Opustil mě kvůli jiné, když jsem byla v 7. měsíci těhotenství
Jsem v sedmém měsíci těhotenství, když mám špatný nápad zkontrolovat Xavierův mobil. Tupá úzkost mě provázela několik týdnů. Xavier „už tam není“. Vzdálený, bizarní, zdá se mi, že je od nás úplně odpojený. Jsme spolu čtyři roky a mé těhotenství probíhá velmi dobře. Je to těhotenství, pro které jsme se rozhodli, jako všechno, co děláme, a máme to štěstí, že spolu báječně vycházíme. Xavier je malý záhadný muž a na jeho tváři jsou vidět jeho obavy. Ale většinou mi o tom vypráví. Je to proto, že jsem těhotná, že si své pracovní problémy nechává pro sebe? Snažím se ho klást otázky, abych zjistil, co ho dělá mlčenlivým a roztěkaným, ale začíná být netrpělivý a dokonce jde tak daleko, že mě požádá, abych se jednoho dne postaral o svou věc. Sotva se mu podobá. Vezmu její ruku, ale ta zůstává, ochablá, netečná, v mé. Jeho postoj mi připadá podezřelý. Ale stále jsem na tisíc mil od představy, že Xavier může mít milenku. Už se mě nedotýká a viním z toho těhotenství. Určitě se bojí mého kulatého břicha. Dělám si legraci a on málo reaguje, bezpochyby z rozpaků. Později se to vrátí, řekl jsem si. Jednou večer, když se koupe, si ale všimnu, že má mobil položený vzhůru nohama. Vydává signál, otočím ho a vidím SMS od jmenovaného „elektrikáře“. Tady, tady, zvláštní, protože doma se o správcovství starám spíše já. Nezaznamenal jsem však žádnou elektrickou poruchu… Pak jsem otevřel zprávu a přečetl: "Zítra se pravděpodobně o deset minut zpozdím, má lásko, řekni mi, že ti chybím, chci tě." “
Zmrzlý jsem dal telefon zpět přesně tak, jak byl. Svět se právě zhroutil. „Elektrikář“, jehož křestní jméno se Xavier snažil skrýt, mu říká „lásko“ a dává mu schůzku.. Poselství je alespoň jasné. Když Xavier vyjde z koupelny, nejsem schopen reagovat. Jdu na řadu. Zpráva byla přečtena a Xavier si jí nepochybně všimne. Pokud toho nenapíšou tolik, že to uprostřed ostatních zůstane bez povšimnutí. Až bude spát, podívám se na to. Nemusím čekat moc dlouho, protože Xavier přede mnou utíká a když vyjdu z koupelny, je zjevně v posteli. Jeho mobilní telefon není nikde k nalezení. Vidí mě kopat a ptá se mě, co dělám. Nemohu jednat, žádám ho o telefon. Posadí se a já se mu přiznám, že jsem četl poslední zprávu od „elektrikáře“ a že chci vidět všechny ostatní. Vybuchnu strachem a bolestí, ale nechci říkat to jméno, protože se bojím, že je moje dítě uslyší. Nebudu křičet, že ta holka je děvka. To je monstrum Xavier! Nesnaží se lhát. Její jméno je Audrey, řekl mi. Ví, že existuji, že jsem těhotná. Držím se svého původního nápadu a pravděpodobně, abych se nezhroutil, pokračuji v natahování se k němu, aby mi dal svůj telefon. „Chci číst všechno! ", Řekl jsem. Xavier odmítá. "Nechci ti ublížit, nechci, abys ublížil", zašeptá a přiblíží se ke mně. Pak mi sám od sebe vysvětluje, že s Audrey jsou spolu tři měsíce a že se snažil bojovat. Mlčím a on upřesňuje vše, co si představuje, že by mi měl říct. Potkal ji v letadle, na první pohled se do sebe zamilovali. Přál bych si, aby někdo zvenčí přišel a pomohl mi a převzal můj život. Žádám Xaviera, aby odešel z domu. Znovu se omlouvá, je mu to líto, nechápe, proč se mu to stalo, teď, s tím dítětem... V žádném okamžiku však nenabízí, že ji opustí. Vezme si nějaké věci z cestovní tašky a odejde. Během hodiny se můj život stal peklem. Moje dítě jistě cítí velikost dramatu, kterým spolu budeme muset projít.
"Je to holka," řekli mi na ultrazvuku kam jdu druhý den sám. Do té doby jsem to odmítal vědět, protože Xavier nechtěl, ale teď chci vědět všechno velmi podrobně. Krátce nato mi Xavier vysvětluje, že je hluboce zamilovaný a nebude se moci rozhodnout Audrey opustit. Jako automat mu odpovídám, že jsme to my, kdo se v tomto případě opustíme. Říká, že mě také miluje, ale pravdou je, že už se s ní usadil. A rodím za dva měsíce. Obklopen svými třemi nejlepšími kamarádkami připravuji dceři pokojíček a věci. V době porodu odmítám, aby přítel, který mě doprovází, varoval Xaviera. Výkřik, který Elise vydává, když se narodí, je výkřik bolesti, který jsem zadržoval dva měsíce ze strachu, abych ji nevyděsil. Musím chránit své dítě, ale bolí to tak moc, že Xavier není po našem boku. Stane se to druhý den. Rozpačitý, dojatý, ve špatném stavu, to je jasné. Pořád se omlouvá a já ho žádám, aby mlčel. Když odejde, pomazlím se s malým bílým medvídkem, kterého právě přinesl Elise. Musím se dát dohromady a ne se potopit. Moje dcera je poklad a my to zvládneme sami, bez něj. Když se vrátíme domů, přijde každý večer, než se vrátí domů. Nechal jsem ho to udělat pro Élise. Jeho přítomnost v domě, jeho vůně, jeho pohled, všechno mi chybí, jakmile odejde a nechápu, že ho můžu ještě tolik milovat.
Elise je nyní rok. Xavier se mě zeptal, jestli by se mohl vrátit a žít s námi. Vidí tuto situaci příliš špatně a já nevím, jestli je to Élise, komu chybí on, nebo já. Ujišťuje mě, že vášeň s Audrey skončila a že ta pravá láska, kterou měl se mnou. Chce šanci. Myslím na svůj hněv, na tento nesnesitelný zármutek, na odpuštění, které je pravděpodobně nemožné, ale smířím se s tím, že se to vrátí. Protože miluji Xaviera a strašně mi chybí. Dnes v noci vedle něj usínám. Znovu jsem našel její úsměv, četl jsem v jejích očích, ale bojím se, že mi ho zase ukradne jiná žena v jiném letadle nebo že se nepřítomná Audrey opět stane středem jejích myšlenek. Láska je tak křehká. Cesta bude dlouhá, ale jedeme se poradit s terapeutem, abych nežila ve strachu a Xavier už nežil ve výčitkách svědomí.. Společně se pokusíme stát dobrými rodiči, možná o sobě vědět trochu víc. Xavier vezme mou ruku pod prostěradlo a já ji stisknu. Kontakt je elektrický. Ano, jeho ruka je opět spojena s mojí.