Obsah
Ať už je pokušení jakékoli, nikdy nebudeme schopni snadno rozdělit svět na dva jednoduché a srozumitelné póly: černý a bílý, pozitivní a negativní, a podle toho zacházet s lidmi a událostmi. Naše přirozenost je duální a často zažíváme duální zkušenosti, které je obtížné vyřešit. Naše čtenářka vypráví, jaké rozporuplné pocity má rozchod s člověkem, kterého už v sobě nepovažuje za blízké příčiny.
Pěknou chvíli po rozvodu, když jsem si najednou přiznal, že cítím nostalgii po našem společném životě. Když se ohlédnu zpět, vidím mnoho věcí jasněji a upřímněji. Vždycky jsme spolu večeřeli a pak jsme seděli s rukama kolem sebe, dívali se na filmy a oba jsme ty hodiny o samotě milovali. Pamatuji si, jak mě držel za ruku, když nám u lékaře řekli, že budeme mít syna. Pravda, teď už vím, že právě v té době měl vztah s jinou ženou.
Když si na tyto epizody vzpomenu, cítím radost, smutek a nesnesitelně zraněný. Ptám se: proč jsem někdy tak smutná, že vztah s někým, koho už vedle sebe nechci vidět, stále nevyšel? Někdy se mi zdá, že to postrádá jakoukoli logiku. Jsem rád, že si s mými city nikdo jiný nehraje a zároveň lituji, že se z nás nepodařilo vytvořit šťastný pár. Nechci být s touto osobou, ale nedokážu „vypnout“ své pocity.
I když podváděl a dělal vše pro to, abych cítila bolest z našeho rozvodu, stále mi chybí období, kdy jsme se milovali a nemohli se od sebe odtrhnout. Byli jsme si jisti, že spolu budeme do konce života. Nikdy jsem nezažil něco jako magnetická vlna, která nás přelila.
Nemohu popřít, že v našem vztahu bylo šťastné období, za což jsem mu vděčná
Zároveň svého ex nenávidím. Muž, který pošlapal mou důvěru a dal mé city naprázdno. Nemohu mu odpustit, že za mnou nepřišel, když náš vztah dostal první trhlinu a on se cítil mizerně. Místo toho se snažil najít pochopení a podporu u druhého. S touto ženou probral naše osobní problémy. Začal s ní vztah, když jsem byla těhotná s naším synem, a já jsem stále tvrdá, zraněná a stydlivá kvůli tomu, jak se choval.
Nemohu však popřít, že v našem vztahu bylo šťastné období, za což jsem mu vděčná. To neznamená, že ho chci zpátky, a neruší to bolest, kterou mi způsobil. Ale nemůžu zapomenout, jak jsme se bezstarostně smáli, cestovali, milovali se, snili o budoucnosti. Možná mi to, že jsem nakonec našla sílu přiznat své těžké city k bývalému manželovi, umožnilo tento vztah opustit. Možná to byl jediný způsob, jak jít dál.
"Znehodnocováním společného života s bývalým partnerem devalvujeme sami sebe"
Taťána Mizinová, psychoanalytik
Z hrdinky tohoto příběhu se můžete upřímně radovat, protože její uznání všech jejích pocitů je tím nejzdravějším způsobem, jak na situaci reagovat. Zpravidla nevstupujeme do vztahů s lidmi, kteří jsou nám nepříjemní. Prožíváme živé a jedinečné okamžiky, které se už nikdy nemusí opakovat. Čekáme na další vztahy, které nám mohou více vyhovovat, ale nebudou úplně stejné, protože se vše mění — jak my, tak naše vnímání.
Dokonalý vztah neexistuje, je to iluze. Vždy je v nich ambivalence. Je tu něco dobrého a důležitého, co lidi spojovalo a drželo pohromadě, ale je tu také něco, co přináší bolest a zklamání. Když závažnost neustálých frustrací převyšuje potěšení, lidé se rozcházejí. Znamená to, že musíte zapomenout na všechny dobré věci a vzdát se svých životních zkušeností? Ne! Je důležité, abychom prošli všemi fázemi truchlení: popírání, hněv, smlouvání, deprese, přijímání.
Často se dobře mínění přátelé, snažící se podporovat, snaží našeho bývalého partnera co nejvíce očernit. Proč se tolik trápit, když to byl bezcenný člověk, egoista a tyran? A dokonce to přináší chvilkovou úlevu... Jen teď je z toho víc škody.
Nestýská se nám po člověku, ale po těch momentech, které máme rádi a které jsou s ním spojené
Za prvé tím, že znehodnocují „nepřítele“, znehodnocují i nás, čímž dávají jasně najevo, že jsme si vybrali někoho, ne že naše laťka není vysoko. Za druhé, uvízneme ve fázi hněvu, což značně zpomaluje cestu ven z traumatické situace a nezbývá nám žádný zdroj pro budování něčeho nového.
Když jsme se vědomě rozešli s partnerem, upřímně říkáme, že s touto osobou nechceme další vztahy. Proč nám chybí a vzpomínáme na něj? Stojí za to položit si přímou otázku: co mi chybí? S největší pravděpodobností se ukáže, že nám nechybí ten člověk, ale ty okamžiky, které jsou s ním naše srdce drahé, ty chvíle štěstí, které jsme prožili společně, a často fantazie, které v nás probouzel náš partner.
Právě za tyto chvíle jsme vděční, jsou nám drazí, protože jsou důležitou součástí naší životní zkušenosti. Jakmile to přijmete, můžete jít dál a spolehnout se na ně jako na svůj nejdůležitější zdroj.