Rozhovor s Natalií Beryazevovou, zdroj madam-internet.com
Sedí přede mnou. Nezdržuje se jako obvykle. Koutky rtů poklesly. Je velmi unavená. Už si nechce hrát. Není třeba přede mnou. Jsem jako ona. Už daleko od dívky, která chápe a přijímá život bez krásy. A to její lesklou krásu nemusím, vidím před sebou unavenou ženu, které si nesmírně vážím a dokonce chci být jako ona.
Chápu, že je velmi těžké každý den poslouchat syčení tisku, mladé kašpary a jejich výsměch věčnému mládí, závist mladých, ale méně talentovaných hereček, netrpělivost mladých zpěvaček toužících po tom, aby zmizela z pódia. Všemu rozumím a proto tuto ženu, která žije, jak umí, nesmírně obdivuji. V plném nasazení.
"Prosím, alespoň se mě neptejte, jak se mi daří vypadat dobře a kolik jsem podstoupil operace." Kolik písní jsem napsal, kolik rolí jsem hrál — už nikdo nepíše, všichni diskutují o mých podvazcích.
— Jsem herečka, víte, herečka! A ještě chci pracovat. Kdo se chce podívat na starou ruinu? Naštěstí jsem teď tak blízko jako ty a málokdy mě někdo vidí v tak unaveném stavu. Nenechám se uvolnit. Neptejte se mě, co mě to stojí. Když jsem si zlomil nohu a dál jsem hrál ve filmech, bylo to pro mě jednodušší. Byl jsem mladý. Nyní je každý výstup jako výkon. Přes stáří se nedá malovat a neumíš se líčit. Můžu si nalinkovat oči, nasadit paruku, ale nemůžu být dlouho oblečená. Začínám být unavený. A jak moc toho chci ještě udělat!
"No, kolik ti je teď?" Už je vám přes 50? Taky se bojíte věku? Neodpovídej! Všechny ženy jsme stejné. Chci vypadat dobře, být milován, žádoucí. A pokud tomu tak není, tak se snažíme realizovat v práci, v profesi.
Už víte, jak těžké je někdy ráno vstát? Přinutit sebe a své opotřebované tělo podřídit se síle vůle… Ne, po padesátce jsem byl stále hvězda… Teď bych se tentokrát vrátil. Příliš mnoho sil odešlo a odchází do boje o místo pod sluncem. Koneckonců, prostě umřu bez práce, proměním se v obyčejnou starou ženu. Je těžké si to představit.
"Také si myslíš, že jsem se stal vulgárním, že se neoblékám podle svého věku a že nežiju podle svého věku?" Že jsem stará babička bez hlasu, která se proslavila před 100 lety…
Ljudmila Markovna si povzdechne.
Ano, do stovky se nedostanu, to je jasné.
"A proč mě potřebuješ?" Proč jsi jel tak daleko? Proč jsi hledal rande? Potřebujete mou podporu? Proč moje? Jen proto, že se vymykám ze všech představ a stereotypů? Nebo na mě chceš vydělat?
A říkám Ljudmile Markovně, že jsem počal knihu generací. Že dělám rozhovory se ženami, které jsou pro mě příkladem do života. V této sérii zaujímá jedno z prvních míst. A ne jako mladá účinkující v Karnevalové noci, ale dnes hrdinská žena bojující a dobývající sama sebe, svůj věk. Právě dnešní Gurčenko mě zajímá nejvíc.
Ano, nikdy nelžu. žiju poctivě. Moje jediná ženská lež je touha oklamat tvé tělo. Nechte ho mladý. Tohle není boj na život, ale na smrt. Ale pro ženu to není lež. Nikdo neobviňuje Sophii Loren z toho, že ve středním věku pózovala nahá pro časopis. V Itálii je národní hrdostí. Často jsem terčem posměchu.
— Proč? I když už dlouho nevěnuji pozornost tomu, co o mně říkají. No a kluci z Comedy Clubu už samozřejmě překročili všechny hranice. Na druhou stranu to znamená, že stále žiju, vyvolávám emoce i mezi posměváčky.
— Nedávno jsem četl, že v Indii žije žena, která nezestárla mnoho a mnoho let. Vypadá jako 30letá žena. Předpovídá budoucnost. Přesněji řečeno, mluví o člověku, který si k ní přijde pro radu. Na její tváři byl permanentní úsměv. Říká se, že z něj pochází světlo. Jednoduše říká, jak člověk potřebuje žít, aby se cítil šťastný. Dává jednoduché rady do života. Znamená to sdílet svou moudrost. Na východě, v asijských zemích, je stáří respektováno. Protože je to neocenitelná zkušenost a rada, jak se vyvarovat chyb. Respektujeme pouze mládež. Kolik talentovaných herců zemřelo v chudobě a zapomnění. Můj boj o vzhled je tedy pokusem zůstat nezapomenut. Nikdo nechce mou moudrost. Proto dělám vše naopak. Věk, doba, trendy, móda. Potřebuji mít čas mluvit. Vrať mi, co mi Bůh dal. Nevím, asi nebudu. Tělo mě přestává poslouchat. Příliš dlouho jsem ho znásilňoval. Starý nag. Docela správný.
"Odpusťte mi, že jsem dnes otevřená." Jsi z daleka, nejsi z velkoměstské strany, méně podléháš drbům, které tu víří. Máte jasnější vidění a přesnější vnímání. Možná si mě idealizuješ, ale je to lepší než být neustále pomlouván.
Neptáš se na svou dceru. O rodině. A právem. Zde není třeba hledat viníka. A nikdo mě nepotrestá víc než já sám. Děkuji, že nesoudíte. Ano, udělal jsem chyby. Jsou situace, které bych chtěl změnit. Ale chytrá myšlenka přijde později, není to to, co říkají na Sibiři? Jsem velmi impulzivní, umím být nespoutaná. Jsem živý člověk. Ale pokud mě chcete napodobit, pak mé výhody převažují nad nevýhodami. Mám pravdu?
— Víš, teď mám sny jako kousky z představení. Ráno nestíhám všechno zapisovat. A některé melodie se mi točí a točí v hlavě, zdá se, že jsem je někde slyšel. Říkám skladatelům, které znám, oni říkají, Ludmila Markovna, toto jsou vaše autorská práva… A tady je další píseň od Zemfiry, která mě pronásleduje. Mám pocit, jako bych to napsal já. Kde ta dívka bere tak silný pocit života?
— Rád se oblékám. Tato peříčka, flitry, krajky. Je to tak ženské. A pro nás, Sověty, je to také zákaz, tajemství. byl. A teď se ráda oblékám, kdykoli je to možné. Možná se ohnu, když.
Ljudmila Markovna zmlkla. Nějak jsem se v sobě ztratil.
Víš, — začal jsem, — vracím se domů k matce do provinčního města, ztraceného ve stepi Baraba. Mé matce je přes 80 let. Zůstává silná, nevzdává se. Víš, co mi pořád říká? Co bych měl pokazit? Nechodím k lidem. Kdo mě vidí doma, kdo odsoudí, že dům není tak čistý jako dřív. Žádný. Jsem sám. Ale dívám se na Lucy, ach, už to není holka, ale co dělá na pódiu! Tanec, zpěv. Vždyť už to je těžké. Ale rozumím jí. Pamatujeme si ji mladou a s vosím pasem. Ona je naše mládí. Při pohledu na ni také věříme, že jsme ještě mladí. Bůh jí žehnej! Pokud se setkáte, pokud budete mít štěstí, řekněte to. Ať neposlouchá, co o ní lidé říkají špatného. A mladých lidí si vůbec nevšímejte. Žij v naší době..
To říká tvoje máma? Děkuji jí za milá slova. A popřát jí hodně štěstí. No, musíme nabrat síly. Slušně dosáhněte k autu.
Ljudmila Markovna sáhla po botách na vysokém podpatku, které, když jsme si povídali, stály vedle křesla.
— Noha mi stále více připomíná zlomeninu. Ale když jdu na pódium, slyším potlesk – všechno zapomenu. A půjdu do šatny a bolest se okamžitě vrátí. Je lepší zemřít na jevišti, — smutně se usmívá Ludmila Markovna. A zemřít krásná, v make-upu, s účesem. Ano, dobře, budu žít déle... Něco, co jsem dnes úplně bezvládný. Děkuji. Pro pochopení.
Ljudmila Markovna vstala ze židle. Narovnala si záda, upravila řasení na halence. Poděkujte také své mamince. Za to, že ve mě věřil. Pokusím se ji nezklamat.
Otočila se ke mně zády. Stejný vosí pas. Stejná dívka z vašeho oblíbeného sovětského kina.
Otočil jsem se.
- Zapamatovat si! Vždy držte záda. Pokud vás sleduje alespoň jeden cizí člověk.
Vůně parfému, její parfém, zůstával v šatně ještě dlouho. Seděl jsem a říkal si: „No, odkud naše ženy berou takovou sílu? Taková tvrdohlavost? Kde? Jaké geny v nás jsou, které nás nutí dělat to, co je pro ostatní prostě nepředstavitelné…
Často sleduji videa s písní «Want». Tam spolu s ní tančí ti, které milujeme a kteří už jsou od nás dávno pryč. Jsou tam Andrey Mironov, Yuri Nikulin, Evgeny Evstigneev, Oleg Yankovsky a mnoho dalších. Naše odcházející hvězdy. Nyní je mezi nimi i ona, žena, která všem a všemu navzdory zpívala a tančila. Kdo by se nenechal vidět slabou. Pro mě byla sama sebou, slabá a unavená a vypadala na svůj věk. Promluvil jsem jí do duše. Na chvíli pustila tělo. Ale já, stejně jako moje matka, si budu pamatovat Ljudmilu Markovnu jako mladou, rozpustilou, veselou, energickou, koketní, větrnou, vtipnou – kterou pro všechny byla až do konce svého života. Není to příklad hodný následování? Ona je moje vůdčí hvězda.