Žít s rakovinou bez pocitu viny

Zdá se, že kolem Gorbačovova muzea Gorbačovů, které je muzeem země i muzeem jejich osobního života, procházíme už potřetí. Je jasně vidět, že je připraven o některých událostech mluvit donekonečna, a u těchto stánků stojíme dlouho; míjíme ostatní, aniž bychom se ohlédli.

Pozoruhodné je i něco jiného: jeho rozhodnutí mluvit o Raise Maksimovně, o nemoci, která si vyžádala její život, bylo tak hluboké, obtížné a promyšlené, že se dotklo některých vnitřních strun a spustilo spící stroj na paměť. A po hodině ticha, svraštělé obočí a napůl výkřiky, napůl vzdechy o ní nyní mluví podrobně, bez pauz, nedovoluje mu položit otázku, třídí paměť za vzpomínkou. Mluví tak upřímně, tak podrobně, že se občas rozhlížím: opravdu mi to říká? ..

… „Moc milovala zimu, Káťo. To je takové zvláštní spojení. Nikdy nemohl pochopit. Milovala mrazy, vánice – neuvěřitelně… A teď mi skoro od prvního dne v Munsteru neustále říkala: „Pojďme zpátky domů, chci vidět zimu.“ Chci být doma, ve své posteli, tam je to lepší… A když mě tak naléhavě zavolala do pokoje, tak nejdřív o tom začala zase mluvit, pojďme domů.

Myslím, že ne, Raiso, takhle ten rozhovor nebude probíhat, nenechám tě kulhat, k tomu tohle všechno není. Ale co říct? Jak ji mohu dostat z tohoto stavu? Jen sedět a mlčet? Nejsem takový člověk. A nechtěl jsem před ní nějak dávat najevo svůj zmatek, strach. A najednou spontánně přišla myšlenka: dovol mi, abych tě rozesmál.

A přišel na to: nejprve co nejpodrobněji vyprávěl celý příběh jejich známosti, jako by to někdo jiný pozoroval a pohotově si všímal všech absurdit chování milenců. Jak někdo za kým šel, jak byla důležitá, ale krásná, jak byl zamilovaný a neotesaný, jak zmateně se jí poprvé snažil říct o svých citech, jak se to přiznání nepovedlo.

A jakou dřinu ho to stálo opakovat potom znovu, od samého začátku. A jak pečlivě vybíral kravatu a sako. A jak jsem si pak musel obléct jiné, jak kravatu, tak sako. A jak se téměř náhodou vzali. A k čemu to všechno vedlo…

A tak Michail Gorbačov několik hodin po sobě na sterilním oddělení Fakultní nemocnice v Münsteru vyprávěl Raise Gorbačovové celý jejich dlouhý společný život jako legrační anekdotu. Smála se. A pak pokračoval, znovu vymýšlel, improvizoval, vzpomínal... A bál se přestat byť jen na minutu.

***

Debata o tom, zda existuje přímá souvislost mezi psychickým stavem člověka a pravděpodobností, že onemocní rakovinou, se táhne zhruba tak dlouho, dokud lékaři aktivně hledají způsoby, jak ji léčit.

Již v roce 1759 napsal anglický chirurg, že podle jeho pozorování doprovází rakovina „životní katastrofy, které přináší velký zármutek a potíže“.

V roce 1846 jiný Angličan, významný onkolog své doby, Walter Haile Walsh, komentoval zprávu britského ministerstva zdravotnictví, která uvedla: „...nejvážnější jsou duševní utrpení, náhlé změny osudu a obvyklá zachmuřenost charakteru. příčinou nemoci,“ dodal svým jménem: „Viděl jsem případy, kdy se spojení mezi hlubokým zážitkem a nemocí zdálo tak zřejmé, že jsem se rozhodl, že zpochybnit to bude vypadat jako boj proti zdravému rozumu.

Počátkem 1980. let vědci z laboratoře Dr. Podstatou experimentu bylo, že pokusným krysám byly injikovány rakovinné buňky v množství schopném zabít každého druhého potkana.

Zvířata byla poté rozdělena do tří skupin. První (kontrolní) skupina krys po zavedení rakovinných buněk byla ponechána o samotě a již se jí nikdo nedotýkal. Druhá skupina krys byla vystavena slabým náhodným elektrickým šokům, které nedokázali ovládat. Zvířata ze třetí skupiny byla vystavena stejným elektrickým šokům, ale byla vycvičena, aby se vyhnula následným šokům (k tomu musela okamžitě sešlápnout speciální pedál).

Výsledky laboratorního experimentu Seligman, publikované v článku „Odmítnutí nádoru u krys po inescapovatelném nebo únikovém šoku“ (Science 216, 1982), udělaly velký dojem na vědecký svět: krysy, které dostaly elektrický šok, ale neměly žádný způsob aby se tomu vyhnuli, byli v depresi, ztratili chuť k jídlu, přestali se pářit a na invazi do jejich klece reagovali pomalu. 77 % krys z této skupiny zemřelo do konce experimentu.

Pokud jde o první skupinu (krysy, které zůstaly samotné), pak, jak se očekávalo při zavádění rakovinných buněk, polovina zvířat (54 %) na konci experimentu zemřela. Vědce však zasáhly krysy ze třetí skupiny, ti, kteří byli naučení ovládat elektrický šok: 63 % krys z této skupiny se zbavilo rakoviny.

Co to říká? Podle vědců to není samotný stres – elektrický šok –, co způsobuje vznik nádoru. Neustálý pocit bezmoci, deprese – to je živná půda pro nemoc.

***

V psychologii něco takového existuje – obviňování oběti, obviňování oběti. V běžném životě se často setkáváme s tímto: „znásilněni – za to si můžete sami“, „postižení se rodí jen alkoholikům a narkomanům“, „vaše potíže jsou trestem za hříchy“.

Naštěstí se taková formulace otázky již v naší společnosti stává nepřijatelnou. Navenek. A vnitřně i vše kolem a především pacient sám se úzkostlivě snaží najít důvod, který ho právě s touto nemocí spojuje. Když neexistují žádná vnější vysvětlení.

Obecně se uznává, že hlavní příčinou rakoviny je psychosomatika. Jinými slovy smutek, který spustí program sebezničení těla. Někdy o pacientovi, který před nemocí uhořel v práci, smutně říkají: „Nic překvapivého, oddal se lidem, a tak vyhořel.“ Opět se ukazuje, že je to jeho vlastní chyba. Bylo potřeba méně trpět, pomáhat, pracovat, žít, nakonec – pak by nemoc nepřišla.

Všechna tato tvrzení jsou zcela nepravdivá. A jejich jediným cílem je vnést alespoň jakýsi logický základ k tomu, co se vlastně téměř nevysvětlitelně a nepředvídatelně děje. Hledání chyb, porušení, hlavního bodu, ze kterého není návratu, zpravidla přivádí všechny pacienty a jejich příbuzné k šílenství na začátku onemocnění, přičemž jim odebírá takové vzácné síly, které jsou nezbytné pro stanovení diagnózy a vypracování strategie boje. nemoc.