Proč úspěšní, příčetní lidé najednou chodí ke kartářkám a jasnovidcům? Zdá se, že hledáme někoho, kdo za nás bude rozhodovat, jako v dětství, kdy o všem rozhodovali dospělí. Ale my už nejsme děti. Odkud pochází myšlenka, že je lepší dát zodpovědnost za svůj život těm, kteří „všechno vědí lépe než my“?
Nyní je Alexandrovi 60 let. Jednou jako kluk seděl se sestrou na plotě a jedli šťavnaté jablko. Pamatuje si ten den do detailů, dokonce i to, co měli oba na sobě. Starý muž šel po silnici a zabočil k jejich domu. Rodiče se k cestovateli chovali s úctou a respektem.
Rozhovor byl dostatečně krátký. Stařec řekl, že chlapec popluje po moři (a to byla odlehlá sibiřská vesnice, což vedlo k pochybnostem), že se brzy ožení a za heterodoxa a že zůstane vdovcem. Dívce byla předpovídána dobrá budoucnost: silná rodina, prosperita a mnoho dětí.
Chlapec vyrostl a odešel studovat do velkého města, kde byla jeho specialita „náhodou“ spojena s mořem. Oženil se brzy, dívka z jiné denominace. A ovdovělý. Pak se znovu oženil. A znovu ovdovělý.
Sestra šla svou cestou úplně jinou cestou: krátké manželství ne z lásky, rozvod, jedno dítě, samota na celý život.
duševní infekce
Od dětství jsme zvyklí věřit na Ježíška, na kouzelné příběhy, na zázraky.
„Děti bezpodmínečně vstřebávají rodičovská sdělení a postoje, přejímají světonázory lidí kolem nich,“ vysvětluje psycholožka Anna Statsenko, „Dítě roste. Tváří v tvář různým životním situacím si ze své dětské stránky přeje, aby někdo mohl rozhodovat: jak jednat, co přesně je třeba udělat, jak to bude bezpečnější. Pokud v okolí není člověk, jehož názoru by dětská část zcela důvěřovala, začíná pátrání.
A pak přicházejí do akce ti, kteří vždy a všechno vědí předem a sebevědomě předpovídají budoucnost. Všichni, kterým dáváme status významné a autoritativní osobnosti.
„Chodí k nim, aby se zbavili odpovědnosti, stresu ze strachu, že udělají chybu,“ pokračuje psycholog. — Aby si někdo jiný vybral a řekl vám, jak a co dělat, aby se snížila úroveň úzkosti a dostalo se vám pozitivního posílení. A pro významného dospělého uklidnit: «Neboj se, všechno bude v pořádku.»
Kritika v tomto bodě je snížena. Informace jsou brány jako samozřejmost. A existuje možnost, že člověk bude „duševně infikován“. Navíc k zavedení mimozemského programu někdy dochází zcela nepostřehnutelně, na nevědomé úrovni.
Komunikujeme pomocí slov, z nichž každé nese určité kódování, explicitní a skryté poselství, říká Anna Statsenko:
„Informace vstupují jak do úrovně vědomí, tak do nevědomí. Vědomí může tyto informace znehodnotit, ale zároveň nevědomí z textu vyčlení ten formát a fragment, který lze přijmout prizmatem osobní zkušenosti a rodinné a rodinné historie. A pak začíná hledání strategií pro implementaci přijatých informací. Existuje velké nebezpečí, že v budoucnu člověk nebude jednat ze své svobodné vůle, ale z omezení přijatých prostřednictvím zprávy.
Jak rychle se virus zpráv zakoření a zda se virus zpráv vůbec zakoření, závisí na tom, zda je v našem nevědomí pro takové informace úrodná půda. A pak se virus chytí na strach, strach, osobní omezení a přesvědčení, říká Anna Statsenko.
Jak by se vyvíjely životy těchto lidí bez omezujících předpovědí? V jakém bodě se vzdáváme své cesty, své skutečné volby, kvůli předpovědi? Kdy byla ztracena důvěra v sebe sama, vaše vyšší „já“?
Zkusme na to přijít a vyvinout protijed v 5 krocích.
Protijed na virus
Krok první: naučte se spoléhat na pozici při interakci s někým: Já jsem dospělý a Druhý je dospělý. Chcete-li to provést, musíte prozkoumat svou dospělou část.
„Dospělý stav je stav, kdy si člověk uvědomuje a rozumně hodnotí rizika jakéhokoli svého jednání, je připraven převzít odpovědnost za to, co se v jeho životě děje,“ vysvětluje Anna Statsenko. — Zároveň vytváří různé strategie v konkrétní situaci.
V tomto stavu si člověk určuje, co je pro něj iluzorní, kde si chce postavit vzdušný hrad. Ale pozoruje to jakoby zvenčí, zdržuje se úplného stažení do těchto iluzí nebo do rodičovských zákazů.
Prozkoumávat svou dospělou část znamená zkoumat, zda dokážu samostatně vytvářet strategii, převzít zodpovědnost za to, co se mi děje, být v kontaktu se svými strachy a jinými pocity, dovolit si je žít.
Umím se na toho druhého dívat, aniž bych přeceňoval jeho důležitost, ale aniž bych ho znehodnocoval, z pozice Já-dospělý a Jiný-Dospělý. Dokážu odlišit své iluze od reality?
Krok dva: naučit se být kritičtí k informacím přijatým zvenčí. Kritické – to není znehodnocující, ne pejorativní, ale jako jedna z hypotéz, které vysvětlují události.
Jsme připraveni přijímat informace od ostatních, ale chováme se k nim jako k jedné z teorií, klidně je odmítáme, pokud neobstojí při zkoumání.
Třetí krok: abych si uvědomil, zda v mé žádosti k Druhému není nevědomá touha zbavit se odpovědnosti. Pokud ano, vraťte se do polohy pro dospělé.
Krok čtyři: uvědomit si, jakou potřebu uspokojuji obrácením se k Druhému. Je kandidát, kterého jsem si vybral, skutečně schopen tuto potřebu uspokojit?
Krok 5: naučit se určit okamžik zavlečení viru. Na úrovni změny stavu. Například jste se jen smáli a byli plní energie, ale po rozhovoru s kolegou se nahromadila melancholie, nedůvěra v sebe sama. Co se stalo? Je to můj stát nebo stav kolegy, který byl převeden na mě? Proč to potřebuji? Byly v rozhovoru nějaké fráze, které zněly zvláštně?
Tím, že zůstaneme v kontaktu se svou dospělou částí, můžeme ochránit vnitřní dítě i sebe před sebenaplňujícími se proroctvími a dalšími možnými nebezpečími tohoto druhu.