Jennifer B. Knizel, autorka knih o józe a vegetariánství, píše o své cestě do Polynésie.
Stěhování na ostrovy Tonga změnilo můj život způsobem, který jsem si nikdy nepředstavoval. Ponořený do nové kultury jsem začal jinak vnímat televizi, hudbu, politiku a vztahy mezi lidmi se přede mnou objevily v novém světle. Ale nic se ve mně nepřevrátilo tak, jako pohled na jídlo, které jíme. Na tomto ostrově se po ulicích volně potulují prasata a slepice. Vždy jsem byl milovník zvířat a už pět let jsem na vegetariánské stravě, ale život mezi těmito tvory ukázal, že jsou stejně schopni milovat jako lidé. Na ostrově jsem si uvědomil, že zvířata mají stejný instinkt jako lidé – milovat a vychovávat své děti. Žil jsem několik měsíců mezi těmi, kterým se říká „hospodářská zvířata“, a všechny pochybnosti, které stále žili v mé mysli, byly zcela rozptýleny. Zde je pět lekcí, které jsem se naučil, když jsem otevřel své srdce a svůj dvorek místním žijícím obyvatelům.
Nic mě brzy ráno nevzbudí rychleji než černé prase jménem Mo, které nám klepe na dveře každý den v 5:30 ráno. Co je ale překvapivější, v jednu chvíli se Mo rozhodla představit nám své potomky. Mo svá barevná prasátka úhledně naaranžovala na kobereček před vchodem, abychom je lépe viděli. To potvrdilo mé podezření, že prasata jsou na své potomky stejně hrdá, jako je matka hrdá na své dítě.
Krátce poté, co byla selata odstavena, jsme si všimli, že v Moeově vrhu chybí několik miminek. Předpokládali jsme to nejhorší, ale ukázalo se, že jsme se mýlili. Moův syn Marvin a několik jeho bratrů vylezli na dvorek bez dohledu dospělých. Po tomto incidentu k nám opět přišli všichni potomci společně. Vše nasvědčuje tomu, že tito vzpurní teenageři shromáždili svůj gang proti péči rodičů. Před tímto případem, který ukázal úroveň vývoje prasat, jsem si byl jistý, že náctileté rebelie byly praktikovány pouze u lidí.
Jednoho dne k našemu překvapení stála na prahu domu čtyři selata, která vypadala na dva dny. Byli sami, bez matky. Selata byla příliš malá na to, aby věděla, jak získat vlastní jídlo. Krmili jsme je banány. Děti byly brzy schopny samy najít kořeny a pouze Pinky odmítl jíst se svými bratry, stál na prahu a požadoval ruční krmení. Všechny naše pokusy poslat ho na samostatnou plavbu skončily tím, že stál na podložce a hlasitě plakal. Pokud vám vaše děti připomínají Pinkyho, ujistěte se, že v tom nejste sami, rozmazlené děti existují i mezi zvířátky.
Kupodivu jsou kuřata také starostlivé a milující matky. Náš dvůr byl pro ně bezpečným útočištěm a jedna slepičí matka se nakonec stala matkou. Svá kuřata chovala v přední části dvora, mezi našimi ostatními zvířaty. Den za dnem učila kuřátka, jak kopat potravu, jak lézt po strmých schodech a sestupovat z nich, jak prosit o pamlsky mlčením u vchodových dveří a jak udržet prasata od jídla. Při sledování jejích vynikajících mateřských schopností jsem si uvědomil, že péče o mé děti není výsadou lidstva.
V den, kdy jsem byl svědkem toho, jak na dvorku zuří kuře, křičí a brečí, protože prase jí vejce, jsem se navždy vzdal omelety. Kuře se neuklidnilo a druhý den začala vykazovat známky deprese. Tato příhoda mě přiměla si uvědomit, že vejce nikdy neměla být konzumována lidmi (nebo prasaty), jsou to již slepice, pouze ve svém vývojovém období.