Carl Gustav Jung: „Vím, že démoni existují“

Die Weltwoche: Nemyslíte si, že konec války způsobí ohromnou změnu v duši Evropanů, zejména Němců, kteří se nyní, jak se zdá, probouzejí z dlouhého a hrozného spánku?

Carl Gustav Jung: Jistě. Pokud jde o Němce, stojíme před psychickým problémem, jehož důležitost je zatím těžko představitelná, ale jeho obrysy lze rozeznat na příkladu pacientů, které léčím.

Jedno je psychologovi jasné, totiž že se nesmí řídit rozšířeným sentimentálním dělením na nacisty a protirežimy. Mám dva pacienty, kteří jsou zjevně protinacisté, a přesto jejich sny ukazují, že za vší jejich slušností je stále živá vyslovená nacistická psychologie se vším násilím a krutostí.

Když se švýcarský novinář zeptal polního maršála von Küchlera (Georg von Küchler (1881-1967) vedl invazi do západního Polska v září 1939. Norimberským tribunálem byl usvědčen a odsouzen do vězení jako válečný zločinec) na německá zvěrstva v Polsku, rozhořčeně zvolal: "Promiň, tohle není Wehrmacht, to je párty!" – dokonalý příklad toho, jak je dělení na slušné a nečestné Němce krajně naivní. Všichni, vědomě či nevědomě, aktivně či pasivně, se na hrůzách podílejí.

Nevěděli nic o tom, co se děje, a zároveň věděli.

Otázka kolektivní viny, která je a bude problémem politiků, je pro psychologa nezpochybnitelným faktem a jedním z nejdůležitějších úkolů léčby je přimět Němce k přiznání viny. Již nyní se na mě řada z nich obrací s prosbou, abych je ošetřil.

Pokud žádosti pocházejí od těch „slušných Němců“, kterým se nebrání svalit vinu na pár lidí z gestapa, považuji případ za beznadějný. Nezbývá mi, než jim nabídnout dotazníky s jednoznačnými otázkami typu: „Co si myslíš o Buchenwaldu? Teprve když pacient pochopí a přizná svou vinu, může být aplikována individuální léčba.

Ale jak bylo možné, že Němci, celý lid, upadli do této bezvýchodné duševní situace? Mohlo by se to stát nějakému jinému národu?

Dovolte mi zde trochu odbočit a nastínit svou teorii o obecné psychologické minulosti, která předcházela nacionálně socialistické válce. Pro začátek si vezměme malý příklad z mé praxe.

Jednou za mnou přišla žena a začala násilně obviňovat svého manžela: je to skutečný ďábel, mučí ji a pronásleduje a tak dále a tak dále. Ve skutečnosti se tento muž ukázal jako naprosto úctyhodný občan, bez jakýchkoliv démonických úmyslů.

Odkud tato žena vzala svůj bláznivý nápad? Ano, je to tak, že ďábel žije v její vlastní duši, kterou promítá navenek a přenáší své vlastní touhy a vzteky na manžela. To vše jsem jí vysvětlil a ona souhlasila jako kající beránek. Všechno se zdálo být v pořádku. To je však přesně to, co mě znepokojovalo, protože nevím, kam se poděl ďábel, dříve spojovaný s podobou manžela.

Přesně totéž, ale ve velkém měřítku, se stalo v dějinách Evropy. Pro primitivního člověka je svět plný démonů a tajemných sil, kterých se bojí. Veškerá příroda je pro něj oživována těmito silami, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než jeho vlastními vnitřními silami promítanými do vnějšího světa.

Křesťanství a moderní věda oddémonizovaly přírodu, což znamená, že Evropané do sebe důsledně vstřebávají démonické síly ze světa a neustále jimi zatěžují své nevědomí. V člověku samotném tyto démonické síly povstávají proti zdánlivé duchovní nesvobodě křesťanství.

Démoni pronikají do barokního umění: ohýbají se páteře, odhalují satyrská kopyta. Člověk se postupně mění v ouroboros, ničícího sám sebe, v obraz, který od pradávna symbolizuje člověka posedlého démonem. První úplný příklad tohoto typu je Napoleon.

Němci vykazují zvláštní slabost tváří v tvář těmto démonům kvůli jejich neuvěřitelné sugestibilitě. To se projevuje v jejich lásce k podřízenosti, v jejich slabé vůli poslušnosti příkazů, které jsou jen další formou sugesce.

To odpovídá obecné duševní méněcennosti Němců v důsledku jejich neurčitého postavení mezi Východem a Západem. Jsou jediní na Západě, kteří při všeobecném exodu z východního lůna národů zůstali nejdéle se svou matkou. Nakonec se stáhli, ale dorazili příliš pozdě.

Němci jsou proto hluboce sužováni komplexem méněcennosti, který se snaží kompenzovat megalomanstvím: „Am deutschen Wesen soll die Welt genesen“ (hrubý překlad: „Německý duch zachrání svět.“ Toto je nacistické heslo, vypůjčené z básně Emmanuela Geibela (1815-1884) „Uznání Německa.“ Řádky z Geibel jsou známé již od doby, kdy je citoval Wilhelm II. ve svém projevu v Münsteru v roce 1907 – i když se ve své vlastní kůži necítí příliš pohodlně !

Jde o typickou psychologii mládí, která se projevuje nejen extrémním rozšířením homosexuality, ale také absencí animy v německé literatuře (Goethe je velkou výjimkou). To najdeme i v německé sentimentalitě, která ve skutečnosti není nic jiného než tvrdohlavost, necitlivost a bezduchost.

Všechna obvinění z bezcitnosti a bestiality, s nimiž německá propaganda útočila na Rusy, se vztahují k Němcům samotným. Goebbelsovy projevy nejsou nic jiného než německá psychologie promítnutá na nepřítele. Nezralost osobnosti se děsivě projevovala v bezpáteřnosti německého generálního štábu, měkkého jako měkkýš v ulitě.

Německo bylo vždy zemí duševních katastrof: reformace, rolnických a náboženských válek. Za nacionálního socialismu tlak démonů vzrostl natolik, že se lidé pod jejich mocí proměnili v somnambulní nadlidi, z nichž první byl Hitler, který tím nakazil všechny ostatní.

Všichni nacističtí vůdci jsou posedlí v doslovném slova smyslu a není pochyb o tom, že jejich ministr propagandy byl označen znakem démonizovaného muže – kulhat. Deset procent německé populace jsou dnes beznadějní psychopati.

Mluvíte o mentální méněcennosti a démonické sugestibilitě Němců, ale myslíte si, že to platí i pro nás, Švýcary, původem Němce?

Před touto sugestibilitou jsme chráněni naším malým počtem. Pokud by bylo obyvatel Švýcarska osmdesát milionů, pak by se nám mohlo stát totéž, protože démony přitahují hlavně masy. V kolektivu člověk ztratí kořeny a pak se ho mohou zmocnit démoni.

Proto se v praxi nacisté zabývali pouze formováním obrovských mas a nikdy formováním osobnosti. A také proto jsou dnes tváře démonizovaných lidí bez života, zmrzlé, prázdné. My Švýcaři jsme před těmito nebezpečími chráněni naším federalismem a naším individualismem. U nás je taková masová akumulace jako v Německu nemožná a možná v takové izolaci leží způsob léčby, díky kterému by bylo možné démony brzdit.

Ale v co se může léčba změnit, pokud je prováděna pomocí bomb a kulometů? Nemělo by vojenské podmanění démonizovaného národa jen zvyšovat pocit méněcennosti a zhoršovat nemoc?

Dnes jsou Němci jako opilec, který se ráno probudí s kocovinou. Nevědí, co udělali a nechtějí to vědět. Existuje jen jeden pocit bezmezného neštěstí. Budou se zběsile snažit ospravedlnit tváří v tvář obviněním a nenávisti okolního světa, ale to nebude ta správná cesta. Vykoupení, jak jsem již uvedl, spočívá pouze v úplném přiznání viny. "Mea culpa, mea maxima culpa!" (Moje chyba, moje velká chyba (lat.).)

V upřímném pokání člověk nachází Boží milosrdenství. To je nejen náboženská, ale i psychologická pravda. Americký způsob léčby, který spočívá v tom, že civilní obyvatelstvo provede koncentračními tábory, aby ukázal všechny hrůzy, které se tam páchaly, je přesně ta správná cesta.

Cíle však nelze dosáhnout pouze mravním učením, pokání se musí zrodit v Němcích samotných. Je možné, že katastrofa odhalí pozitivní síly, že z tohoto sebepohlcení se znovuzrodí proroci, charakteristické pro tyto podivné lidi, jako jsou démoni. Kdo klesl tak nízko, má hloubku.

Katolická církev pravděpodobně sklidí bohatou snůšku duší, protože protestantská církev je dnes rozdělena. Jsou zprávy, že všeobecné neštěstí probudilo v Německu řeholní život: celé komunity večer klečí a prosí Pána, aby je zachránil před Antikristem.

Můžeme pak doufat, že démoni budou vyhnáni a z trosek povstane nový, lepší svět?

Ne, démonů se zatím nemůžete zbavit. Jde o nelehký úkol, jehož řešení je ve vzdálené budoucnosti. Nyní, když anděl dějin opustil Němce, budou démoni hledat novou oběť. A nebude to těžké. Každý člověk, který ztratí svůj Stín, každý národ, který věří v jeho neomylnost, se stane kořistí.

Milujeme zločince a projevujeme o něj planoucí zájem, protože ďábel nám dává zapomenout na paprsek v jeho vlastním oku, když si všimneme smítko v oku bratra, a to je způsob, jak nás oklamat. Němci se najdou, když přijmou a přiznají svou vinu, ale ostatní se stanou obětí posedlosti, pokud ve svém znechucení německou vinou zapomenou na vlastní nedokonalosti.

Nesmíme zapomínat, že osudový sklon Němců ke kolektivitě je neméně vlastní i jiným vítězným národům, takže se také mohou nečekaně stát obětí démonických sil.

„Obecná sugestibilita“ hraje v dnešní Americe obrovskou roli a jak moc jsou Rusové již tak fascinováni démonem moci, je dobře vidět z nedávných událostí, které by měly poněkud mírnit naše pokojné jásání.

Britové jsou v tomto ohledu nejrozumnější: individualismus je osvobozuje od přitažlivosti k heslům a Švýcaři sdílejí svůj úžas nad kolektivním šílenstvím.

Pak bychom měli s napětím čekat, jak se démoni projeví v budoucnu?

Již jsem řekl, že spása spočívá pouze v pokojné práci na výchově jednotlivce. Není to tak beznadějné, jak by se mohlo zdát. Síla démonů je obrovská a k jejich službám slouží nejmodernější prostředky masové sugesce – tisk, rozhlas, kino.

Křesťanství však dokázalo ubránit svou pozici tváří v tvář nepřekonatelnému protivníkovi, a to nikoli propagandou a masovou konverzí – to se stalo později a ukázalo se, že ne tak významné –, ale přesvědčováním od člověka k člověku. A toto je cesta, kterou musíme také jít, pokud chceme démony využít.

Je těžké závidět váš úkol psát o těchto tvorech. Doufám, že mé názory dokážete vyjádřit tak, aby je lidem nepřipadaly příliš divné. Bohužel je mým osudem, že si lidé, zvláště ti, kteří jsou posedlí, myslí, že jsem blázen, protože věřím na démony. Myslet si to je ale jejich věc.

Vím, že démoni existují. Neubudou, to platí stejně jako fakt, že Buchenwald existuje.

Překlad rozhovoru Carla Gustava Junga „Werden die Seelen Frieden finden?“