"Budu nemocný a zemřu," rozhodl se chlapec (nebo možná dívka). "Zemřu a pak všichni poznají, jak špatné to pro ně beze mě bude."
(Z tajných myšlenek mnoha chlapců a dívek, stejně jako nedospělých strýců a tet)
Pravděpodobně každý člověk alespoň jednou v životě měl takovou fantazii o své nemoci a smrti. To je, když se zdá, že už vás nikdo nepotřebuje, všichni na vás zapomněli a štěstí se od vás odvrátilo. A chci, aby se k vám všechny tváře, které jsou vám drahé, obrátily s láskou a starostí. Stručně řečeno, takové fantazie nevznikají z dobrého života. No, možná uprostřed zábavné hry nebo na vaše narozeniny, když jste dostali přesně to, o čem jste nejvíce snili, přicházejí takové chmurné myšlenky? Pro mě například ne. A nikdo z mých přátel také.
Takové složité myšlenky nenapadají velmi malé děti, ty, které ještě nechodí do školy. O smrti toho moc nevědí. Zdá se jim, že žili odjakživa, nechtějí pochopit, že kdysi neexistovali, ba co víc, že už nikdy nebudou. Takové děti o nemoci nepřemýšlejí, zpravidla se nepovažují za nemocné a nebudou přerušovat své zajímavé aktivity kvůli nějaké bolesti v krku. Ale jak je to skvělé, když s vámi i maminka zůstává doma, nechodí do práce a celý den vám ohmatává čelo, čte pohádky a nabízí něco chutného. A pak (jste-li dívka), ustaraný o vaši vysokou teplotu, složka, když se vrátila domů z práce, ukvapeně slíbila, že vám dá zlaté náušnice, ty nejkrásnější. A pak je přivede na útěk z nějakého odlehlého místa. A pokud jste mazaný chlapec, pak se poblíž vaší smutné postele mohou navždy usmířit máma a táta, kteří se ještě nedokázali rozvést, ale téměř se shromáždili. A když už se uzdravíte, koupí vám nejrůznější dobroty, na které jste, zdraví, ani nemohli pomyslet.
Zamyslete se tedy nad tím, zda vám stojí za to zůstat dlouho zdraví, když si na vás celý den nikdo nevzpomene. Každý je zaneprázdněn svými důležitými věcmi, například prací, se kterou se rodiče často zlobí, zlobí a sami vědí, že mají chybu v tvých neumytých uších, pak v rozbitých kolenech, jako by si je sami myli a neumyli. porazit je v dětství. Tedy pokud si vůbec všimnou vaší existence. A pak se člověk přede všemi schoval pod noviny, „matka je taková dáma“ (z repliky malé holčičky, kterou citoval KI Čukovskij v knize „Od dvou do pěti“), šel se umýt do koupelny a ty nemáš jeden ukázat svůj deník s pětkami.
Ne, když jsi nemocný, život má rozhodně své dobré stránky. Každé chytré dítě dokáže ukroutit lana od svých rodičů. Nebo tkaničky. Možná proto se v náctiletém slangu rodičům někdy říká – tkaničky? Nevím to jistě, ale tipuji.
To znamená, že dítě je nemocné, samozřejmě ne schválně. Nevydává strašlivá kouzla, neprovádí magická gesta, ale vnitřní program prospěšnosti nemoci se čas od času sám nastartuje, když není možné dosáhnout uznání u příbuzných jiným způsobem.
Mechanismus tohoto procesu je jednoduchý. To, co je pro tělo a osobnost nějakým způsobem prospěšné, se realizuje automaticky. Navíc u dětí a téměř u všech dospělých se nerealizuje. V psychoterapii se tomu říká anuitní (tj. přínosný) symptom.
Jeden z mých kolegů kdysi popsal klinický případ s mladou ženou, která onemocněla bronchiálním astmatem. Stalo se to následujícím způsobem. Manžel ji opustil a odešel k jiné. Olga (jak jí budeme říkat) byla na manžela velmi vázaná a propadala zoufalství. Pak se nachladila a poprvé v životě dostala astmatický záchvat, tak silný, že se k ní vrátil vyděšený nevěrný manžel. Od té doby takové pokusy čas od času dělal, ale nedokázal se rozhodnout opustit svou nemocnou manželku, jejíž útoky se zhoršovaly. Takže žijí vedle sebe – ona, oteklá hormony, a on – skleslí a zdrcení.
Kdyby měl manžel odvahu (v jiném kontextu by se tomu říkalo podlost) nevracet se, nenavázat kruté a silné spojení mezi nemocí a možností vlastnit předmět náklonnosti, mohli by uspět jako jiná rodina v podobná situace. Nechal ji nemocnou, s vysokou horečkou, s dětmi v náručí. Odešel a nevrátil se. Když přišla k rozumu a čelila kruté potřebě žít dál, nejprve málem přišla o rozum a pak se rozjasnila. Objevila dokonce schopnosti, o kterých dříve nevěděla – kresbu, poezii. Manžel se pak vrátil k ní, k té, která se nebojí odejít, a proto odejít nechce, se kterou je to vedle ní zajímavé a spolehlivé. Což vás na cestě nezatíží, ale pomůže vám jít.
Jak se tedy v této situaci chováme k manželům? Myslím, že nejde ani tak o manžele, ale o různé pozice, které ženy zaujaly. Jedna z nich se vydala cestou nedobrovolného a nevědomého citového vydírání, druhá využila vzniklé potíže jako šanci stát se sama sebou, skutečnou. Svým životem si uvědomila základní zákon defektologie: jakákoliv vada, nedostatek je podnětem pro rozvoj jedince, kompenzací vady.
A když se vrátíme k nemocnému dítěti, uvidíme to ve skutečnosti může potřebovat nemoc, aby se chtěl stát zdravým, neměla by mu přinášet privilegia a lepší přístup než ke zdravému člověku. A drogy by neměly být sladké, ale ošklivé. Jak v sanatoriu, tak v nemocnici by nemělo být lépe než doma. A máma se potřebuje radovat ze zdravého dítěte a ne ho nutit snít o nemoci jako o cestě k jejímu srdci.
A pokud dítě nemá jinou možnost, jak se o lásce svých rodičů dozvědět kromě nemoci, je to jeho velké neštěstí a dospělí si to musí dobře rozmyslet. Jsou schopni s láskou přijmout živé, aktivní, zlobivé dítě, nebo si své stresové hormony nacpe do hýčkaného orgánu, aby je potěšil a bude připraven znovu hrát roli oběti v naději, že kat bude znovu činit pokání a litovat ho?
V mnoha rodinách se vytváří zvláštní kult nemoci. Hodný člověk, všechno si bere k srdci, ze všeho ho bolí srdce (nebo hlava). To je jako známka dobrého, slušného člověka. A ten špatný, ten je lhostejný, všechno je jako hrach proti zdi, přes nic ho nedostaneš. A nic ho nebolí. Pak kolem sebe s odsouzením říkají:
"A hlava tě vůbec nebolí!"
Jak může v takové rodině vyrůstat zdravé a šťastné dítě, když se to nějak neakceptuje? Jestliže s pochopením a soucitem zacházejí jen s těmi, kdo jsou pokryti zaslouženými ranami a vředy z těžkého života, kdo trpělivě a důstojně táhne svůj těžký kříž? Nyní je velmi populární osteochondróza, která téměř láme své majitele k paralýze a častěji vlastníky. A celá rodina pobíhá kolem a konečně oceňuje úžasného člověka vedle sebe.
Moje specializace je psychoterapie. Více než dvacet let lékařských a mateřských zkušeností, zkušenosti se zvládáním mnoha vlastních chronických onemocnění, vedly k závěru:
Většina dětských nemocí (samozřejmě ne vrozeného charakteru) je funkční, adaptivní povahy a člověk z nich postupně vyroste jako z krátkých kalhot, pokud má jiné, konstruktivnější způsoby vztahu ke světu. Například s pomocí nemoci nepotřebuje upoutat pozornost matky, matka se ho už naučila všímat si zdravého a tak se z něj radovat. Nebo nepotřebujete smiřovat rodiče se svou nemocí. Jako dorostový lékař jsem pracoval pět let a zarazila mě jedna skutečnost — rozpor mezi obsahem ambulantních karet, které jsme dostávali z dětských ambulancí, a objektivním zdravotním stavem dorostu, který byl pravidelně dva až tři roky sledován. . Karty zahrnovaly gastritidu, cholecystitidu, všechny druhy dyskineze a dystonie, vředy a neurodermatitidu, pupeční kýlu a tak dále. Nějakým způsobem při fyzikálním vyšetření jeden chlapec neměl v mapě popsanou pupeční kýlu. Řekl, že jeho matce byla nabídnuta operace, ale ona se stále nemohla rozhodnout a on mezitím začal sportovat (no, vlastně neztrácejte čas). Postupně kýla kamsi zmizela. Kam se poděl jejich zánět žaludku a další neduhy, to veselí teenageři také nevěděli. Tak to dopadá — přerostlé.