„Musíme mluvit o Velké vlastenecké válce“: oslavit 9. května nebo ne?

9. květen pro obyvatele naší země není jen dalším volným dnem. Téměř každá rodina má někoho, na koho lze vzpomenout v souvislosti s vítězstvím ve Velké vlastenecké válce. Máme ale různé názory na to, jak tento pro nás významný den strávit. Každý názor má právo na existenci.

Příběhy čtenářů

Anna, 22 let

„Devátý květen je pro mě příležitostí k setkání s rodinou, s příbuznými, které vídám jen zřídka. Obvykle se chodíme dívat, jak vojenská technika opouští Rudé náměstí směrem k Běloruskému nádraží. Je zajímavé vidět to zblízka a cítit atmosféru: tankisté a řidiči vojenských vozidel mávají na stojící na nádraží, někdy i troubí. A my jim zamáváme zpět.

A pak odjíždíme na daču s přespáním: smažit kebab, hrát kostky, komunikovat. Můj mladší bratr nosí vojenskou uniformu — rozhodl se tak sám, líbí se mu to. A samozřejmě k svátku zvedáme sklenice, ctíme minutu ticha v 19:00.“

Elena, 62 let

„Když jsem byl malý, 9. května se celá rodina sešla doma. Nešli jsme do průvodu — byla to setkání «dětí válečných let» se vzpomínkami a dlouhými rozhovory. Nyní se připravuji na tento den: na komodu dávám fotografie zemřelých příbuzných, dávám pohřby, řády babičky, svatojiřskou stuhu, čepice. Květiny, pokud existují.

Snažím se navodit v bytě sváteční atmosféru. Na průvod se nechodím dívat, protože neudržím slzy, když vše vidím naživo, koukám na to v televizi. Ale když můžu, tak se účastním průvodu Nesmrtelného pluku.

Zdá se mi, že v tuto chvíli vedle mě jdou moji frontoví vojáci, že jsou naživu. Průvod není show, je to atmosféra vzpomínek. Vidím, že ti, co nosí plakáty a fotografie, vypadají nějak jinak. Mají více ticha, prohlubování v sobě. Pravděpodobně v takových chvílích člověk poznává sám sebe více než v běžném životě.

Semyon, 34 let

"Myslím, že každý ví o této krvavé válce, o tom, kdo s kým bojoval a kolik životů si vyžádala." 9. květen by proto měl mít v seznamu významných svátků zvláštní místo. Slavím to buď s rodinou, nebo psychicky, sám se sebou.

Vzdáváme hold padlým příbuzným, vzpomínáme na ně milým slovem a děkujeme za to, že žijeme v míru. Na průvod nechodím, protože začíná brzy a sejde se tam hodně lidí. Ale možná jsem jen ještě „nedospěl“ a plně si neuvědomuji jeho význam. Vše přichází s věkem.»

Anastasia, 22 let

„Když jsem byl ve škole a bydlel s rodiči, 9. květen byl pro nás rodinný svátek. Jeli jsme do rodného města mé matky, kde vyrůstala, a na zahradě jsme nařezali spoustu zářivě šarlatových tulipánů. Byly odvezeny v obrovských plastových džbánech na hřbitov, aby byly položeny na hroby matčiných prarodičů, kteří se účastnili války a vrátili se z ní.

A pak jsme měli skromnou slavnostní rodinnou večeři. Proto je pro mě 9. květen téměř intimní svátek. Nyní, jako v dětství, se neúčastním kolektivních oslav. Přehlídka především demonstruje vojenskou sílu, to je v rozporu s mými pacifistickými názory.

Pavel, 36 let

„Neslavím 9. května, nechodím se dívat na průvod a neúčastním se průvodu Nesmrtelného pluku, protože nechci. Musíte mluvit o Velké vlastenecké válce. Musíme mluvit o tom, co se stalo a proč, aby mladší generace věděly, co je to válka.

Pomůže tomu změna vzdělávacího systému, výchova v rodině — rodiče by měli dětem vyprávět o prarodičích, válečných veteránech. Pokud jednou za rok vyrazíme s fotografiemi příbuzných a projdeme se po bulváru, zdá se mi, že tohoto cíle nedosáhneme.

Maria, 43 roky

„Moje babička přežila obléhání Leningradu. Trochu mluvila o té hrozné době. Babička byla dítě — vzpomínky na děti často nahrazují hrozné chvíle. Nikdy nemluvila o účasti na přehlídkách, jen o tom, jak plakala štěstím při pozdravu na počest vítězství v roce 1945.

9. květen slavíme vždy v rodinném kruhu s dětmi, díváme se na válečné filmy a fotoalba. Zdá se mi, že jestli tento den strávit tiše nebo hlučně, je každého věc. Není nutné vzpomínat nahlas, hlavní je pamatovat.

„Každý má důvody oslavit tento svátek po svém“

Je mnoho způsobů, jak uctít památku minulosti. Často kvůli tomu vznikají konflikty: kdo je přesvědčen o nutnosti velké oslavy, vůbec nerozumí klidným rodinným setkáním nebo absenci jakékoli oslavy a naopak.

Každý věří, že je to on, kdo správně poznamenává. Proč je pro nás tak těžké přijmout názor odlišný od toho našeho a z jakého důvodu se rozhodneme strávit 9. květen tak a ne jinak, říká psycholožka, existenciálně-humanistická psychoterapeutka Anna Kozlová:

„Přehlídka a Nesmrtelný pluk jsou iniciativy, které spojují lidi. Pomáhají si uvědomit, že ačkoliv jsme jiná generace, pamatujeme si své kořeny. Nezáleží na tom, zda se tato akce koná offline nebo online, jako tomu bylo loni a letos.

Takovéto rozsáhlé akce jsou příležitostí ukázat, co dokázala předchozí generace, a ještě jednou poděkovat. A přiznat: „Ano, pamatujeme si, že se v naší historii stala taková tragická událost, a děkujeme našim předkům za jejich čin.“

Pochopitelný je i postoj těch, kteří se nechtějí účastnit hlučného průvodu nebo být přítomni odjezdu vojenské techniky, protože lidé jsou různí. Když kolem dokola říkají: „Pojď, přidej se, všichni jsou s námi!“ Člověk může mít pocit, že se mu oslava vnucuje.

Jako by byl zbaven možnosti volby, na což v něm vyvstává odpor a touha ustoupit z procesu. Vnější tlak je někdy těžké odolat. Někdy se musíte vypořádat se stigmatizací: "Pokud nejste jako my, jste špatní."

Zároveň kvůli tomu můžeme o sobě začít pochybovat: „Dělám správnou věc? V důsledku toho, abychom se necítili jako všichni ostatní, souhlasíme s tím, že budeme dělat to, co nechceme. Jsou i tací, kteří se neradi účastní velkých akcí: mezi velkým množstvím cizích lidí se cítí nepříjemně a chrání si svůj osobní prostor.

Ukazuje se, že každý má důvody slavit tento svátek svým vlastním způsobem - podle rodinných tradic nebo dodržování svých vlastních zásad. Ať už si vyberete jakýkoli formát, nebude váš postoj k dovolené neuctivý.“

Den vítězství je dalším důvodem, proč si připomenout, že nic není důležitější než klidné nebe nad hlavou a konflikty kvůli jinakosti nikdy nevedou k ničemu dobrému.