Slovo „psychologie“ bylo v arabském světě vždy považováno za tabu. Nebylo zvykem mluvit o duševním zdraví, leda za zavřenými dveřmi a šeptem. Život však nestojí, svět se rychle mění a obyvatelé tradičních arabských zemí se nepochybně přizpůsobují změnám, které přišly ze Západu.
Psycholožka Linda Sakr se narodila v Dubaji ve Spojených arabských emirátech libanonskému otci a irácké matce. Vystudovala psychologii na University of Richmond v Londýně, poté pokračovala v magisterském studiu na University of London. Po nějaké době práce v interkulturním terapeutickém centru v Londýně se Linda v roce 2005 vrátila do Dubaje, kde v současnosti pracuje jako psychoterapeutka. Linda ve svém rozhovoru hovoří o tom, proč je psychologické poradenství stále více „přijímáno“ arabskou společností.
S psychologií jsem se poprvé seznámil v 11. třídě a poté mě velmi zaujala. Vždy mě zajímala lidská mysl, proč se lidé v různých situacích chovají určitým způsobem. Moje matka byla absolutně proti mému rozhodnutí, neustále říkala, že je to „západní koncept“. Naštěstí mě na cestě za splněním snu podpořil můj otec. Abych byl upřímný, z nabídek práce jsem se příliš nebál. Myslel jsem, že když nenajdu práci, otevřu si kancelář.
Psychologie v Dubaji v roce 1993 byla ještě vnímána jako tabu, psychologů v té době praktikovalo doslova pár. S mým návratem do SAE se však situace výrazně zlepšila a dnes vidím, že poptávka po psychologech začala převyšovat nabídku.
Za prvé, arabské tradice uznávají lékaře, náboženské osobnosti nebo člena rodiny jako pomoc při stresu a nemoci. Většina mých arabských klientů se před příchodem do mé kanceláře setkala s úředníkem mešity. Západní metody poradenství a psychoterapie zahrnují sebeodhalení klienta, který s terapeutem sdílí svůj vnitřní stav, životní okolnosti, mezilidské vztahy a emoce. Tento přístup vychází ze západního demokratického principu, že sebevyjádření je základním lidským právem a je přítomno v každodenním životě. V rámci arabské kultury však taková otevřenost vůči cizímu člověku není vítána. Čest a pověst rodiny je prvořadá. Arabové se vždy vyhýbali „praní špinavého prádla na veřejnosti“, čímž se snažili zachovat si tvář. Šíření tématu rodinných konfliktů lze vnímat jako formu zrady.
Za druhé, mezi Araby je rozšířená mylná představa, že pokud člověk navštíví psychoterapeuta, pak je blázen nebo duševně nemocný. Nikdo takové „stigma“ nepotřebuje.
Časy se mění. Rodiny už na sebe nemají tolik času jako dřív. Život se stal stresovanějším, lidé čelí depresím, podrážděnosti a strachu. Když v roce 2008 zasáhla Dubaj krize, lidé si také uvědomili potřebu odborné pomoci, protože už nemohli žít tak, jak byli zvyklí.
Řekl bych, že 75 % mé klientely jsou Arabové. Zbytek tvoří Evropané, Asiaté, Severoameričané, Australané, Novozélanďané a Jihoafričané. Někteří Arabové dávají přednost konzultaci s arabským terapeutem, protože se cítí pohodlněji a sebevědoměji. Na druhou stranu se mnoho lidí z důvodu důvěrnosti vyhýbá setkání s psychoterapeutem své vlastní pokrevní linie.
Většinu tato problematika zajímá a podle míry své religiozity se rozhodnou si se mnou domluvit schůzku. To se děje v Emirátech, kde je celá populace muslimská. Všimněte si, že jsem arabský křesťan.
Arabské slovo junoon (šílenství, šílenství) znamená zlý duch. Předpokládá se, že junoon se stane člověku, když do něj vstoupí duch. Arabové v zásadě připisují psychopatologii různým vnějším faktorům: nervům, bakteriím, jídlu, otravě nebo nadpřirozeným silám, jako je zlé oko. Většina mých muslimských klientů přišla k imámovi dříve, než přišli ke mně, aby se zbavili zlého oka. Obřad se obvykle skládá ze čtení modlitby a je společností ochotněji přijímán.
Islámský vliv na arabskou psychologii se projevuje myšlenkou, že veškerý život, včetně budoucnosti, je „v rukou Alláha“. V autoritářském životním stylu je téměř vše určováno vnější mocí, která ponechává jen malý prostor pro odpovědnost za vlastní osud. Když se lidé oddávají nepřijatelnému chování z psychopatologického hlediska, má se za to, že ztratili nervy a připisují to vnějším faktorům. V tomto případě již nejsou považováni za odpovědné, respektované. Takové hanebné stigma dostává duševně nemocný Arab.
Aby se člověk, který má emoční nebo neurotickou poruchu, vyhnul stigmatizaci, snaží se vyhnout verbálním nebo behaviorálním projevům. Místo toho symptomy přecházejí na fyzickou úroveň, nad kterou by osoba neměla mít žádnou kontrolu. To je jeden z faktorů, který přispívá k vysoké frekvenci fyzických příznaků deprese a úzkosti u Arabů.
Emocionální symptomy málokdy stačí k tomu, aby člověk v arabské společnosti přišel na terapii. Rozhodující je faktor chování. Někdy se dokonce halucinace vysvětlují z náboženského hlediska: členové rodiny proroka Mohameda přicházejí dávat pokyny nebo doporučení.
Zdá se mi, že Arabové mají trochu jiné pojetí hranic. Klient mě například může dobrovolně pozvat na svatbu své dcery nebo mi nabídnout posezení v kavárně. Vzhledem k tomu, že je Dubaj relativně malé město, je navíc vysoká pravděpodobnost, že v supermarketu nebo obchodním centru náhodně potkáte zákazníka, což pro něj může být velmi nepohodlné, zatímco ostatní se s ním rádi setkají. Dalším bodem je vztah k času. Někteří Arabové potvrzují svou návštěvu den předem a mohou přijet velmi pozdě, protože „zapomněli“, „nespali dobře“ nebo se vůbec nedostavili.
Myslím, že ano. Různorodost národností přispívá k toleranci, informovanosti a otevřenosti novým různorodým myšlenkám. Člověk má tendenci rozvíjet kosmopolitní pohled, být ve společnosti lidí různých náboženství, tradic, jazyků a tak dále.