Cítila jsem nutkání tlačit a mé dceři vyšlo celé tělo! Můj manžel předstíral, že nepanikaří
Ve 32 letech jsem porodila své třetí dítě, vestoje, úplně sama ve své kuchyni... Nebylo to plánované! Ale byl to nejlepší okamžik mého života!
Narození mého třetího dítěte bylo velké dobrodružství! Během těhotenství jsem si dávala velká předsevzetí, jako chodit pravidelně bez bolesti na porodní kurzy, žádat o epidurál, zkrátka vše, co jsem neudělala podruhé. A litovala jsem toho, tak těžký byl tento porod. S těmito dobrými předsevzetími jsem byla v klidu, i když se mi těch 20 km, které mě dělilo od porodnice, zdálo hodně. Ale ouha, u prvních dvou jsem dorazil včas a to mě uklidnilo. Deset dní před porodem jsem v klidu dokončila přípravy pro miminko. Byla jsem unavená, to je pravda, ale jak nebýt, když už jsem byla skoro v termínu a musela jsem se starat o své 6 a 3 leté děti. Neměla jsem žádné kontrakce, jakkoli malé, které by mě mohly upozornit. Jednoho večera jsem se však cítil obzvlášť vyčerpaný a šel jsem brzy spát. A pak, kolem 1:30 ráno, mě probudila obrovská bolest! Velmi silná kontrakce, která jako by se nikdy nechtěla zastavit. Sotva dokončena, přišly další dvě velmi silné kontrakce. Tam jsem pochopila, že budu rodit. Můj manžel se probudil a zeptal se mě, co se děje! Řekla jsem mu, aby zavolal mým rodičům, aby se přijeli postarat o děti, a hlavně, aby zavolal hasiče, protože vím, že se naše dítě blíží! Myslela jsem si, že s pomocí hasičů stihnu dorazit do porodnice.
Kupodivu, já, který jsem spíše úzkostlivý, jsem byl Zen! Cítil jsem, že musím něco splnit a že se musím udržet pod kontrolou. Vstala jsem z postele, abych si vzala tašku, připravená jít do porodnice. Sotva jsem dorazil do kuchyně, nová kontrakce mi zabránila dát jednu nohu před druhou. Svíral jsem stůl a nevěděl, co mám dělat. Příroda rozhodla za mě: Najednou jsem se cítil celý mokrý a pochopil jsem, že ztrácím vodu! V příštím okamžiku jsem cítil, jak ze mě moje dítě vyklouzlo. Stále jsem stál a držel hlavičku svého dítěte. Pak jsem pocítil šílené nutkání zatlačit: udělal jsem a celé tělo mé holčičky vyšlo ven! Objal jsem ji a ona se velmi rychle rozplakala, což mě uklidnilo! Manžel, který předstíral, že nepanikaří, mi pomohl lehnout si na kachličky a zabalil nás do deky.
Dal jsem si dcerku pod tričko kůže na kůži, aby jí bylo teplo a já ji cítil svému srdci nejblíže. Byla jsem jako omámená, euforická, když jsem se cítila tak hrdá, že jsem mohla porodit tímto neobvyklým způsobem, aniž bych cítila sebemenší obavy. Netušila jsem, kolik času uplynulo. Byl jsem ve své bublině... To vše se však stalo velmi rychle: přijeli hasiči a byli ohromeni, když mě viděli na zemi s mým dítětem. Zdá se, že jsem se celou dobu usmíval. Doktor byl s nimi a bedlivě mě sledoval, hlavně jestli neztrácím krev. Prohlédl mou dceru a přestřihl šňůru. Hasiči mě pak posadili do svého náklaďáku, moje dítě bylo stále proti mně. Nasadili mi infuzi a jeli jsme do porodnice.
Když jsem dorazila, byla jsem umístěna na porodní sál, protože placenta nebyla vyloučena. Sundali mi čip a tam jsem se zbláznil a začal brečet, zatímco doteď jsem byl neuvěřitelně klidný. Rychle jsem se uklidnila, protože mě porodní asistentky požádaly, abych zatlačila, aby se placenta dostala ven. V té době se manžel vrátil s naším miminkem, které mu dal do náruče. Když nás takhle viděl, začal plakat, protože byl dojatý, ale také proto, že všechno dobře skončilo! Políbil mě a podíval se na mě jako nikdy předtím: „Zlato, jsi výjimečná žena. Uvědomujete si výkon, který jste právě dokázali! Cítil jsem, že je na mě hrdý, a to mi dělalo hodně dobře. Po obvyklých zkouškách jsme byli instalováni do místnosti, kde jsme my tři mohli konečně zůstat. Opravdu jsem se necítila unavená a mého manžela fascinovalo, že mě takhle viděl, jako by se nic mimořádného nestalo! Později se téměř všichni zaměstnanci kliniky přišli rozjímat o „fenoménu“, tedy mně, ženě, která porodila za pár minut doma!
Ani dnes moc nechápu, co se to se mnou stalo. Nic mě nepředurčovalo k tak rychlému porodu ani u 3. dítěte. Především jsem v sobě objevil neznámé zdroje, díky kterým jsem byl silnější, jistější sám sebou. A co je nejlepší, pohled mého manžela na mě se změnil. Už mě nepovažuje za křehkou malou ženu, říká mi „moje milá hrdinko“ a to nás sblížilo.