Co pomáhá člověku přežít i v koncentračním táboře? Co ti dává sílu jít navzdory okolnostem dál? Jakkoli to zní paradoxně, nejdůležitější v životě není hledání štěstí, ale účel a služba druhým. Tento výrok tvořil základ učení rakouského psychologa a psychoterapeuta Viktora Frankla.
„Štěstí možná není to, co jsme si představovali. Pokud jde o celkovou kvalitu života, sílu mysli a míru osobní spokojenosti, existuje něco mnohem důležitějšího než štěstí,“ Linda a Charlie Bloomovi, psychoterapeuti a specialisté na vztahy, kteří vedli četné semináře na téma štěstí.
V prvním ročníku na vysoké škole Charlie četl knihu, o které věří, že mu změnila život. „V té době to byla nejdůležitější kniha, jakou jsem kdy četl, a je tomu tak dodnes. Jmenuje se Man's Search for Meaning a napsal ji v roce 1946 vídeňský psychiatr a psychoterapeut Viktor Frankl".
Frankl byl nedávno propuštěn z koncentračního tábora, kde byl několik let vězněn. Pak dostal zprávu, že nacisté zabili celou jeho rodinu, včetně manželky, bratra, obou rodičů a mnoha příbuzných. To, co musel Frankl během pobytu v koncentračním táboře vidět a zažít, ho přivedlo k závěru, který dodnes zůstává jednou z nejvýstižnějších a nejhlubších výpovědí o životě.
„Člověk může být odebrán všechno, až na jednu věc: poslední z lidských svobod – svobodu rozhodnout se za jakýchkoli okolností, jak s nimi zacházet, zvolit si vlastní cestu,“ řekl. Tato myšlenka a všechny následující Franklovy práce nebyly jen teoretickou úvahou – vycházely z jeho každodenního pozorování bezpočtu dalších vězňů, z vnitřní reflexe a vlastní zkušenosti přežití v nelidských podmínkách.
Bez účelu a smyslu náš vitální duch slábne a stáváme se zranitelnějšími vůči fyzickému a duševnímu stresu.
Podle Franklových pozorování byla pravděpodobnost, že vězni z tábora přežijí, přímo závislá na tom, zda měli nějaký Účel. Cíl smysluplnější než oni sami, takový, který jim pomohl přispět ke zlepšení kvality života ostatních. Tvrdil, že vězni, kteří v táborech trpěli fyzickým a duševním utrpením, ale byli schopni přežít, měli tendenci vyhledávat a nacházet příležitosti, jak něco sdílet s ostatními. Mohlo by to být uklidňující slovo, kousek chleba nebo prostý akt laskavosti a soucitu.
To samozřejmě nebyla záruka přežití, ale byl to jejich způsob, jak si udržet smysl a smysl v extrémně krutých podmínkách existence. „Bez účelu a smyslu naše vitalita slábne a stáváme se zranitelnějšími vůči fyzickému a duševnímu stresu,“ dodává Charlie Bloom.
Přestože je přirozené, že člověk dává přednost štěstí před utrpením, Frankl poznamenává, že smysl a smysl se častěji rodí z protivenství a bolesti. Stejně jako nikdo jiný chápal potenciálně vykupitelskou hodnotu utrpení. Poznal, že z nejbolestivějšího zážitku může vyrůst něco dobrého a proměnit utrpení v život osvícený Účelem.
Linda a Charlie Bloom s odvoláním na publikaci v Atlantic Monthly píší: „Studie ukázaly, že mít smysl a smysl života zvyšuje celkovou pohodu a spokojenost, zlepšuje duševní výkonnost a fyzické zdraví, zvyšuje odolnost a sebeúctu a snižuje pravděpodobnost deprese. “.
Vytrvalá honba za štěstím přitom lidi paradoxně činí méně šťastnými. „Štěstí,“ připomínají nám, „je obvykle spojeno s potěšením ze zažívání příjemných emocí a pocitů. Cítíme se šťastní, když je uspokojena potřeba nebo touha a dostáváme to, co chceme.“
Výzkumnice Kathleen Vohsová tvrdí, že „jednoduše šťastní lidé mají spoustu radosti z toho, že dostávají výhody pro sebe, zatímco lidé, kteří vedou smysluplný život, mají velkou radost z toho, že něco dávají druhým.“ Studie z roku 2011 dospěla k závěru, že lidé, jejichž životy jsou naplněny smyslem a mají dobře definovaný účel, hodnotí svou spokojenost lépe než lidé bez smyslu, a to i v obdobích, kdy se cítí špatně.
Několik let před napsáním své knihy žil Viktor Frankl již s hlubokým smyslem pro smysluplnost, který občas vyžadoval, aby se vzdal osobních tužeb ve prospěch přesvědčení a závazků. V roce 1941 bylo Rakousko již tři roky okupováno Němci. Frankl věděl, že je jen otázkou času, kdy mu rodiče odvezou. V té době měl již vysokou odbornou reputaci a byl mezinárodně uznáván za svůj přínos v oblasti psychologie. Požádal a obdržel americké vízum, kde by on a jeho žena byli v bezpečí, daleko od nacistů.
Ale protože bylo zřejmé, že jeho rodiče budou nevyhnutelně posláni do koncentračního tábora, stál před hroznou volbou – odejít do Ameriky, utéct a dělat kariéru, nebo zůstat, riskovat svůj život a život své ženy, ale pomoci jeho rodiče v těžké situaci. Po dlouhém přemýšlení si Frankl uvědomil, že jeho hlubším záměrem je být odpovědný svým stárnoucím rodičům. Rozhodl se odložit své osobní zájmy, zůstat ve Vídni a zasvětit svůj život službě rodičům a poté dalším vězňům v táborech.
Všichni máme možnost se rozhodovat a jednat podle nich.
„Franklovy zkušenosti z této doby poskytly základ pro jeho teoretickou a klinickou práci, která od té doby měla hluboký dopad na kvalitu života milionů lidí po celém světě,“ dodávají Linda a Charlie Bloom. Viktor Frankl zemřel v roce 1997 ve věku 92 let. Jeho přesvědčení bylo ztělesněno v pedagogické a vědecké práci.
Celý jeho život sloužil jako ohromující příklad mimořádné schopnosti jednoho člověka najít a vytvořit smysl života plného občas neuvěřitelného fyzického a emocionálního utrpení. Sám byl doslova důkazem toho, že každý máme právo zvolit si svůj postoj k realitě za jakýchkoliv podmínek. A že naše rozhodnutí se stávají určujícím faktorem kvality našeho života.
Jsou situace, kdy si nemůžeme vybrat ty šťastnější možnosti vývoje událostí, ale nejsou situace, kdy by nám chyběla možnost zvolit si svůj postoj k nim. „Franklův život více než slova, která napsal, potvrzuje, že všichni máme schopnost činit rozhodnutí a jednat podle nich. Bezpochyby to byl dobře prožitý život,“ píší Linda a Charlie Bloomovi.
O autorech: Linda a Charlie Bloomovi jsou psychoterapeuti a pároví terapeuti.