Kromě naší běžné paměti máme paměť těla. A někdy ani netušíme, jaké city zachovává. A co se stane, když budou propuštěni… Náš zpravodaj hovoří o své účasti na taneční psychoterapeutické skupině.
Zášť mě vyždímala jako hadr a otřásla mnou jako hruškou. Zkroutila mi lokty a hodila mi vlastní ruce do obličeje, které byly jako někoho jiného. Neodolal jsem. Naopak jsem zahnal všechny myšlenky, vypnul mysl, oddal se její plné síle. Já ne, ale ona vlastnila mé tělo, pohybovala se v něm, tančila svůj zoufalý tanec. A teprve když jsem byl úplně přibit k podlaze, čelo se mi zkroutilo na kolena a v žaludku se mi roztočil trychtýř prázdnoty, z nejhlubšího bodu této prázdnoty se náhle prosadil slabý protest. A donutil mě narovnat třesoucí se nohy.
Páteř byla napjatá jako ohnutá tyč, která se používá k tažení přemrštěného nákladu. Ale přesto se mi podařilo narovnat záda a zvednout hlavu. Pak jsem se poprvé podíval na muže, který mě celou tu dobu pozoroval. Jeho obličej byl naprosto netečný. Zároveň se hudba zastavila. A ukázalo se, že můj hlavní test teprve přijde.
Poprvé jsem se podíval na muže, který mě sledoval. Jeho tvář byla zcela bez emocí.
Rozhlížím se kolem sebe — kolem nás jsou v různých pózách stejné zmrzlé páry, je jich minimálně deset. I oni se těší na pokračování. „Nyní znovu zapnu hudbu a váš partner se pokusí reprodukovat vaše pohyby tak, jak si je zapamatoval,“ říká moderátorka. Sešli jsme se v jedné z poslucháren Moskevské státní pedagogické univerzity: tam se konala XIV. Moskevská psychodramatická konference1, a psycholožka Irina Khmelevskaya představila svůj workshop «Psychodrama v tanci». Po několika tanečních cvičeních (následovali jsme pravou ruku, tančili jsme sami a „pro druhou“ a pak společně) Irina Khmelevskaya navrhla, abychom pracovali s odporem: „Vzpomeňte si na situaci, kdy jste tento pocit zažili, a vyjádřete jej v tanci. A partner, kterého jste si vybrali, bude zatím jen přihlížet.“
A teď hudba – stejná melodie – zní znovu. Můj partner Dmitry opakuje moje pohyby. Stále mě překvapuje jeho přesnost. Koneckonců, vůbec nevypadá jako já: je mladší, mnohem vyšší a má široká ramena než já... A pak se mi něco stane. Vidím, že se brání nějakým neviditelným úderům. Když jsem tančil sám, zdálo se mi, že veškerý můj pocit vychází zevnitř. Teď chápu, že jsem „nevymyslel všechno sám“ — měl jsem důvody jak k nelibosti, tak k bolesti. Je mi ho nesnesitelně líto, tančit i sebe, dívat se i sebe, jako jsem byla v době, kdy jsem tohle všechno prožívala. Dělala si starosti, snažila se to nepřipouštět, tlačila to všechno hlouběji a zamykala to deseti zámky. A teď to všechno vychází.
Vidím, jak se Dmitrij sotva zvedne z bobků, s námahou narovná kolena…
Už nemusíte skrývat své pocity. Nejsi sám. Budu tam, dokud to budeš potřebovat
Hudba se zastaví. "Řekněte si navzájem, jak jste se cítili," navrhuje hostitel.
Dmitry ke mně přijde a pozorně se na mě podívá a čeká na má slova. Otevřu pusu, snažím se promluvit: „Bylo to… bylo to tak…“ Ale z očí mi tečou slzy, svírá se mi hrdlo. Dimitri mi podává balíček papírových kapesníků. Zdá se, že toto gesto mi říká: „Už nemusíš skrývat své pocity. Nejsi sám. Budu tam tak dlouho, jak to budete potřebovat."
Postupně proud slz vysychá. Cítím neuvěřitelnou úlevu. Dmitry říká: „Když jsi tančil a já se díval, snažil jsem se být pozorný a pamatovat si všechno. Neměl jsem žádné pocity." to mě těší. Jeho pozornost pro mě byla důležitější než soucit. Se svými pocity se dokážu vypořádat sama. Ale jak je to hezké, když tam v tuto chvíli někdo je!
Měníme místa – a lekce pokračuje….
1 Web konference pd-conf.ru