Vysadil jsem pilulku, když mi bylo 20 let. Tehdy jsem si uvědomil, že mám cykly asi 60 dní. Navzdory počáteční léčbě k nápravě jsem ani po roce nebyla těhotná. Poté začínáme slavnou „překážkovou dráhu“:
– žádost o podporu ostrahou (léčby jsou strašně drahé);
– hysterografie (vyšetření zkumavek) neodhalující nic abnormálního;
– pro mě krevní testy a různá vyšetření, pro mého manžela spermiogram – kterému mimochodem děkuji za odvahu a trpělivost: darovat jeho sperma v 8 hodin ráno v neosobní laboratorní místnosti bez záclon na oknech není snadné!
Začali jsme s umělým oplodněním…
Po kontrole stavu dělohy a zeleném světle od gynekologa je čas vyrazit! Odběr manželova spermatu v laboratoři v 7:30, vyčištění spermatu tak, aby zůstalo jen „nejlepší z nejlepších“, návrat ke gynekologovi se zkumavkou zapíchnutou v podprsence, aby se zabránilo kolísání teploty, injekce spermie, odpočívejte 30 minut... A to nejhorší teprve přijde! Patnáct dní čekání, jestli to funguje.
IVF a dvě krásná miminka
Pokaždé je to stejná facka. Po čtyřech inseminacích můj zadek vypadá jako Gruyere. Konečně uvidím jiného specialistu. A tam jsem se zhroutil… Čtyři roky strádání pro nic za nic! Laparoskopie to odhalí mám ucpané trubky a že by se mělo použít IVF. Zpět na začátek: zkoušky, papírování, krevní testy, injekce…. V červnu jsem porodila Théa a Jérémyho, po vysněném dvojčetném těhotenství. Nyní je jim 20 měsíců a už jsme domluvili schůzku se stejným specialistou, aby sestřičky rozjely. Neztrácejte odvahu! Je to dlouhé, snaží se to, je to bolestivé, ale výsledek opravdu stojí za to.
Laurence