Internet je plný příběhů o obtížném životě s „toxickými“ lidmi a otázkami, zda je lze změnit. Elena Sokolova, doktorka psychologie, specialistka na poruchy osobnosti, sdílí její názor.
Nejprve mi dovolte připomenout: nediagnostikujte příbuzné. To může provést pouze lékař. Úkolem psychoterapeuta s klinickým a psychoanalytickým vzděláním je zvažovat každý konkrétní případ individuálně a snažit se pochopit, jaký člověk je před ním, jak je uspořádána jeho osobnost. Tedy stanovit si osobní diagnózu.
Jedna věc je zřejmá: rozsah možných změn silně závisí na struktuře osobnosti, na hloubce porušení. Zralý člověk, i když s nějakými neurotickými rysy, a pacient s hraniční nebo narcistickou osobní organizací jsou úplně jiní lidé. A jejich «zóna proximálního vývoje» je jiná. Většinou jsme schopni si všimnout nedostatků ve svém chování, uvědomit si, že s námi něco není v pořádku, požádat o pomoc a pak na tuto pomoc pohotově reagovat.
Ale lidé s hraniční a ještě více narcistickou organizací si své problémy zpravidla neuvědomují. Pokud mají něco stabilního, je to nestabilita. A platí to pro všechny sféry života.
Za prvé, pociťují velké potíže se zvládáním emocí (vyznačují se násilnými, těžko kontrolovatelnými afekty). Za druhé, jsou extrémně nestabilní ve vztazích.
Na jedné straně mají neuvěřitelnou touhu po blízkých vztazích (jsou připraveni přilnout ke komukoli) a na druhé straně prožívají nevysvětlitelný strach a touhu utéct, opustit vztahy. Jsou doslova utkané z pólů a extrémů. A třetím rysem je neschopnost vytvořit si zobecněnou a stabilní představu o sobě. Je to fragmentární. Když takového člověka požádáte, aby se definoval, řekne něco jako: „Maminka si myslí, že mám schopnosti v exaktních vědách.“
Všechna tato porušení jim však nezpůsobují žádné obavy, protože jsou téměř necitliví na zpětnou vazbu. Zralý člověk je schopen korigovat své chování díky poselstvím vnějšího světa — v každodenní komunikaci i při setkání s různými životními okolnostmi. A nic jim neslouží jako lekce. Ostatní je mohou signalizovat: ubližujete, je těžké být kolem vás, ubližujete nejen sobě, ale i svým blízkým. Ale zdá se jim, že problémy nejsou u nich, ale u ostatních. Proto všechny obtíže.
Obtížné, ale možné
Práce s takovými lidmi by měla být dlouhodobá a hluboká, předpokládá nejen osobnostní zralost psychoterapeuta, ale také jeho dobré znalosti z klinické psychologie a psychoanalýzy. Koneckonců, mluvíme o rigidních charakterových rysech, které vznikly dávno, během raného dětství. Některá porušení ve vztahu mezi dítětem a matkou slouží jako škodlivý faktor. V podmínkách «invalidního prostředí» vzniká anomální charakter. Tyto rané vývojové poruchy omezují schopnost změny. Nečekejte rychlé zlepšení.
Pacienti s hraničně narcistickou organizací odolávají jakémukoli vlivu, je pro ně obtížné důvěřovat psychoterapeutovi. Lékaři říkají, že mají špatnou compliance (z angl. patient compliance), tedy dodržování konkrétní léčby, schopnost důvěřovat lékaři a řídit se jeho doporučeními. Jsou velmi zranitelní a neschopní snášet frustraci. Každou novou zkušenost vnímají jako nebezpečnou.
Jakých výsledků lze v takové práci ještě dosáhnout? Pokud má terapeut dostatek trpělivosti a znalostí a pacient vidí, že mu opravdu chtějí pomoci, tak se postupně svážou nějaké ostrůvky vztahu. Stávají se základem některých zlepšení v cítění, v chování. V terapii neexistuje žádný jiný nástroj. Nečekejte velké změny. Budete muset pracovat pomalu, krok za krokem, abyste pacientovi ukázali, že s každým sezením je dosahováno jakkoli malých zlepšení.
Pacientovi se například napoprvé podařilo vyrovnat se s nějakým destruktivním impulsem, nebo se alespoň dostat k lékaři, což dříve nebylo možné. A toto je cesta k uzdravení.
Cesta k uzdravující změně
Co byste poradil rodinám a přátelům lidí s poruchou osobnosti? Co s těmi, kteří nejsou připraveni vztah ukončit a odejít?
Pokud si svého vztahu vážíte, snažte se toho druhého z ničeho neobviňovat, ale pečlivě zvažte svou interakci a v první řadě se obraťte na sebe, své motivy a činy. Tady nejde o obviňování oběti. Je důležité si pamatovat takový psychologický obranný mechanismus, jako je projekce – každý ji má. Tento mechanismus způsobuje, že se na milovanou osobu promítají nepříjemné rysy vlastního chování – sobectví, agresivita nebo potřeba opatrovnictví.
Když tedy někoho obviňujeme z manipulace, stojí za to si položit otázku: jak já sám komunikuji s ostatními lidmi? Chovám se k nim jako ke spotřebiteli? Možná jsem připraven pouze na vztah, který posílí mé sebevědomí nebo společenské postavení? Snažím se druhého pochopit, když se mi zdá, že stávkuje? Tato změna pozice, empatie a postupné odmítání sebestřednosti nám umožňuje lépe porozumět druhému, zaujmout jeho pozici a pocítit jeho nespokojenost a bolest, kterou mu můžeme nevědomky způsobit. A on nám odpověděl.
Teprve po takové vnitřní práci je možné mluvit o vzájemném porozumění, a neobviňování sebe ani druhého. Moje pozice vychází nejen z mnohaleté praxe, ale i seriózního teoretického výzkumu. Tvrdit, že změníte jinou osobu, je vysoce neproduktivní. Cesta k uzdravující změně ve vztazích vede přes sebezměnu.