Navzdory svému úspěchu se britský spisovatel sci-fi Charlie Strauss cítí jako neúspěšný: zdá se, že selhal v úkolu dospívat. Ve svém sloupku se snaží přijít na to, co tento pocit méněcennosti způsobuje.
Když mi bylo 52 let, najednou jsem si uvědomil: Mám pocit, že jsem nezvládl úkol stát se dospělým. Jaké to je být dospělým? Určitý soubor akcí a chování? Každý si může vytvořit svůj vlastní seznam. A možná máte také pocit, že se tomu nemůžete rovnat.
Nejsem v tom sám. Znám mnoho lidí všech věkových kategorií, své vrstevníky i mladší, kteří se považují za neúspěšné, protože nedokázali dospět.
Cítím, že jsem nedozrál, ale znamená to, že jsem ve skutečnosti nesplnil úkol dospívat? Jsem spisovatel, bydlím ve vlastním bytě, mám vlastní auto, jsem ženatý. Pokud si uděláte seznam, co všechno má mít a co dělat v dospělosti, docela tomu odpovídám. No, co nedělám, není povinné. A přesto se cítím jako selhání... Proč?
V dětství jsem se naučil model, který dnešní mládež zná jen ze starých filmů.
Moje představy o dospělosti se utvářely v dětství na základě pozorování rodičů, kteří na přelomu 18. a 1930. let dovršili 1940 let. A následovali model vyrůstání svých rodičů, mých prarodičů – tři z nich jsem už nenašel živé. Ti zase dospěli v předvečer první světové války nebo během ní.
Model chování dospělých, který zná dnešní mládež, jsem se jako dítě naučil jen ze starých filmů. Muži vždy nosili oblek a klobouk a chodili do práce. Ženy se oblékaly výhradně do šatů, zůstávaly doma a vychovávaly děti. Hmotný blahobyt znamenal mít auto a možná i černobílou televizi a vysavač – i když to byl v 1950. letech téměř luxusní předmět. Letecká doprava byla tehdy ještě exotická.
Dospělí chodili do kostela (u nás do synagogy), společnost byla spíše homogenní a netolerantní. A protože nenosím oblek a kravatu, nekouřím dýmku, nebydlím s rodinou ve vlastním domě za městem, připadám si jako přerostlý kluk, kterému se nikdy nepodařilo dospět, dosáhnout všeho, co má dospělý dosáhnout.
Možná je to všechno nesmysl: ve skutečnosti žádní takoví dospělí nebyli, kromě bohatých, kteří sloužili jako vzory pro ostatní. Jde jen o to, že z image úspěšného středostavovského člověka se stal kulturní vzor. Nejistí, bojácní lidé se však snaží přesvědčit sami sebe, že jsou dospělí, a snaží se vyhovět všemu, co od nich ostatní údajně očekávají.
Městští předměstí 50. let také zdědili představu o chování dospělých od svých rodičů. Možná se i oni považovali za neúspěšné, kteří nedokázali dospět. A možná to tak vnímaly i předchozí generace. Možná se konformní rodiče z 1920. let také nestali „skutečnými“ otci rodin ve viktoriánském duchu? Asi to brali jako porážku, že si nemohli najmout kuchaře, pokojskou nebo komorníka.
Generace se mění, kultura se mění, všechno děláte správně, pokud se nedržíte minulosti
Zde jsou bohatí lidé v pořádku: mohou si dovolit vše, co chtějí – jak služebnictvo, tak vzdělání svých dětí. Popularita opatství Downton Abbey je pochopitelná: vypráví o životě bohatých, kteří si dokážou splnit každý jejich rozmar, žít tak, jak chtějí.
Naproti tomu obyčejní lidé se snaží lpět na fragmentech zastaralých kulturních modelů, které jsou dávno překonané. Proto, pokud se teď hrbíte u notebooku, nemáte na sobě oblek, ale mikiny a joggery, sbíráte modely vesmírných lodí, odpočívejte, nejste žádný smolař. Generace se mění, kultura se mění, všechno děláte správně, pokud se nedržíte minulosti.
Jak řekl Terry Pratchett, uvnitř každého osmdesátiletého muže žije zmatený osmiletý chlapec, který nechápe, co se s ním teď sakra děje. Obejměte toto osmileté dítě a řekněte mu, že dělá všechno správně.
O autorovi: Charles David George Strauss je britský spisovatel sci-fi a vítěz cen Hugo, Locus, Skylark a Sidewise.