Tvůrce psychogenealogie Ann Anselin Schutzenberger shrnuje mnohaletou práci, ve které byly objevy intuice, výzkumu a léčení, o své metodě ao tom, jak těžké pro něj bylo získat uznání.
psychologie: Jak jste přišel na psychogenealogii?
Ann Anselin Schutzenberger: Termín „psychogeneologie“ jsem vymyslel na počátku 1980. let, abych svým studentům psychologie na univerzitě v Nice vysvětlil, co jsou to rodinné vazby, jak se předávají a jak obecně „funguje řetězec generací“. Ale to už byl výsledek určitého výzkumu a výsledek mé dvacetileté klinické praxe.
Získal jste nejprve klasické psychoanalytické vzdělání?
AA Š .: Spíš ne. Na začátku 1950. let, po dokončení studií ve Spojených státech a návratu do vlasti, jsem chtěl mluvit s antropologem. Vybral jsem si jako psychoanalytika specialistu v tomto oboru, ředitele Muzea člověka Roberta Jessena, který předtím působil jako lékař na expedicích na severní pól. V jistém smyslu to byl on, kdo mi otevřel dveře do světa mezigeneračních vztahů, když mi vyprávěl o tomto eskymáckém zvyku: zemře-li člověk na lovu, jeho díl z kořisti připadne jeho vnukovi.
Robert Jessen řekl, že jednoho dne, když vstoupil do iglú, s velkým překvapením zaslechl, jak se hostitelka uctivě otočila ke svému dítěti se slovy: „Dědečku, dovolíš-li, pozveme tohoto cizince, aby se k nám najedl. A o pár minut později s ním znovu mluvila jako s dítětem.
Tento příběh mi otevřel oči v rolích, které dostáváme na jedné straně ve vlastní rodině a na druhé straně vlivem našich předků.
Všechny děti vědí o dění v domě, zejména o tom, co je před nimi skryté.
Potom, po Jessenovi, tam byl Francoise Dolto: v té době to bylo považováno za dobrou formu, když už jsi dokončil analýzu, podívat se na to také.
A tak přicházím k Dolto a první věc, o kterou mě požádá, abych řekl o sexuálním životě mých prababiček. Odpovídám, že o tom nemám ponětí, jelikož jsem své prababičky našel již vdovy. A ona vyčítavě: „Všechny děti vědí, co se v domě děje, zvláště to, co je před nimi skryté. Hledat…"
A konečně třetí důležitý bod. Jednoho dne mě kamarádka požádala, abych se setkal s její příbuznou, která umírala na rakovinu. Šel jsem k ní domů a v obývacím pokoji jsem viděl portrét velmi krásné ženy. Ukázalo se, že to byla matka pacienta, která zemřela na rakovinu ve věku 34 let. Žena, ke které jsem přišel, byla tehdy ve stejném věku.
Od té chvíle jsem začal věnovat zvláštní pozornost datům výročí, místům událostí, nemocem… a jejich opakování v řetězci generací. Tak se zrodila psychogenealogie.
Jaká byla reakce psychoanalytické komunity?
AA Š .: Psychoanalytici mě neznali a někteří lidé si pravděpodobně mysleli, že jsem snílek nebo šílenec. Ale to je jedno. Nemyslím si, že jsou mi rovni, až na pár výjimek. Dělám skupinové analýzy, dělám psychodramata, dělám věci, kterými pohrdají.
Nezapadám mezi ně, ale je mi to jedno. Rád otevírám dveře a vím, že psychogenealogie v budoucnu ukáže svou účinnost. A pak se časem mění i ortodoxní freudismus.
Zároveň jste se setkali s neuvěřitelným zájmem veřejnosti…
AA Š .: Psychogenealogie se objevila v době, kdy se stále více lidí začalo zajímat o své předky a pociťovalo potřebu najít své kořeny. Dokonce mě však mrzí, že se všichni nechali tak unést.
Dnes může každý tvrdit, že používá psychogeneologii, aniž by měl seriózní školení, které by mělo zahrnovat jak vyšší specializované vzdělání, tak klinickou práci. Někteří jsou v této oblasti tak neznalí, že dělají hrubé chyby v analýze a interpretaci, čímž své klienty svádějí na scestí.
Ten, kdo hledá odborníka, se musí ptát na profesionalitu a kvalifikaci lidí, kteří se zavazují jim pomáhat, a nejednat podle zásady: «všichni kolem něj jdou, já půjdu taky».
Máte pocit, že vám bylo odebráno, co vám právem patří?
AA Š .: Ano. A využívají mě i ti, kteří moji metodu aplikují, aniž by pochopili její podstatu.
Nápady a slova, které jsou uváděny do oběhu, si nadále žijí svým vlastním životem. Nemám žádnou kontrolu nad používáním termínu „psychogeneologie“. Rád bych ale zopakoval, že psychogenealogie je metoda jako každá jiná. Není to ani všelék, ani hlavní klíč: je to jen další nástroj k prozkoumání vaší historie a vašich kořenů.
Není třeba příliš zjednodušovat: psychogenealogie není o aplikaci určité matice nebo hledání jednoduchých případů opakujících se schůzek, které samy o sobě vždy něco neznamenají – riskujeme, že upadneme do nezdravé „mánie náhod“. Je také obtížné zapojit se do psychogenealogie samostatně, o samotě. Oko terapeuta je potřeba ke sledování všech spletitostí myšlenkových asociací a rezervací, jako v každé analýze a v každé psychoterapii.
Úspěch vaší metody ukazuje, že mnoho lidí nenachází své místo v rodině a trpí tím. proč je to tak těžké?
AA Š .: Protože se nám lže. Protože některé věci jsou před námi skryté a ticho s sebou nese utrpení. Musíme se proto pokusit pochopit, proč jsme zaujali právě toto místo v rodině, vysledovat řetězec generací, ve kterém jsme pouze jedním z článků, a přemýšlet o tom, jak se můžeme osvobodit.
Vždy přijde okamžik, kdy potřebujete přijmout svou historii, rodinu, kterou máte. Minulost nezměníš. Můžete se před ním chránit, pokud ho znáte. To je vše. Mimochodem, psychogenealogie se zajímá i o radosti, které se staly mezníky v životě rodiny. Kopání ve vaší rodinné zahradě neznamená hromadit problémy a utrpení pro sebe, ale vypořádat se s nimi, pokud to předci neudělali.
Proč tedy potřebujeme psychogenealogii?
AA Š .: Říkat si: „Bez ohledu na to, co se stalo v mé rodinné minulosti, bez ohledu na to, co moji předci dělali a zažili, bez ohledu na to, co přede mnou tajili, moje rodina je moje rodina a já ji přijímám, protože se nemohu změnit. Pracovat na své rodinné minulosti znamená naučit se od ní ustoupit a vzít nit života, svůj život, do svých rukou. A až přijde čas, předejte to svým dětem s klidnější duší.