Obsah
„Domov je tam, kde se cítíte dobře“ nebo „Svou vlast si nevybírají“? „Máme vládu, jakou si zasloužíme“ nebo „Toto jsou všechny machinace nepřátel“? Co by mělo být považováno za vlastenectví: loajalita k vlasti nebo rozumná kritika a výzvy k učení od vyspělejších zemí? Ukazuje se, že vlastenectví je něco jiného než vlastenectví.
Před několika lety jsme v Moskevském institutu psychoanalýzy začali provádět globální studii konceptu vlastenectví.1. Účastníci odpovídali na otázky a vyjadřovali svůj postoj k výrokům jako: „Pojem vlastenectví je pro mě velmi důležitý“, „Za mnohé z toho, co mám, vděčím své zemi“, „Jsem otrávený lidmi, kteří mluví špatně o moje země“, „Nezáleží na tom, jestli je moje země v cizině nadávána“, „Vedení jakékoli země, volající po vlastenectví, člověkem pouze manipuluje“, „Můžete milovat zemi, ve které žijete, pokud si to váží vy“ a tak dále.
Zpracováním výsledků jsme identifikovali tři typy vlasteneckého chování: ideologické, problematické a konformní.
IDEOLOGICKÝ PATRIOTISMUS: «JINOU TAKOVOU ZEMĚ NEZNÁM»
Tito lidé jsou vždy na očích a nenechají si ujít příležitost projevit vlastenectví a také jej „vychovat“ v ostatních. Tváří v tvář nevlasteneckým názorům na ně bolestně reagují: „Kupuji pouze ruštinu“, „Nikdy se nevzdám své víry, jsem připraven trpět kvůli nápadu!“
Takové vlastenectví je plodem politické reklamy a propagandy tváří v tvář silnému společenskému tlaku a informační nejistotě. Ideologičtí patrioti mají mnoho společného. Tito lidé jsou zpravidla silní ani ne tak v erudici, jako v praktických dovednostech.
Umožňují pouze jeden úhel pohledu, neberou v úvahu, že na současnost nebo minulost země lze nahlížet různými způsoby.
Nejčastěji jsou důrazně věřící a ve všem podporují úřady (a čím silnější je mocenské postavení, tím jasněji dávají najevo své vlastenectví). Pokud úřady změní svůj postoj, stejně snadno přijmou tendence, s nimiž donedávna aktivně bojovaly. Pokud se však změní samotná vláda, drží se starých názorů a přesouvají se do tábora opozice vůči nové vládě.
Jejich vlastenectví je vlastenectvím víry. Takoví lidé nejsou schopni naslouchat oponentovi, jsou často necitliví, náchylní k nadměrné moralizaci, agresivně reagují na „porušení“ své sebeúcty. Ideologičtí patrioti všude hledají vnější i vnitřní nepřátele a jsou připraveni s nimi bojovat.
Silnými stránkami ideologických patriotů jsou touha po pořádku, schopnost týmové práce, ochota obětovat osobní pohodu a pohodlí kvůli přesvědčení, slabými stránkami nízké analytické schopnosti a neschopnost dělat kompromisy. Takoví lidé věří, že pro vytvoření mocného státu je nutné jít do konfliktu s těmi, kteří tomu brání.
PROBLÉM PATRIOTISMU: „MŮŽEME TO DĚLAT LÉPE“
Problematičtí vlastenci málokdy mluví veřejně a s patosem o svých citech k rodné zemi. Mnohem více se zabývají řešením sociálních a ekonomických problémů. Jsou „nemocní srdcem“ ze všeho, co se děje v Rusku, mají velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost. V očích ideologických patriotů jsou tito lidé samozřejmě „vždy se vším nespokojeni“, „nemají rádi svou zemi“ a obecně nejsou „vlastenci“.
Nejčastěji je tento typ vlasteneckého chování vlastní inteligentním, vzdělaným a nenáboženským lidem s širokou erudicí a rozvinutými intelektuálními schopnostmi. Pracují v oblastech, které se netýkají velkého byznysu, velké politiky nebo vysokých vládních funkcí.
Mnoho z nich často cestuje do zahraničí, ale raději žijí a pracují v Rusku
Zajímají se o kulturu různých zemí – včetně jejich vlastní. Nepovažují svou zemi za horší nebo lepší než ostatní, ale kritizují mocenské struktury a věří, že mnoho problémů je spojeno s neúčinným vládnutím.
Je-li ideologické vlastenectví důsledkem propagandy, pak ten problematický vzniká v průběhu analytické práce samotného člověka. Není založeno na víře nebo touze po osobním úspěchu, ale na smyslu pro povinnost a zodpovědnost.
Silnými stránkami lidí tohoto typu je kritika sebe sama, absence patosu v jejich prohlášeních, schopnost analyzovat situaci a vidět ji zvenčí, schopnost naslouchat druhým a schopnost počítat s opačnými názory. Slabé — nejednotnost, neschopnost a neochota vytvářet koalice a sdružení.
Někteří jsou si jisti, že problémy lze vyřešit sami bez aktivního jednání z jejich strany, jiní věří v původně „pozitivní povahu člověka“, humanismus a spravedlnost.
Na rozdíl od ideologického patriotismu je problematické vlastenectví objektivně pro společnost nejúčinnější, ale je často kritizováno úřady.
KONFORMÁLNÍ PATRIOTISMUS: „FIGARO sem, FIGARO tam“
Konformní typ vlasteneckého chování projevují ti, kteří ke své rodné zemi nijak zvlášť necítí. Nelze je však považovat za „nevlastence“. Komunikují nebo pracují bok po boku s ideologickými patrioty a mohou se upřímně radovat z ruských úspěchů. Ale při výběru mezi zájmy země a osobními zájmy si takoví lidé vždy vybírají osobní blaho, nikdy na sebe nezapomínají.
Takoví lidé často zastávají dobře placené vedoucí pozice nebo se zabývají podnikatelskými aktivitami. Někteří mají nemovitosti v zahraničí. Také se raději nechají léčit a učí své děti v zahraničí, a pokud se naskytne možnost emigrovat, nenechají se jí využít.
Stejně snadno se přizpůsobí situaci, kdy vláda k něčemu změní svůj postoj, i když se změní vláda sama.
Jejich chování je projevem sociální adaptace, kdy „být patriotem je prospěšné, pohodlné nebo akceptované“
Jejich předností je pracovitost a dodržování zákonů, jejich slabinou rychlá změna přesvědčení, neschopnost obětovat osobní v zájmu společnosti nebo se dostat do konfliktu s ostatními při řešení nikoli osobního, ale společenského problému.
Většina respondentů, kteří se studie zúčastnili, patří k tomuto typu. Tak například někteří účastníci, studenti prestižních moskevských univerzit, aktivně demonstrovali ideologický typ vlastenectví a poté absolvovali zahraniční stáže a řekli, že by rádi emigrovali do zahraničí, aby realizovali svůj potenciál «ve prospěch vlasti, ale za jejími hranicemi «.
Stejně tak to bylo se včerejšími problematickými patrioty: postupem času změnili postoje a mluvili o touze přestěhovat se do zahraničí, protože se nespokojili se změnami v zemi, které je nutí „vzdát se aktivního občanství“, a pochopení, že jsou není schopen změnit situaci k lepšímu.
POLITICKÝ VLIV ZÁPADU?
Ideologičtí vlastenci a úřady jsou si jisti, že zájem mladých lidí o vše cizí snižuje vlastenecké cítění. Zkoumali jsme tuto problematiku, zejména souvislost mezi typy vlastenectví a hodnocením děl cizí kultury a umění. Předpokládali jsme, že fascinace západním uměním může negativně ovlivnit pocit vlastenectví. Předměty hodnotily 57 zahraničních a domácích hraných filmů let 1957-1999, moderní zahraniční a ruskou populární hudbu.
Ukázalo se, že účastníci studie hodnotí ruskou kinematografii jako „rozvíjející se“, „rafinovanou“, „relaxační“, „informativní“ a „laskavou“, zatímco zahraniční kinematografii hodnotí především jako „otupující“ a „drsnou“, a teprve potom jako «vzrušující», «cool», «fascinující», «inspirující» a «příjemné».
Vysoká hodnocení zahraniční kinematografie a hudby nemají nic společného s mírou patriotismu subjektů. Mladí lidé jsou schopni adekvátně posoudit jak slabiny zahraničního komerčního umění, tak jeho přednosti, a přitom zůstat patrioty své země.
Výsledek?
Do těchto kategorií lze rozdělit ideologické, problematické a konformní vlastence — lidi žijící v Rusku. A co ti, kteří odešli a dál na dálku nadávají na svou vlast? „Jak tam byl „kopeček“, zůstalo to stejné, „Co tam dělat, normální lidé všichni odešli…“ Stane se dobrovolný emigrant vlastencem nové země? A konečně, zůstane téma vlastenectví aktuální v podmínkách světa budoucnosti? Čas ukáže.
Tři knihy o politice, ekonomii a kultuře
1.
2.
3.
1. «Vliv masové kultury a reklamy na pocit vlastenectví mladých občanů Ruska» s podporou RFBR (Ruská nadace pro základní výzkum).