezenosti však může být bolest, zvláště pokud milovaný tuto bezpodmínečnou lásku zneužívá.

Jak můžeme bezpodmínečně milovat bez utrpení?

Lékaři, psychiatři a psychologové zřejmě tvrdí, že bezpodmínečná láska k někomu, kdo není jejich dítětem, se projevuje nedostatkem lásky a sebeúcty. Odpouštět člověku všechno bez omezení a chtít splnit všechny jeho potřeby, aniž by na oplátku něco žádal, znamená hlubokou neúctu k sobě samému.

Láska bez hranic je pak velmi destruktivní, protože již neexistují žádné překážky, které by zaručovaly respekt k vlastní úctě, ke své osobě. Když druhému dovolíme, aby dělal morální chyby nebo se k nám choval špatně, aniž bychom se od něj vzdálili, ukážeme mu ponižující obraz sebe sama. Když v obvyklých případech upustíme od očividných důvodů rozchodu, nevědomky pošleme druhému tuto zprávu: „Udělej mi všechno, co chceš, vždy s tebou zůstanu. Tento typ vztahu je pak velmi nezdravý a často přechází do zvráceného svazku mezi pronásledovatelem a pronásledovaným.

Bez nutného vstupu do zvráceného vztahu bude vždy existovat nerovnováha ve vztahu, když jeden ze dvou lidí miluje bezpodmínečně, zatímco druhý ne.

Tato asymetrie povede k utrpení na obou stranách: ti, kteří milují intenzivněji, budou trpět tím, že nebudou milováni na stejné úrovni; ten, kdo dostává bezpodmínečnou lásku, bude trpět tím, že ho „dusí“ láska druhého, že je jediným zdrojem spokojenosti.

Následuje závislost a začátek destrukce vztahu, kdy bezpodmínečný milenec není schopen vzkvétat a najít jiné úspěchy mimo vztah.

Aby pár zůstal vyrovnaný, musí se navzájem milovat stejně a respektovat vzájemnou nezávislost.

Zpočátku jsou naše mozky navrženy tak, aby milovaly bezpodmínečně. A to se stane na začátku romantického vztahu: je to vášeň, jsme v absolutnu, čistota pouta, doslova „bereme“ celé druhé, dokonce i jeho malé nedostatky. Potom, o několik měsíců nebo o několik let později, náš „racionální“ mozek převezme vládu, a pokud neseme příliš malou podporu pro nyní jasně viditelné vady našeho partnera, je to roztržka.

Na druhou stranu, lásky, které naposledy ukazují, že i když si všímáme chyb druhého, jsme k nim shovívaví a někdy k nim dokonce máme něhu. Hranice jsou však jasné: náš mozek bdí, zatímco druhý nepřekračuje hranici. Příliš vážná morální chyba a to by byla roztržka.

Bezpodmínečná láska by proto byla krokem k prožití a přijetí ve dvojici, jiskrou, která umožní krásné začátky lásky. Ale žít zdravou a vyrovnanou lásku, tato láska se musí vyvíjet díky komunikaci, empatii a respektu.

Ti, kteří zůstávají ve stavu bezpodmínečných milenců, zůstávají ve velmi infantilním stavu: odmítají dospět a vyvíjet se způsobem lásky. Stát se závislým na tom druhém tím, že mu nabídne veškerou svou oddanost a zamilovanost, se podobá oddanosti malého dítěte pro jeho rodiče, bez nichž to nezvládne.

Bezpodmínečný milenec pak musí na sobě udělat nějakou práci, možná v terapii, aby se ponořil do introspekce na úrovni svého dětství, nebo aby předefinoval své potřeby a nedostatek lásky. Poté se učíme, vycházející z bezpodmínečné lásky, mít zralé výměny s ostatními, komunikovat a milovat, aniž bychom druhého napadli nebo dusili v lásce bez svobody nebo společného naplnění.