Chcete, aby vaše děti vyrůstaly úspěšné a šťastné? Pak jim dejte příležitost osamostatnit se! Každý den k tomu poskytuje mnoho příležitostí. Nezbývá než si takové situace všímat a hlavně sledovat vlastní motivaci, říká systemická rodinná terapeutka Jekatěrina Klochková.
„Babi, posaď se“ — na konci školní exkurze se třeťák nejprve šťastně zvalil na jediné volné místo ve vagónu metra a pak vyskočil před babičku, která se blížila. Žena byla ale kategoricky proti. Málem donutila svého vnuka posadit se a ona sama, rovněž unavená po procházce, stála naproti němu.
Při sledování této scény jsem si všiml, že rozhodnutí chlapce pro něj nebylo snadné: chtěl se postarat o babičku, ale bylo těžké se s ní hádat. A ta žena se zase starala o svého vnuka...a zároveň mu mezi řádky řekla, že je malý.
Situace je celkem typická, já sama jsem se s ní ve vztazích se svými dětmi nejednou setkala. Vzpomínky na jejich dětství a dětství jsou tak přitažlivé, že je těžké postřehnout, jak každý z nich dospívá a jak postupně, den ode dne, rostou jejich příležitosti a mění se jejich potřeby. A projevují se nejen tím, že dostanete k narozeninám iPhone místo obvyklé sady Lego.
Cílem je nejen vychovat fyzicky silné a šťastné dítě, ale také ho naučit budovat zdravé vztahy.
S největší pravděpodobností se již objevila potřeba uznání a do jisté míry i vědomá touha přispět k rodinné pohodě. Dítě ale ještě nemá kapacitu, nadhled a životní zkušenosti dospělého, aby rychle pochopilo, co se s ním děje, a dostalo, co chce. Proto je role rodiče v tomto procesu velmi důležitá. Může jak podpořit zdravý proces dospívání, tak jej narušit, zpomalit nebo na chvíli znemožnit.
Mnoho rodičů říká, že jejich cílem je nejen vychovat fyzicky silné, krásné a šťastné dítě, ale také ho naučit budovat zdravé vztahy s lidmi kolem sebe. A to znamená umět si vybrat dobré přátele a v tomto přátelství pečovat nejen o sebe, ale i o ty, kteří jsou poblíž. Jen tak budou vztahy s druhými dítě rozvíjet a otevírat mu (i jeho okolí) nové možnosti.
Zdálo by se, co s tím má společného babička z příběhu na začátku textu? Představte si jiný vývoj situace. Vidět vnuka ze třetí třídy vstávat, aby jí uvolnil místo. Babička mu říká: „Děkuji ti, drahý. Jsem rád, že si všiml, že jsem také unavený. Rád si vezmu místo, kterého se chceš vzdát, protože vidím, že jsi dost starý na to, aby ses o mě postaral.
Přátelé by viděli, že ten chlap je pozorný a starostlivý vnuk, že ho babička v dospělosti respektuje
Souhlasím, že výslovnost takového textu je nereálná. Tak dlouho mluvit, úzkostlivě vypisovat vše, čeho si všimnete, se psychologové učí na školeních, aby později komunikovali se svými klienty jednoduchými slovy, ale s novou kvalitou. Tak ať má naše babička v našich představách šanci jednoduše přijmout nabídku svého vnuka a posadit se a upřímně mu poděkovat.
V tu chvíli by i chlapcovi spolužáci viděli, že je chlapec k babičce pozorný a babička jeho péči ráda přijímá. A možná si vzpomenou na úspěšný příklad společensky přijatelného chování. Také by to pravděpodobně ovlivnilo jejich vztah se spolužákem. Kamarádi by přece viděli, že ten chlap je pozorný a starostlivý vnuk, že si ho babička v dospělosti váží.
Z takové každodenní mozaiky se tvoří vztahy mezi rodiči a dětmi a jakékoli další vztahy. V těchto chvílích je buď nutíme zůstat nezralé, infantilní a v konečném důsledku nedostatečně přizpůsobené životu ve společnosti, nebo jim pomáháme růst a respektovat sebe i druhé.