U některých žen je mateřský pud tak silný, že se začne šířit i na manžela. Opravdu je někdy snadné zaměnit péči o blízkého s péčí o bezmocné dítě. Proč se to děje a s čím je to spojeno, říká psycholožka Tanya Mezhelaitis.
"Dej si ubrousek na kolena... Počkej, nejez, je to horké... Vezmi si tenhle kousek ryby..." Jaká péče o dítě! Ale u stolu v restauraci po mé pravici vůbec nevečeřela moje matka a syn, ale žena a muž ve věku asi 35 let. Pomalu žvýkal unaveným pohledem, ona se aktivně rozčilovala.
Všimli jste si, že takové vztahy nejsou vůbec neobvyklé? Pro některé muže je takové opatrovnictví jen radostí. Není třeba o ničem rozhodovat, není třeba přebírat zodpovědnost za svůj vlastní život. Všechno má ale i stinnou stránku.
Maminka se postará, maminka uklidní, maminka nakrmí. To je prostě intimní život s mámou nemůže být. A dříve nebo později maminku opustí... Nebo neodejdou, ale takový vztah lze jen stěží nazvat rovnocenným vztahem dvou dospělých.
Jsou i muži, kteří s hraním takových her souhlasí a nesou svůj díl odpovědnosti za to, co se děje. Ale nemusí být «adoptované»! Ale pokud žena znovu a znovu buduje vztahy se zástupci opačného pohlaví tímto způsobem, měla by věnovat pozornost svému vlastnímu chování. Koneckonců, může opravit jen sebe, ale ne jiného člověka.
Co mám dělat?
Abyste přestali být matkou svého manžela, musíte pochopit, jak se liší funkce matky a manželky.
Zpočátku má žena tři vzory: matka, manželka (je také milenka) a dívka. Když má syna, žena díky svým zkušenostem komunikuje s malým mužem z pozice nadřazenosti. Jeho hlavním úkolem je určit, v jakých podmínkách bude dítě co nejpohodlnější.
Až do pátých narozenin syna v něm matka vkládá určitý model chování, kterým se bude v životě řídit. V tomto období je jeho hlavní funkcí kontrola: jíst nebo nejíst, chodit na záchod nebo nejíst. To je nezbytné, aby dítě přežilo.
Žena-manželka přitom komunikuje s manželem na úplně jiné úrovni. Přijímá ho takového, jaký je, protože má co do činění s dospělým mužem. S tím, kdo ví, co chce, který dokáže samostatně určit, zda je mu teplo nebo zima. Sám si plánuje svůj den, dokáže se rozveselit, když je smutný, a dát si na čas, když se nudí.
Každý zdravý muž rozumí svým základním potřebám a dokáže je uspokojit sám. Žena se proto klidně cítí v roli rovnocenné partnerky, manželky a svému partnerovi důvěřuje. Pokud se tak nestane, pak je místo důvěry potřeba to kontrolovat. A kontrola je vždy o strachu.
Pokud ve vašem páru žena ovládá muže, měli byste si položit otázku: čeho se bojím? Ztratit svého muže? Nebo ztratíte kontrolu nad svými financemi? Z této kontroly máme vždy nějaký užitek. Zamyslete se nad tím, jaký je přínos této situace pro vás osobně?
Matka, na rozdíl od manželky, může dopřát slabosti svého malého chlapce. A ženy si často pletou přijetí s takovou shovívavostí, ačkoli nemluvíme o miminku, které bez matky nevydrží. Bez pochopení říkají: „Můj manžel je alkoholik, ale já ho přijímám takového, jaký je. Musíme přijmout člověka takového, jaký je! nebo "Můj manžel je hráč, ale já to akceptuji... No, tady je."
Tento postoj však ničí nejen ji samotnou, ale i vztah.
Matce může být svého dítěte líto – a to je přirozené. Je zase běžné, že dospělá žena svého muže lituje, když například onemocní a je ve zranitelném stavu.
Během nemoci se všichni stáváme dětmi: jsou pro nás důležité sympatie, přijetí, lítost. Ale jakmile se muž vzpamatuje, je třeba vypnout přehnanou, přehnanou lítost.
Při jednání s dospělým mužem by žena jemu rovná měla být flexibilní. Když začneme být přehnaně pevní: „Ne, bude to, jak jsem řekl“ nebo „Všechno rozhodnu sám,“ upíráme partnerovi možnost pomoci nám. A to je něco, co velmi připomíná... Maminka často mluví se svým synem z pozice «já sám», protože v těchto ohledech je dospělá. Ano, umí sama uvařit boršč nebo umýt okno, protože tohle pětileté dítě neudělá.
Když vdaná žena neustále říká „já sama“, dává svému muži najevo nedůvěru. Jako by mu vysílala signál: "Jsi malý, slabý, nezvládneš to, já to stejně udělám líp."
Proč je to tak? Každý bude mít svou vlastní odpověď. Možná se to stalo proto, že to tak bylo v rodině jejích rodičů. V dětství se totiž snadno učíme scénářům jiných lidí. Možná jsme v naší rodině nenašli vhodný vzor: táta byl například vážně nemocný, potřeboval péči a maminka často musela dělat ta nejdůležitější rozhodnutí.
Abyste si vybudovali kompetentní vztah, musíte jasně porozumět svým rolím. Kdo jste ve svém rodinném scénáři: matka nebo manželka? Koho chcete vidět příště: muže-syna nebo muže-manžela, rovnocenného partnera?
Je důležité si pamatovat: když partnerovi důvěřujete, má sílu se s úkoly vyrovnat.
Někdy je těžké „vypnout mámu“, když jsou v rodině skuteční synové. Žena uvízla v mateřské roli, „adoptuje“ všechny kolem sebe – manžela, bratra, dokonce i otce. Ti druzí mají samozřejmě také na výběr, zda tento model následovat či nikoliv. Vztahy jsou však tanec, který předvádějí dva a partneři se k sobě nějak přizpůsobují, pokud nechtějí ztratit někoho, koho vlastně milují.
V manželství je nutné předávat víru v partnera. I když má potíže v práci a přišel si k vám stěžovat, nemusíte s řešením jeho problémů spěchat. Tato maminka mu může vysvětlit, jak vyřešit matematický problém nebo sestavit konstruktor. Dospělý muž nepotřebuje vaši pomoc. A pokud to stále potřebujete, je schopen to vyjádřit. Zde je podpora pro všechny!
Je důležité si uvědomit, že když svému manželovi důvěřujete, má sílu vyrovnat se s obtížemi. Nechte muži prostor pro nezávislá rozhodnutí. Jinak se nikdy nenaučí pečovat o druhé.
Nedivte se, že se o vás manžel nebo manželka nestará - koneckonců nejenže nechce, ale také neví, jak to udělat. Nebo mu možná ani nedali šanci se to naučit... Chcete-li situaci zlepšit, až budete příště manželovi před odchodem vázat šátek, určitě se zamyslete: jakou roli v tuto chvíli hrajete?