Obsah
Tolerovat. Buď zticha. Neodnášejte z chatrče špinavé prádlo. Proč mnozí z nás volí tyto strategie, když se v nich – v chatrči – děje něco opravdu špatného a hrozného? Proč nevyhledají pomoc, když byli zraněni nebo zneužiti? Důvodů je několik.
Málokdo z nás nezažil destruktivní sílu zneužívání. A nejde jen o fyzické tresty nebo sexuální zneužívání. Šikana, zneužívání, zanedbávání našich potřeb v dětství a manipulace jsou nějakým způsobem považovány za různé «hlavy» této hydry.
Ne vždy nám cizí lidé ubližují: můžeme trpět jednáním nejbližších a nejznámějších lidí — rodičů, partnerů, sourozenců, spolužáků, učitelů a kolegů, šéfů a sousedů.
Když je situace vyhrocená na hranici možností a my nemáme sílu mlčet nebo skrývat strašlivé následky zneužívání, pokládají úředníci a známí otázku: „Ale proč jste o tom nemluvili dříve?“ Nebo se smějí: "Kdyby bylo všechno tak hrozné, tak bys o tom tak dlouho nemlčel." Často se stáváme svědky takových reakcí i na úrovni společnosti. A málokdy je možné odpovědět na něco srozumitelného. Raději zažíváme to, co se stalo staromódním způsobem – sami se sebou.
Proč lidé tají, že se jim stalo něco strašného? Kouč a autor Darius Cekanavičius mluví o pěti důvodech, proč o zkušenosti s násilím mlčíme (a někdy si ani sami sobě nepřiznáme, že jsme zažili něco hrozného).
1. Normalizace násilí
To, co je podle všech indicií skutečné násilí, tak často není vnímáno. Pokud se například v naší společnosti po mnoho let považovalo za normální bít děti, pak fyzický trest pro mnohé zůstává něčím známým. Co můžeme říci o jiných, méně zřejmých případech: lze je vysvětlit stovkami různých způsobů, pokud opravdu chcete najít „krásný obal“ násilí nebo prostě před jeho skutečností zavřít oči.
Zanedbávání je, jak se ukazuje, něco, co by mělo posílit charakter. Šikanu lze nazvat neškodným vtipem. Manipulace s informacemi a šíření fám je oprávněné jako: «On jen říká pravdu!»
Proto zkušenost lidí, kteří uvádějí, že zažili zneužívání, často není považována za něco traumatizujícího, vysvětluje Darius Cekanavičius. A případy zneužívání jsou prezentovány v „normálním“ světle, a proto se oběť cítí ještě hůř.
2. Zlehčování role násilí
Tento bod úzce souvisí s předchozím — s výjimkou malé nuance. Řekněme, že ten, komu říkáme, že nás šikanují, přizná, že je to pravda. To však nijak nepomáhá. To znamená, že s námi tak trochu souhlasí, ale ne tak docela – ne natolik, aby jednal.
Děti se často potýkají s touto situací: ve škole mluví o šikaně, rodiče s nimi sympatizují, ale nechodí komunikovat s učiteli a nepřevádějí dítě do jiné třídy. V důsledku toho se dítě vrací do stejného toxického prostředí a nelepší se.
3.Ostuda
Oběti násilí se často obviňují samy za to, co se jim stalo. Nesou odpovědnost za činy násilníka a věří, že si to sami zaslouží: „Neměl jsi po matce chtít peníze, když byla unavená“, „Měl jsi souhlasit se vším, co říká, když byl opilý.“
Oběti sexuálního napadení mají pocit, že již nejsou hodny lásky a sympatií, a kultura, ve které je obviňování obětí běžnou reakcí na takové příběhy, je v tom ráda podporuje. „Lidé se za svou zkušenost stydí, zvláště pokud vědí, že společnost má tendenci násilí normalizovat,“ stěžuje si Cekanavichus.
4. Strach
Pro ty, kdo byli zneužíváni, je někdy velmi děsivé mluvit o svých zkušenostech, a zvláště pro děti. Dítě neví, co se stane, bude-li mluvit o tom, co zažilo. Budou mu nadávat? Nebo snad dokonce potrestán? Co když ten, kdo s ním špatně zachází, ublíží jeho rodičům?
A pro dospělé není snadné říct, že je šéf nebo kolega šikanuje, tím si je trenér jistý. I když máme důkazy – záznamy, svědectví dalších obětí – je velmi možné, že kolega nebo šéf zůstane na jeho místě a vy pak budete muset za „výpověď“ v plné výši zaplatit.
Tento strach má často přehnané formy, ale pro oběť násilí je naprosto reálný a hmatatelný.
5. Zrada a izolace
Oběti zneužívání nemluví o svých zkušenostech také proto, že často prostě nemají člověka, který by naslouchal a podporoval. Mohou se spolehnout na své násilníky a často se ocitají v naprosté izolaci. A pokud se přesto rozhodnou promluvit, ale jsou zesměšňováni nebo nebráni vážně, pak se, když už dost vytrpěli, cítí úplně zrazeni.
Navíc se to děje, i když hledáme pomoc u orgánů činných v trestním řízení nebo sociálních služeb, které by se o nás teoreticky měly postarat.
Nenech se zranit
Násilí nosí různé masky. A obětí špatného zacházení se může stát člověk jakéhokoli pohlaví a věku. Jak často však při čtení dalšího skandálního případu obtěžování ze strany učitele dospívajícího chlapce odmítneme nebo řekneme, že je to „užitečná zkušenost“? Jsou lidé, kteří vážně věří, že muž si nemůže stěžovat na násilí ze strany ženy. Nebo že žena nemůže trpět sexuálním zneužíváním, pokud je násilníkem její manžel…
A to jen umocňuje touhu obětí mlčet, skrývat své utrpení.
Žijeme ve společnosti, která je extrémně tolerantní k násilí. Důvodů je mnoho, ale každý z nás může být člověkem, který alespoň pozorně vyslechne toho, kdo si přišel pro podporu. Ti, kteří násilníka neospravedlňují („No, on není vždycky takový!“) A jeho chování („Právě jsem dal facku, ne pásem…“). Ti, kteří nebudou srovnávat svou zkušenost se zkušeností někoho jiného („Jen si z tebe dělají legraci, ale namočili mi hlavu do záchodové mísy…“).
Je důležité si uvědomit, že trauma není něco, co lze „měřit“ s ostatními. Jakékoli násilí je násilí, stejně jako každé trauma je traumatem, připomíná Darius Cekanavichus.
Každý z nás si zaslouží spravedlnost a dobré zacházení, bez ohledu na to, jakou cestou musel projít.