Foto a popis jelení pavučina (Cortinarius hinnuleus).

Jelení pavučina (Cortinarius hinnuleus)

• Pavučina červenohnědá
• Jelení pavučina
• Agaricus hennuleus Sowerby (1798)
• Telamonia hennulea (Frieze) Přání (1877)
• Gomphos hinnuleus (Fries) Kuntze (1891)
• Hydrocybe hinnulea (Fries) MM Moser (1953)

Jelení pavučina je agar, patří do rodu Cortinarius, poddruh Telamonia a sekce Hinnulei.

Aktuální název - Opona Fries (1838) [1836–38], Epicrisis systematis mycologici, s. 296.

Jelení pavučina je jedním z nejběžnějších a zároveň variabilních druhů. Houba získala své jméno pro svůj charakteristický červenohnědý odstín, který připomíná barvu kůže mladého jelena. Je však třeba mít na paměti, že barva je velmi závislá na vlhkosti prostředí.

Uvnitř rodu Cortinarius (pavučina) má svou vlastní klasifikaci. V něm se nachází Cortinarius hinnuleus

• Poddruh: Telamonia
• Sekce: Hinnulei

hlava zpočátku zvonkovité, konvexní, s přehnutým okrajem, později konvexně prostořené, s plochým sníženým okrajem, hladké, vlhké za vlhkého počasí, hygrofánní, obvykle s tuberkulou uprostřed, o průměru 2–6 (9) cm.

Barva čepice je žlutá, okrově žlutá, oranžová, krémová nebo tříslová až červenohnědá, zejména ve středu. Klobouk je za suchého počasí světlejší, za vlhka tmavší, žluto-tmavě hnědý, lesklý, za sucha se barví do červena a tvoří paprskovité pruhy v podobě paprsků.

Povrch čepice může praskat, často se na okraji objevují zbytky bílé pavučiny, někdy zonální; u starších exemplářů je okraj zvlněný nebo nerovný. Kůže čepice mírně přesahuje okraj desek; na jeho povrchu mohou být patrné podélné tmavé skvrny v místech pokousání nebo poškození hmyzem, někdy je klobouk zcela skvrnitý.

Pavučinový obal je bílý, později nahnědlý, hojný, zprvu tvoří silnou skořápku, poté zůstává ve formě dobře viditelného prstence.

Evidence řídké, tlusté, široké, hluboce klenuté, přirostlé zubem nebo na stopce mírně klesající, barvy klobouku, s nerovným okrajem, u mladých hub se světlejším okrajem. Barva desek se liší od světle okrové, světle okrově hnědé, oranžové, hnědavě meruňkové, v mládí žlutohnědé až po hnědou a tmavě hnědou u zralých exemplářů. Někteří autoři uvádějí fialový (bledě lila) odstín talířů u mladých hub.

Noha hřib 3–10 cm vysoký, 0,5–1,2 cm tlustý, vláknitý, válcovitý nebo kyjovitý (tj. mírně rozšířený směrem k základně), vyrobený, může být s malým uzlíkem, částečně zapuštěný do substrátu, bílý , bělavě hnědá, žlutavě nebo červenohnědá, okrově červená, hnědá, později s načervenalým nádechem, na bázi bělavá.

U mladých hub má stopka charakteristický bílý blanitý prstenec, pod nímž (nebo po celé délce) je pokryta zbytky bílé hedvábné pokrývky, následně obvykle s výraznou prstencovitou zónou nebo bez ní, s jednou nebo více bílými pavučinami pásy.

Dřeň krémová, žlutohnědá (zejména v klobouku) a načervenalá, bledě nahnědlá (zejména ve stopce), u mladých hub může být dužnina na vrcholu stopky s fialovým nádechem.

Houba má výrazný, nepříjemný zemitý zápach, prašný nebo zatuchlý, s nádechem ředkvičky nebo syrové řepy.

Chuť je nevýrazná nebo nejprve jemná, poté mírně nahořklá.

Spory 8–10 x 5–6 µm, eliptický, rezavě hnědý, silně bradavičnatý. Výtrusný prášek je rezavě hnědý.

Chemické reakce: KOH na povrchu klobouku a dužiny je hnědý.

Roste hlavně v listnatých, někdy i jehličnatých lesích, pod bukem, dubem, lískou, osinou, topolem, břízou, habrem, kaštanem, vrbou, lípou, dále pod modřínem, borovicí, smrkem.

Plodí poměrně bohatě, ve skupinách, někdy srůstá i s nožkami. Sezóna – pozdní léto a podzim (srpen – říjen).

Nejedlé; podle některých zdrojů jedovatý.

Charakteristické rozlišovací znaky – odstraněné destičky, vysoce hygrofanový klobouk a přetrvávající zemitý zápach – umožňují odlišit tuto houbu od mnoha jiných pavučin. Existuje však několik navenek podobných druhů.

Kónický závěs – trochu menší.

Cortinarius safranopes – také o něco menší, dužina u kořene nohy se při reakci na alkálie stává purpurově černou.

Jelení pavučinci mohou být podobní i další zástupci sekce Hinnulei a podrodu Telamonia.