10 legendárních středověkých králů

Bez ohledu na to, co kdo říká, historii stále tvoří skvělí lidé. A za dlouhou dobu existence lidstva (se vším jeho stěhováním národů, válkami o území a moc, politickými hádkami, revolucemi atd.) zná každý současný stát mnoho vynikajících osobností.

V naší době jsou samozřejmě vysoce respektováni lidé, kteří „dělají svět lepším místem“: různí vědci „mírumilovných“ specializací, ekologové, aktivisté za lidská práva, aktivisté za práva zvířat, filantropové, politici za mír atd.

Ale kdysi byli nejváženější lidé považováni za velké válečníky – králové, vůdci, králové, císaři – schopní nejen chránit své vlastní lidi, ale také pro ně v bitvě získávat nové země a různé materiální výhody.

Jména nejslavnějších králů středověku postupem času natolik „zarostla“ legendami, že dnes musí historikové vynaložit značné úsilí, aby oddělili polomýtickou osobu od osoby, která existovala ve skutečnosti.

Zde je jen několik z těchto legendárních postav:

10 Ragnar Lodbrok | ? — 865

Ano, milí fanoušci série Vikingů: Ragnar je velmi skutečný člověk. A nejen to, je národním hrdinou Skandinávie (dokonce je zde oficiální svátek – Den Ragnara Lothbroka, slavený 28. března) a skutečným symbolem odvahy a odvahy vikingských předků.

Mezi králi naší „deseti“ je Ragnar Lothbrok nejvíce „mýtický“. Bohužel, většina faktů o jeho životě, taženích a odvážných nájezdech je známa pouze ze ság: Ragnar totiž žil v 9. století, v té době ještě obyvatelé Skandinávie nezaznamenali činy svých jarlů a králů.

Ragnar Leatherpants (tak se podle jedné verze překládá jeho přezdívka) byl synem dánského krále Sigurda Ringa. V roce 845 se stal vlivným jarlem a své nájezdy na sousední země začal podnikat mnohem dříve (asi v letech 835 až 865).

Zpustošil Paříž (kolem roku 845) a skutečně zemřel v hadí jámě (v roce 865), zajat králem Ellou II., když se pokusil ovládnout Northumbrii. A ano, jeho syn Bjorn Ironside se stal švédským králem.

9. Matthias I Hunyadi (Mattyash Korvin) | 1443 – 1490

V maďarském lidovém umění je dlouhá vzpomínka na Matyáše I. Korvína jako na nejspravedlivějšího krále, „posledního rytíře“ středověké Evropy atd.

Jak k sobě získal tak vřelý vztah? Ano, především tím, že právě za něj přežilo nezávislé Uherské království svůj poslední (a velmi silný) vzestup po desetiletích chaosu a „hádání“ místních feudálů o moc.

Matthias Hunyadi nejenže obnovil centralizovaný stát v Maďarsku (umožnil nenarozeným, ale chytrým a talentovaným lidem řídit administrativní struktury), zajistil jeho relativní bezpečnost před osmanskými Turky, vytvořil vyspělou žoldnéřskou armádu (kde byl každý 4. pěšák vyzbrojen arquebus), připojil ke svému majetku některé sousední pozemky atd.

Osvícený král ochotně sponzoroval lidi z oblasti vědy a umění a jeho slavná knihovna byla po Vatikánu největší v Evropě. Ach ano! Jeho erb zobrazoval havrana (korvína nebo korvína).

8. Robert Bruce | 1274 – 1329

I ti z nás, kteří jsou velmi vzdáleni historii Velké Británie, pravděpodobně slyšeli jméno Roberta Bruce – národního hrdiny Skotska a jeho krále od roku 1306. První, co se jim vybaví, je film Mela Gibsona „Braveheart“ ( 1995) s ním v roli Williama Wallace – vůdce Skotů ve válce za nezávislost na Anglii.

Jak se dalo snadno pochopit i z tohoto filmu (ve kterém se ovšem historická pravda příliš nerespektovala), Robert the Bruce byl dost nejednoznačná postava. Nicméně, stejně jako mnoho jiných historických postav té doby... Několikrát zradil jak Brity (buď přísahal věrnost příštímu anglickému králi, pak se znovu připojil k povstání proti němu), tak Skoty (no, jen si pomysli, jaká maličkost si vzít a zabít svého politického rivala Johna Comyna přímo v kostele, ale poté se Bruce stal vůdcem protianglického hnutí a poté skotským králem).

A přesto se po vítězství v bitvě u Bannockburnu, které zajistilo dlouhodobou nezávislost Skotska, stal Robert the Bruce bezesporu jeho hrdinou.

7. Bohemund z Tarentu | 1054 – 1111

Časy křižáckých výprav jsou dodnes v evropských legendách slyšet pod jmény nejudatnějších křižáckých rytířů. A jedním z nich je Norman Bohemond z Taranta, první princ Antiochie, nejlepší velitel První křížové výpravy.

Bohemundovi ve skutečnosti v žádném případě nevládla zbožná křesťanská víra a starost o nešťastné souvěrce utlačované Saracény – byl to prostě skutečný dobrodruh a také velmi ambiciózní.

Lákala ho především moc, sláva a zisk. Malý majetek v Itálii absolutně neuspokojoval ambice statečného válečníka a talentovaného stratéga, a proto se rozhodl dobýt území na východě, aby si založil vlastní stát.

A tak Bohemund z Tarentu, který se připojil ke křížové výpravě, dobyl Antiochii od muslimů, založil zde Antiochijské knížectví a stal se jeho vládcem (o to se smrtelně pohádal s dalším křižáckým velitelem Raymondem z Toulouse, který si Antiochii také dělal). Bohužel, nakonec si Bohemond nemohl ponechat svou akvizici…

6. Saladin (Salah ad-Din) | 1138 – 1193

Další hrdina křižáckých výprav (ale již ze strany saracénských odpůrců) – egyptský a syrský sultán, velký velitel muslimské armády, která se postavila křižákům – si vysloužil velký respekt i mezi svými křesťanskými nepřáteli pro svou bystrou mysl, odvahu a štědrosti k nepříteli.

Ve skutečnosti jeho celé jméno zní takto: Al-Malik an-Nasir Salah ad-Duniya wa-d-Din Abul-Muzaffar Yusuf ibn Ayyub. Žádný Evropan by to samozřejmě nedokázal vyslovit. Proto se v evropské tradici oslavovaný nepřítel obvykle nazývá Saladin nebo Salah ad-Din.

Během třetí křížové výpravy to byl Saladin, kdo způsobil zvláště velký „smutek“ křesťanským rytířům, když v roce 1187 v bitvě u Hattinu zcela porazil jejich armádu (a zároveň zajal téměř všechny vůdce křižáků – od velmistra templářů Gerarda de Ridefort jeruzalémskému králi Guy de Lusignan) a poté od nich znovu získat většinu zemí, kde se křižákům podařilo usadit: téměř celou Palestinu, Akko a dokonce i Jeruzalém. Mimochodem, Richard Lví srdce Saladina obdivoval a považoval ho za svého přítele.

5. Harald I světlovlasý | 850–933

Další legendární seveřan (opět připomínáme „Vikingy“ – koneckonců syn, a ne bratr Halfdana Černého) je proslulý tím, že právě pod ním se Norsko stalo Norskem.

Poté, co se Harald stal králem ve věku 10 let, ve věku 22 let sjednotil většinu odděleného majetku velkých a malých jarlů a hevdingů pod svou vládu (řada jeho vítězství vyvrcholila ve velké bitvě u Hafrsfjordu v roce 872), a poté zavedl v zemi trvalé daně a ovládl poražené jarly, kteří uprchli ze země, usadili se na Shetlandských a Orknejských ostrovech a odtud vpadli do Haraldových zemí.

Jako 80letý muž (na tu dobu je to bezprecedentní rekord!) Harald přenesl moc na svého milovaného syna Eirika Krvavou sekeru – jeho slavní potomci vládli zemi až do XNUMX. století.

Mimochodem, kde se vzala tak zajímavá přezdívka – Fair-Haired? Podle legendy si Harald v raném mládí namlouval dívku jménem Gyuda. Ale řekla, že si ho vezme, až když se stane králem celého Norska. Tak tedy – budiž!

Harald se stal králem nad králi a přitom se 9 let nestříhal a nečesal (a přezdívalo se mu Harald Huňatý). Ale po bitvě u Hafrsfjordu si dal konečně do pořádku vlasy (říká se, že měl opravdu krásné husté vlasy) a stal se světlovlasým.

4. Vilém I. Dobyvatel | OK. 1027/1028 – 1087

A opět se vracíme k sérii Vikingů: víte, že Guillaume Bastard – budoucí anglický král Vilém I. Dobyvatel – byl potomkem prvního vévody z Normandie Rolla (nebo Rollona)?

Ne, ve skutečnosti Rollo (nebo spíše skutečný vůdce vikingů Hrolf chodec – přezdívalo se mu tak, protože byl obrovský a těžký, takže ho neunesl ani jeden kůň) nebyl bratrem Ragnara Lothbroka. Všechno .

Ale opravdu zabral většinu Normandie na konci XNUMX. – na začátku XNUMX. století a stal se jejím vládcem (a skutečně se oženil s princeznou Giselou, dcerou Karla III. Jednoduchého).

Vraťme se k Wilhelmovi: byl nemanželským synem vévody z Normandie Roberta I., ale přesto ve věku 8 let zdědil otcovský titul a poté mohl zůstat na trůnu.

Ten chlap měl od mládí velmi značné ambice – v Normandii byl trochu stísněný. A pak se William rozhodl získat anglický trůn, zvláště když se v Anglii schylovalo k dynastické krizi: Edward Vyznavač neměl žádného dědice, a protože jeho matka byla (velmi naštěstí!) Williamova prateta, mohl si klidně nárokovat anglický trůn. Diplomatické metody bohužel nedosáhly cíle…

Musel jsem použít vojenskou sílu. Další události jsou všem známy: nový anglický král Harold utrpěl drtivou porážku od vojsk Viléma v bitvě u Hastingsu v roce 1066 a v roce 1072 se Skotsko také podřídilo Vilémovi Dobyvateli.

3. Frederick I. Barbarossa | 1122 – 1190

Fridrich I. z Hohenstaufen, přezdívaný Barbarossa (Rudovous), je jedním z nejznámějších králů středověku. Za svůj dlouhý život si vysloužil slávu moudrého, spravedlivého (a velmi charismatického) vládce a velkého válečníka.

Byl fyzicky velmi silný, přísně dodržoval rytířské kánony – poté, co se Barbarossa stal roku 1155 císařem Svaté říše římské, zažilo německé rytířství nebývalý rozkvět (a právě za něj vznikla nejsilnější armáda v Evropě z těžce ozbrojených jezdci).

Barbarossa se snažil oživit bývalou slávu říše z dob Karla Velikého, a proto musel jít 5krát do války proti Itálii, aby ovládl její města, která se stala příliš neposlušnou. Ve skutečnosti strávil většinu svého života na kampaních.

Ve věku 25 let se Frederick zúčastnil druhé křížové výpravy. A když Saladin získal zpět všechny hlavní akvizice křižáků na Blízkém východě, Friedrich Hohenstaufen samozřejmě shromáždil obrovskou (podle zdrojů 100 tisící!) armádu a vydal se s ním na třetí křížovou výpravu.

A není známo, jak by se události vyvíjely, kdyby při překračování řeky Selif v Turecku nespadl z koně a neudusil se a nemohl se dostat z vody v těžkém brnění. Barbarossa v té době měl již 68 let (velmi úctyhodný věk!).

2. Richard I Lví srdce | 1157 – 1199

Ve skutečnosti ani ne tak skutečný král, jako spíše legenda! Richarda Lví srdce všichni známe z knih a filmů (počínaje románem Waltera Scotta „Ivanhoe“ a konče filmem „Robin Hood“ z roku 2010 s Russellem Crowem).

Abych byl upřímný, Richard vůbec nebyl „rytíř beze strachu a výčitek“. Ano, měl slávu vynikajícího válečníka, náchylného k nebezpečným dobrodružstvím, ale zároveň se vyznačoval lstí a krutostí; byl hezký (vysoký blonďák s modrýma očima), ale nemorální až do morku kostí; znal mnoho jazyků, ale ne svou rodnou angličtinu, protože v Anglii prakticky nikdy nebyl.

Své spojence (a dokonce i vlastního otce) zradil více než jednou, čímž si vysloužil další přezdívku – Richard ano a ne – protože se dal snadno uchvátit na obě strany.

Po celou dobu své vlády v Anglii nebyl v zemi déle než rok. Poté, co shromáždil pokladnu na vybavení armády a námořnictva, doslova okamžitě odešel na křížovou výpravu (vyznačoval se tam zvláštní krutostí vůči muslimům) a na zpáteční cestě byl zajat svým nepřítelem Leopoldem Rakouským a strávil několik let v Dürsteinu. pevnost. K vykoupení krále museli jeho poddaní nasbírat 150 stříbrných marek.

Svá poslední léta strávil ve válkách s francouzským králem Filipem II., zemřel na otravu krve poté, co byl zraněn šípem.

1. Karel I. Veliký | 747/748-814

Nejlegendárnějším králem deseti je Carolus Magnus, Carloman, Charlemagne atd. – je milován a uctíván téměř ve všech zemích západní Evropy.

Již za svého života byl nazýván velkým – a není se čemu divit: od roku 768 král Franků, od roku 774 král Langobardů, od roku 788 vévoda bavorský a od roku 800 konečně císař Západu. nejstarší syn Pepina Krátkého poprvé sjednotil Evropu pod jedno pravidlo a vytvořil obrovský centralizovaný stát, jehož sláva a majestát hřměly po celém tehdejším civilizovaném světě.

Jméno Karla Velikého je zmíněno v evropských legendách (například v „Písni o Rolandovi“). Mimochodem, stal se jedním z prvních panovníků, kteří poskytovali mecenášství lidem vědy a umění a otevírali školy nejen pro děti šlechty.