Obsah
Ne, nemluvím o tom, kolik lidí dnes ví o existenci takového fotografa, ani o tom, jak výstava přestala fungovat, a ne o tom, zda obsahovala dětskou pornografii (podle všeho ne). Po třech dnech debaty pravděpodobně neřeknu nic nového, ale jako závěr je užitečné formulovat otázky, které nám tento skandál položil.
Tyto otázky se netýkají dětí obecně, nahoty nebo kreativity, ale konkrétně této výstavy „Bez rozpaků“ v Moskvě, v Centru fotografie bratří Lumierů, těch fotografií Jocka Sturgese, které na ní byly prezentovány, a těch lidí, kteří (ne ) vidět je, tedy my všichni. Na tyto otázky zatím nemáme uspokojivou odpověď.
1.
Způsobují fotografie psychickou újmu modelkám, které zobrazují?
To je možná klíčová otázka, pokud k tomuto příběhu přistoupíme z pohledu psychologie. „Děti určitého věku nemohou být plně odpovědné za své činy; jejich smysl pro osobní hranice je stále nestálý, a proto jsou vysoce obětí,“ říká klinická psycholožka Elena T. Sokolova.
Z těla dítěte by se neměl dělat erotický předmět, to může v raném věku vést k hypersexualizaci. Žádná shoda mezi dítětem a jeho rodiči navíc nemůže zohlednit, jaké emoce v něm tyto obrázky v dospívání vyvolají, zda se stanou traumatickým zážitkem nebo zůstanou přirozenou součástí životního stylu jeho rodiny.
Lze namítnout, jak to dělají někteří psychologové, že samotný akt fotografování neporušuje hranice a není nijak násilný, dokonce ani mírný, vzhledem k tomu, že Sturgesovy modelky žily v nudistických komunitách a teplé období trávily nahé. Na natáčení se nesvlékali, nepózovali, ale prostě je dovolili natočit člověku, který mezi nimi žil a kterého dlouho dobře znali.
2.
Jak se diváci při pohledu na tyto fotografie cítí?
A tady je zjevně tolik senzací, kolik je lidí. Spektrum je extrémně široké: obdiv, klid, požitek z krásy, návrat vzpomínek a pocitů z dětství, zájem, zvědavost, rozhořčení, odmítání, sexuální vzrušení, hněv.
Někteří vidí čistotu a radují se z toho, že tělo nelze zobrazit jako objekt, jiní cítí v pohledu fotografa objektivizaci.
Někteří vidí čistotu a radují se z toho, že lidské tělo lze zobrazovat a vnímat nikoli jako objekt, jiní cítí v pohledu fotografa objektivizaci, jemnou zkaženost a narušování hranic.
„Oko moderního městského obyvatele je do jisté míry kultivované, globalizace nás vedla k větší gramotnosti ohledně vývoje dětí a většina z nás, stejně jako západní kulturní divák, je prostoupena psychoanalytickými narážkami,“ uvažuje Elena T. Sokolová . "A pokud ne, naše primitivní smysly mohou reagovat přímo."
Nejpřekvapivější je, že někteří komentátoři se snaží zpochybnit realitu pocitů jiných lidí, nevěří dojmům, slovům jiných lidí.podezřívat jeden druhého z pokrytectví, barbarství, sexuální perverze a dalších smrtelných hříchů.
3.
Co se děje ve společnosti, kde taková výstava probíhá bez zábran?
Vidíme dva úhly pohledu. Jedním z nich je, že v takové společnosti neexistují žádná důležitější tabu, žádné morální hranice a vše je dovoleno. Tato společnost je hluboce nemocná, není schopna ochránit před chlípnýma očima to nejlepší a nejčistší v ní – děti. Je lhostejný k traumatu způsobeným dětským modelkám a dopřává lidem s nezdravými sklony, kteří na tuto výstavu spěchají, protože uspokojuje jejich základní instinkty.
Společnost, ve které je taková výstava možná, si věří a věří, že dospělí si mohou dovolit prožívat různé pocity.
Existuje další úhel pohledu. Společnost, ve které je taková výstava možná, si věří. Věří, že dospělí svobodní lidé si mohou dovolit prožívat různé pocity, dokonce i ty nejrozporuplnější, až děsivé, aby si je uvědomili a analyzovali. Takoví lidé jsou schopni pochopit, proč jsou tyto obrázky provokativní a jaké reakce vyvolávají, oddělit vlastní sexuální fantazie a pudy od neslušných činů, nahotu od nahoty na veřejných místech, umění od života.
Jinými slovy, společnost jako celek se považuje za zdravou, osvícenou a nepovažuje každého, kdo na výstavu přijde, za latentní či aktivní pedofily.
4.
A co říci o společnosti, kde pokus o uspořádání takové výstavy selhal?
A zde, což je zcela přirozené, existují také dva úhly pohledu. Nebo je tato společnost výlučně morálně celistvá, pevná ve svém přesvědčení, rozlišuje dobro a zlo, odmítá jakýkoli náznak sexuálního vykořisťování dětí a vší silou chrání dětskou nevinnost, i když mluvíme o dětech z jiné země, které vyrostly v jiné kultuře. Samotný fakt zobrazování nahého dětského těla v uměleckém prostoru se zdá z etických důvodů nepřijatelný.
Buď je tato společnost výjimečně pokrytecká: sama o sobě pociťuje hlubokou zkaženost
Buď je tato společnost výjimečně pokrytecká: cítí v sobě hlubokou zkaženost, je přesvědčena, že značná část jejích občanů jsou pedofilové, a proto je pro ni nesnesitelné tyto obrázky vidět. Způsobují reflexní touhu zneužívat děti a následně stud za tuto touhu. Zastánci tohoto pohledu však říkají, že si váží citů mnoha obětí mnoha pedofilů.
V každém případě je jediným východiskem nevidět, neslyšet, zakázat a v krajním případě vymazat z povrchu zemského to, co mate a znepokojuje.
Všechny tyto otázky si zaslouží zamyšlení. Porovnejte reakce, vezměte v úvahu okolnosti, předložte rozumné argumenty. Zároveň ale nepovyšujte individuální vkus na absolutní, poctivě ověřte svým vlastním morálním citem.
A co je nejdůležitější, nebuďte příliš nadšení – v každém smyslu.