První jízda na kole, první kluziště, první „neděsivá“ injekce… Dobré a ne tak staré stránky. Ale některé události našeho dětství si jen stěží pamatujeme. proč se to děje?
"Pamatuji si tady, nevzpomínám si tady." Jak naše paměť odděluje zrno od plev? Nehoda před dvěma lety, první polibek, poslední usmíření s milovanou osobou: některé vzpomínky zůstávají, ale naše dny jsou naplněny jinými událostmi, takže si nemůžeme vše uchovat, i kdybychom chtěli.
Naše dětství si zpravidla chceme uchovat – tyto vzpomínky na příjemnou a bezmračnou dobu před pubertálním chaosem, pečlivě složené v „dlouhé krabici“ kdesi hluboko v nás. Ale udělat to není tak snadné! Otestujte se: pamatujete si spoustu útržků a obrazů z dávné minulosti? Existují velké fragmenty naší „filmové pásky“, které se dochovaly téměř celé, a je tam něco, co jako by bylo vystřiženo cenzurou.
Mnozí se shodují, že si první tři nebo čtyři roky svého života nepamatujeme. Někdo by si mohl myslet, že mozek dítěte v tomto věku prostě není schopen uchovat všechny vzpomínky a obrazy, protože ještě není plně vyvinutý (snad s výjimkou lidí s eidetickou pamětí).
Dokonce i Sigmund Freud se snažil najít důvod potlačování událostí raného dětství. Freud měl pravděpodobně pravdu o výpadcích paměti u traumatizovaných dětí. Mnozí ale měli dětství nepříliš špatné, naopak docela šťastné a bez traumat, podle těch pár vzpomínek, které klienti s psychologem sdílejí. Proč tedy někteří z nás mají mnohem méně dětských příběhů než jiní?
“Zapomenout na vše”
Neurony znají odpověď. Když jsme velmi malí, náš mozek je nucen uchýlit se k obrazům, aby si něco zapamatoval, ale postupem času se objevuje jazyková složka vzpomínek: začínáme mluvit. To znamená, že se v našich myslích buduje zcela nový „operační systém“, který nahrazuje předchozí uložené soubory. Vše, co jsme dosud zachovali, není ještě zcela ztraceno, ale je těžké to vyjádřit slovy. Pamatujeme si obrazy, které jsou vyjádřeny zvuky, emocemi, obrázky, pocity v těle.
S věkem je pro nás obtížnější si některé věci zapamatovat – spíše je cítíme, než abychom je dokázali popsat slovy. V jedné studii byly děti ve věku od tří do čtyř let dotázány na události, které se jim v poslední době staly, jako je návštěva zoo nebo nákupy. Když se o několik let později, ve věku osm a devět let, těchto dětí znovu zeptali na stejnou událost, sotva si na to vzpomněly. K „dětské amnézii“ tedy dochází nejpozději do sedmi let.
kulturní faktor
Důležitý bod: stupeň dětské amnézie se liší v závislosti na kulturních a jazykových charakteristikách konkrétního národa. Vědci z Nového Zélandu zjistili, že „věk“ nejranějších vzpomínek Asiatů je mnohem vyšší než u Evropanů.
Kanadská psycholožka Carol Petersonová také spolu se svými čínskými kolegy zjistila, že lidé na Západě v průměru „ztratí“ první čtyři roky života, zatímco čínští lidé ztratí ještě několik let. Zřejmě opravdu záleží na kultuře, kam až naše vzpomínky „sahají“.
Vědci zpravidla radí rodičům, aby svým dětem hodně vyprávěli o minulosti a ptali se jich na to, co slyší. To nám umožňuje významně přispět do naší „knihy paměti“, což se odráží i ve výsledcích studií Novozélanďanů.
Možná právě to je důvod, proč někteří naši přátelé vzpomínají na své dětství více než my. Znamená to ale, že s námi rodiče mluvili příliš zřídka, když si toho pamatujeme tak málo?
Jak „obnovit soubory“?
Vzpomínky jsou subjektivní, a proto je velmi snadné je upravovat a zkreslovat (často to děláme sami). Mnohé z našich „vzpomínek“ se ve skutečnosti zrodily z příběhů, které jsme slyšeli, i když sami jsme toto všechno nikdy nezažili. Často si zaměňujeme příběhy jiných lidí s vlastními vzpomínkami.
Jsou ale naše ztracené vzpomínky skutečně navždy ztraceny – nebo jsou prostě v nějakém chráněném koutě našeho nevědomí a na přání je lze „vytáhnout na povrch“? Na tuto otázku vědci dodnes nedokážou odpovědět. Ani hypnóza nám nezaručuje pravost „obnovených souborů“.
Není tedy příliš jasné, co dělat s vašimi „mezerami v paměti“. Může to být docela trapné, když si všichni kolem vzrušeně povídají o svém dětství a my stojíme poblíž a snažíme se proniknout mlhou do vlastních vzpomínek. A je opravdu smutné dívat se na své fotky z dětství, jako by to byli cizí lidé, snažící se pochopit, co v té době náš mozek dělal, pokud si vůbec nic nepamatoval.
Obrázky však vždy zůstávají s námi: ať už jsou to skrovné obrázky v paměti, analogové karty ve fotoalbech nebo digitální na notebooku. Můžeme jim dovolit, aby nás vzali zpět v čase a nakonec byli tím, čím mají být – našimi vzpomínkami.