Slavný britský futurista Ian Pearson předpověděl, že do roku 2050 bude lidstvo schopné implantovat svým mazlíčkům a dalším zvířatům zařízení, která jim umožní s námi mluvit.
Nabízí se otázka: pokud takové zařízení může dát hlas i těm zvířatům, která jsou chována a zabíjena kvůli jídlu, donutí to lidi přehodnotit svůj pohled na konzumaci masa?
Nejprve je důležité pochopit, jaké příležitosti taková technologie zvířatům poskytne. Je pochybné, že dovolí zvířatům koordinovat své úsilí a svrhnout jejich věznitele nějakým orwellovským způsobem. Zvířata mají určité způsoby vzájemné komunikace, ale nemohou spojit své úsilí k dosažení nějakých složitých cílů, protože by to od nich vyžadovalo další schopnosti.
Je pravděpodobné, že tato technologie poskytne určitý sémantický přesah do současného komunikačního repertoáru zvířat (např. „uf, woof!“ by znamenalo „vetřelec, vetřelec!“). Je docela možné, že to samo o sobě může způsobit, že někteří lidé přestanou jíst maso, protože mluvící krávy a prasata by v našich očích „zlidštily“ a připadaly nám jako my.
Na podporu této myšlenky existují určité empirické důkazy. Skupina výzkumníků vedená spisovatelem a psychologem Brockem Bastianem požádala lidi, aby napsali krátkou esej o tom, jak jsou zvířata podobná lidem, nebo naopak – lidé jsou zvířata. Účastníci, kteří humanizovali zvířata, k nim měli pozitivnější postoje než účastníci, kteří našli zvířecí vlastnosti u lidí.
Pokud by nám tedy tato technologie umožnila myslet na zvířata více jako na lidi, mohla by přispět k lepšímu zacházení s nimi.
Představme si ale na chvíli, že by taková technologie mohla udělat víc, totiž odhalit nám mysl zvířete. Jedním ze způsobů, jak by to mohlo být přínosem pro zvířata, je ukázat nám, co si zvířata myslí o své budoucnosti. To by mohlo lidem zabránit v tom, aby viděli zvířata jako potravu, protože by nás to přimělo vidět zvířata jako bytosti, které si váží svého vlastního života.
Samotný koncept „humánního“ zabíjení je založen na myšlence, že zvíře může být zabito snahou minimalizovat jeho utrpení. A to vše proto, že zvířata podle našeho názoru nepřemýšlejí o své budoucnosti, neváží si svého budoucího štěstí, uvízla „tady a teď“.
Pokud technologie dala zvířatům schopnost ukázat nám, že mají vizi do budoucna (představte si, že váš pes říká „Chci hrát míč!“) a že si váží svého života („Nezabíjejte mě!“), je to možné. že bychom měli více soucitu se zvířaty zabíjenými pro maso.
Zde by však mohly být nějaké zádrhely. Za prvé, je možné, že lidé jednoduše připisují schopnost tvořit myšlenky spíše technologii než zvířeti. Proto by to nezměnilo naše základní chápání inteligence zvířat.
Za druhé, lidé mají často tendenci ignorovat informace o inteligenci zvířat.
V sérii speciálních studií vědci experimentálně změnili lidské chápání toho, jak chytrá jsou různá zvířata. Bylo zjištěno, že lidé využívají informace o inteligenci zvířat způsobem, který jim brání v tom, aby se cítili špatně z účasti na ubližování inteligentním zvířatům v jejich kultuře. Lidé ignorují informace o inteligenci zvířat, pokud je zvíře v dané kulturní skupině již používáno jako potrava. Ale když si lidé představí zvířata, která se nejedí, nebo zvířata, která se v jiných kulturách používají jako potrava, myslí si, že na inteligenci zvířete záleží.
Je tedy docela možné, že pokud zvířatům dáte příležitost mluvit, nezmění to morální postoj lidí k nim – alespoň ke zvířatům, která už lidé jedí.
Musíme si ale pamatovat samozřejmou věc: zvířata s námi komunikují bez jakékoli technologie. Způsob, jakým s námi mluví, ovlivňuje to, jak se k nim chováme. Mezi plačícím vyděšeným miminkem a plačícím vystrašeným prasátkem není velký rozdíl. A dojnice, kterým jsou telata ukradena krátce po porodu, celé týdny truchlí a srdceryvně křičí. Problém je v tom, že se neobtěžujeme skutečně poslouchat.